Jeřábkova FOTOTERAPIE Pošetilostí :

Tak to bouchlo!! Copak o to, ono nám to tu občas bouchá. Tohle bouchnutí bude ale s tím rozdílem, že já nedopustím žádný prostor pro dohady, pokropím střelným prach všem možným konspiračním teoriím a tiskový mluvčí místo mlžení klidně mohou jít k holiči. Prostě se přiznám, nebudu jako ti rudozelení mužíci. Totiž ve středu v 15:50 se na té nejlépe řízené galerii (kdyby nebyla nejlépe tak by tam autor následujícího citátu nemohl deset let předvádět stále stejné kousky) zjevil následující komentář: "je to scéna divadla pod širým nebem . Krátce otevřeno v létě ve Stromovce co by Festival amatérských divadel . Kdyby blbost nadnášela , ty bys létala jako holubička ty dylino pitomá ! Sama umíš velký H a malý o ... Být tebou, schoval bych se a nevylézal . Tak a teď čekám kdy mi to opět něco jako Jeřábkův duch smázne ." Prozrazení tímto způsobem mě nejprve zaskočilo. Navíc můj duch zrovna někde lítal. Trvalo mně deset minut, než jsem se vzpamatoval a vzal to na sebe. Letěl ten komentá

T ohle je tedy ten převis z pravidelných článků " Dycky v pátek " za uvedené období. Fotografie které se do těch pravidelných pátečních vybíjených i z časových důvodu nevešly. V době kdy byly v té relevanci dvou týdnu skončily při rozhodování na pátém či dalším místě. Tedy za preferovanou čtveřicí. A jsou to fotografie které neuvažuji jako solitérní do článků které tu vycházejí zpravidla každé úterý. Radost z fotografování? Myslím, že je to reprezentativní. Tedy ta radost z každodenního fotografování, kdy to vzetí si fotoaparátu s sebou člověk bere jaksi za samozřejmost, bez toho aby očekával či nadbíhal cíleně nějakým počinům posazujícím diváka na zadek. Ta radost to provází a divák sám o sobě v tom nemusí hrát vůbec žádnou roli. Kouknete do hledáčku (smrt fotoaparátům bez hledáčku) a zažíváte v něm uzavřeni radost. Karanténu radosti z toho co vidíte, co můžete cvaknout. Co pak doma stáhnete z karty a máte možnost přemýšlet, jestli ta Vaše radost nebyla co se prezentace týká

Všechno má svůj čas, svůj čas má každá činnost pod nebesy: Je čas rodit a čas umírat, čas sázet a čas vytrhávat, co bylo zasazeno, čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas stavět, čas plakat a čas se smát, čas naříkat a čas tančit,         čas odhazovat kameny a čas sbírat kameny, čas objímat a čas zdržovat se objímání, čas hledat a čas smířit se se ztrátou, čas uchovávat a čas zahazovat, čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas mluvit, čas milovat a čas nenávidět, čas pro válku a čas pro mír, čas podle pravidel vybíjet...   nastal právě teď a jsou k tomu čtyři fotografie jako každý pátek... Závěrem přeji všem krásný a pohodový víkend :-)                                                                    a ještě klikací vzpomínka na minulý rok Jako reakce na některé komentáře dodatečně vložená fotografie (sken) P-SIX + Carl Zeiss Jena Sonnar 180mm f/2,8.

  Předchozí dvě snadno najdete po levé straně blogu ve výběru "FOTOEDICE". Barevné skladbě v tomto článku jsem věnoval maximální pozornost a pevně doufám, že uspokojí všechny zakomplexované černé i bílé i jinak barevné, zejména ze zemí které zbohatly na drancování kolonií a otrokářství...v jiných divných pětiletkách...a vykrádají rozvojové země i včera, dnes a zítra...a asi jako odpustky nakupují jejich sportovce neb peníze nemají žádnou barvu a nesmrdí... Svůdný progresivismus podporovaný tupou novinařinou promazaný mazaným marketingem násobí ve skutečnosti pokrytectví na kterém se dá vydělat.

Minulý pátek jsem tu úvodem trousil neveselé, trudomyslné a nijak optimismem vyladěné věty.  Dnes se to pokusím napravit útěchou. Od JJ útěcha, co víc si přát v pátek, kdo to dneska má...?🙂 Vivian (1926-2009) fotografovala celý život. Ulice pro ní byla tím co ji vnitřně naplňovalo. Všechno cpala do šuplíku. Tak důsledně, že to nikdo neznal. Nikoho nezajímala, nikomu neradila, nikdo neradil ji. Naprosto bez zájmu okolí postupně plnila šuple políčkem za políčkem. Nikdy ji nezajímalo, jak si povedou její fotky v různých výběrech, TOPech, výstavách, reklamních kampaních či odborných encyklopediích. Filmy zadávala ke zpracování pod různými jmény, jen ne tím svým. Až v roce 2007 si její dílo v krabicích odnesl z jedné aukce (kam je sama Vivian nabídla) historik a sběratel John Maloof. Postupně se prohrabal k číslu cca 150 tisíc fotografií a dvou tisíc svitkových filmů. Stálo ho to jen pár stovek. Od té chvíle ale Vivian obývá neochvějně to nevyšší patro v dějinách fotografie dvacátého stole

 

 34 procent pacientů s dlouhým covidem trpí po půlroce psychiatrické nebo neurologické nemoci, vyplývá z amerických studií 236 379 pacientů. Nejčastěji jsou úzkostné stavy, ty se vyskytují u 17 procent osob. Amerika byla vždycky co se týká moderního umění oproti Evropě přece jenom mně či více vpředu. Nicméně i když zvolím menší procento s ohledem na častější výměnu a tedy progresivnější v tom ohledu řízení, zůstane mě nemalé procento. Nezanedbatelné, co se průniku do sféry umělecké týká. A mezi umění musíme (ano nenechme se zmást některými ambivalentními postoji) počítat fotografii. A to i tu s přesahem tvořící amatérskou. A tak se můžeme těšit na více a větší podíl fotografické tvorby surrealistické, diváka stresující, na diváka křičící v úzkosti falešná hesla, básnická výtvarná díla vznikající  při psychickém vykolejení a tedy více oblíbená. Ze statistického hlediska je totiž dokázáno, že taková díla mají i větší šanci na umístění v různých TOPech, výběrech, aukcích a významných sout

  na slepém rameni řeky Orlice... Ledňáčka říčního – Orla mořského – Skorce vodního – Husu velkou – Jeřába popelavého – Hohola severního – Volavku popelavou – Sýkořici vousatou – Kormorána velkého – Konipase horského – Potápku roháče – Racka chechtavého – Strnada rákosního – Lysku černou – Kopřivku obecnou – Bukače velkého – Vodouše rudonohého – Chřástala vodního – Drozda kvíčalu – Lžičáka pestrého – Slípku zelenonohou – Kvakoše nočního – Vodouše kropenatého – Čírku obecnou - Slavíka modráčka – Zrzohlávku rudozobou – Motáka pochopa – Pisíka obecného – Potápku malou – Moudivláčka lužního – Kulíka říčního – Čírku modrou – Potápku černokrkou – Budníčka většího – Poláka velkého – Rákosníka proužkovaného – Rybáka obecného – Rákosníka obecného – Cvrčilku slavíkovou – Poláka chocholačku – Rákosníka velkého – Břehuli říční – Chřástala kropenatého – Žluvu hajní – Cvrčilku říční – Bukáčka malého – Slavíka tmavého a Kolih u. ...až jsem tam nakonec zůstal dlouho sám...pošetilec jen pár kilometrů o

Ředitelé přicházejí a ředitelé odcházejí. A osazenstvo co bylo před jejich ředitelování, při jeho ředitelování zůstává často i po jeho odchodu. Někdy to panování a realizace ředitelových ničemností trvá dlouho. A vede minimálně ke vzniku půlnočních království za spoluúčasti podělaných rádců. To by však nemělo znamenat, že osazenstvo si samo sobě přijde o důstojnost a o po skončení panování toho ředitele se těžko bude moci za použití vlastní sebereflexe podívat kolegům do očí. A ti co ano a i ti co ne budou stát na spáleništi kterému sami nosili podpalovače a sirky podle apetitu svého žaludku. A může už být pozdě házet odpovědnost jeden na druhého. Nakonec když se to tak vezme, všichni přece dodržovali pravidla...a drželi krok v mezích zákona který...nakonec obnažil jen jejich díry v kalhotách a podolek pod ohnutými zády. Bonusy a pochvaly stydnout dříve než přízemní mráz. Léty vycvičené přežívání, živené falešnou nostalgií oheň nerozdělá, sluncem v duši neošálí. No vidíte, vážení čtená