Ve čtvrtek byl vítr. Takový co tu bývá jednou za zimu a dvakrát za léto. Seděli jsme v kuchyni a cítili, jak půdou ta síla prostupuje. V jednu chvíli se ozvala rána a fičák jako by vstoupil na půdu celou svou energií. Asi okno, napadlo mě a vyběhl po schodech na starou půdu. Bylo to tak. Šlo ale zavřít a ještě jsem ho podepřel nějakou nalezenou násadou, asi z pohrabáče. Bylo v koutech už pološero, nicméně ještě se dalo povylézt a zkontrolovat okno protější. Zpoza trámu na mě vykouklo cosi zvláštního. Jakási mísa a v ní něco, cosi. Zaujatý jsem to snesl o kousek dolů, na dávno uložený, léta nepoužívaný zahradní stůl. Bylo to trochu děsivé ale také zvláštním způsobem výtvarné. Došel jsem pro fotoaparát a pořídil několik fotografií. Ani prstem jsem se té výtvarné ohavnosti nedotkl. Čehosi co láká, co děsí. Ještě to vezmu na dvůr, říkal jsem si, na lepší světlo a pořídím nějakou fotku venku. Jestli se to cosi ale cestou po schodech pohne, utíkám. Nepohnulo. Pokládám to cos...
fotí, dívá se... a hlavně stále doufá: