Milá Germaine, jak jsem Tě mohl tak dlouho míjet? Když se vysloví Žerména, vždycky si ho spojím s tím vaším četníkem. Tedy s tou jeho nakyslou paní. S půvabem toho "Žermén" bojovala marně. Ten se nedá vytěsnit ani tou její kyselostí. Vlastně ji mírnil. Mohla se taky jmenovat Gréta. A to by se ten součet jména a kyselosti z mého pohledu spíš násobil. Ještě se přiznávám k té Kaprálové. Navedl mě na ní Mucha a možná tím přispěl k našemu míjení. Neomluvitelná je ale ta růže mezi trním Pařížské (pánské) pětky. To opravdu nechápu, minout takovou nápovědu. A to jsem žil léta v představě, že všichni co v té době přinášeli rozpaky a zděšení, co píchali špendlíky do uší, orali stopu do budoucnosti...že je znám na vlastní uši. Á propos, zděšení ani po těch letech nemusíš být ušetřena ani TY. Totiž to Tvoje spolubydlení s Ravelem v jeho domě. Kdo ví jak to vlastně tenkrát bylo, čeho kdo a koho a kdo ví kolikrát (a nebo ještě k horšímu vůbec a proč vůbec).. . Pokud by to ale propátralo