Po třicet let co tu pamatuji se únor k jaru táhne nejdéle. Nejkratší měsíc, nic platno, zpravidla dvacetosm dnů co mívá po čtyřicetiosmi pocitovými hodinami. Po třicet let co tu pamatuji je to tu v tom směru stále stejné. Jaro tu neohlašuje ani Rosnička Honcová v televizi, ani nějaká aplikace v mobilním telefonu. Jaro tu neohlašují ani noviny (to bych jistě minul), ani evangelíci v jejich místním svatostánku. Byla by to totiž marnost. P r d l a č k y v tom směru vědí, jen vedou řeči a aktualizují zmatečné signály. Jaro tu po třicet let co tu bydlím bezchybně signalizují ptáci. Tedy ne ti, co tu na panelových domech dělají, že na strunách někam odněkud letí a vábí naše krky se zalamovat. Neletí, jen matou nedomorodé pocestné. Neproletí větvemi ještě listuprostých stromů. Hnízda v nich (a v nich sníh) zůstávají prázdná. Na počátku minulého týdne, to stoupaly teploty málem na jarní hodnoty psice na procházce v parku najednou zpozorněla, oči na obloze. Už js
Fotím, dívám se... a hlavně stále doufám