Jeřábkova FOTOTERAPIE Pošetilostí :

variace na mozartovské téma s průběžnou aktualizací v čase

Minulý  pátek to tu bylo v povídání dost o zvířátkách. Jako bonus byl dokonce Sysel. Dnes v tom budu pokračovat. Bude Kavka, Holub hřivnáč, Veverka, možná i Veverky, určitě i Skákavka co stačila uskočit a zbyly po ní jen kruhy na vodě. V týdnu jsme tady v tom pokračovali a detailně probrali psí (a to nejen) exkrementy. Důstojně, na úrovni a s grácií. Nic nebylo potřeba mazat. U sousedů se to rozmazalo "samo", až kšandy praskaly. Celý týden se maximálně vyhýbám civilizaci, jak jen to je ve městě možné. Dokonce ani Japonce či celou výpravu s nikony a canony či ony na krku nebylo k potkání. Cesty nijak neřídím, psice sama ví, co je pro můj anti korona virus nejlepší. Stačí se jen držet pevně jejího vodítka. No a v kontextu toho tu jsou k vybíjení i moje čtyři fotografie.  Fotografie číslo jedna Fotografie číslo dva Fotografie číslo tři Fotografie číslo čtyři Co mají společné? Jsou bez ořezu a fotografované jednou rukou. Druhou se držím toho  vo

Pondělí dopoledne pro mne docela zvláštní den. Už jsem si odvykl cestám za někým koho jsem měl portrétovat, protože to bylo v plánu práce. Tohle pondělí jsem ale vyrazil, protože jsem si to portrétování domluvil sám a bez nějakých předem daných pokynů někoho dalšího. Potkal jsem tu totiž nedávno člověka, který mě zaujal. Tedy zaujal mě jeho instrument, který tahal za sebou. Žádný motorový pohon na kola, žádná stupátka, nic takového. Ticho a jen tažná síla člověka co se s ním popojížděl po městě. Napadlo mě prvně, že to je nějaký chemický postřik a to nemám rád. Nedalo mě to a dotázal jsem se. Ten člověk byl velice sdílný a prozradil mě, že s tímhle popojíždí každý den po městě a vysává psí exkrementy. No a to už samo o sobě mě vedlo k tomu záměru vyfotografovat ho. Ne jako nějaký číhal někde z dálky za stromem, ale tak jak se to má. Tedy portrét v pracovním prostředí, kdy dotyčná osoba je se záměrem fotografa srozuměna a neschovává se a námitky žádné nemá.  Včera při tom

Dnes je čtvrtek a jako každý běžné ráno jsem vyrazil s psicí do přírody. Na celé dopoledne. A pozorovali jsme velké i malé ptactvo, zpovykané žactvo a také hlodavce a jiná malá zvířátka. Podle zubů veverky a nutrie. Ty se věnovaly už tradičně podkopávání základů, už tak korona virem podkopaných, jakési na břehu sídlící, momentálně opuštěné firmy. A tu jsem si při tom pozorování vzpomenul na sysla. Co vlastně dělá takový sysel v téhle době. No a co tedy dělá sysel uvidíte v závěru tohoto článku, v položce "Nahlédnutí do kuchyně". Teď tu máte pro tradiční vybíjenou moje čtyři fotografie. Vynechal jsem všechny trudomyslné. Tedy mám pocit, že předkládám spíše decentní obrázky s jistou dávkou naivity, že něco decentního ještě vůbec může, a navíc bez veršů, diváka zaujmout. V dnešní době. Vybít ale můžete jen jednu. Vybíjení je tu decentní a přesně podle pravidel. fotografie jedna Fotografie dva Fotografie tři Fotografie čtyři Nahlédnu

Něco se muselo stát? Posvátná krajina Věk nerovnováhy Poutník časem chaosu Tři svíce za budoucnost Krajiny vnitřní a vnější Krajiny srdce Něco překrásného se končí? Něco se muselo stát...

Mám pro židovské hřbitovy slabost. I z takového toho hlediska fotografického. Najdete tam kontinuitu estetiky jako málokde. Napříč staletími. Vlastně mě na ně ukázal Sudek a jeho souputníci. Jejich fotografie z těch míst i dnes ukazují na jejich mistrovství a genia loci těch míst.  Samozřejmě jsem tomu fotografování neodolal kdysi dávno v Praze. Ještě na klasický středo formát v letech osmdesátých minulého století. Pak dlouho, dlouho nic. Až nějak v roce 2001 jsem čirou náhodou zabloudil. Tedy ne že bych zabloudil náhodou ale náhodou na židovský hřbitov, který mě zaskočil svojí neobyčejnou krásou. Prochodil a proseděl jsem tam dlouhý čas a čekala mě asi stovka kilometrů domů. Přijel jsem potmě, nadýchaný tím zážitkem. Od té doby, vždy když byla cesta kolem, nevynechal jsem žádnou možnost zastavit se. Vlastně se z toho místa stala taková plánovaná zastávka na cestě. Většinou před sebou minimálně stovku kilometrů a za sebou stejně. Nebo naopak.  Posedíte, zasníte se, přimhouřít

Asi včera Obec spisovatelů vyzvala k tvorbě knihy napsané v čase karantény. Tady výzva pro všechny psavce i ty amatérské. Nejlepších sto ze zaslaných povídek bude svázáno do knihy a ta vyjde nějak na počátku roku 2021. Dnes mě z instituce kde jsem vystudoval přišla výzva k obeslání fotografické soutěže na téma které nebylo vůbec těžké uhádnout ještě před otevřením propozicí. Samozřejmě že Karanténa v hledáčku. Nechávám si posílat pár Daily Newsletterů z médií jež se zabývají obrazovým sdělením primárně. Tedy sdělením pomocí fotografie. Každý den dávka méně či více kvalitních fotografií a příběhů s korovinovou krizi přímo souvisejících. A když mě to ještě nestačí, nebo spíš tím začnu, jdu se podívat na blog JOsefa KRAjbicha . Je docela možné, že každý toho tolik nesnese, že se chce této problematice vyhnout jak se dá a toho času využít jinak a bez nutnosti přílišné zátěže dokumenty této doby. Doby mimořádné. Doby co časem přejde. Doby ze které budou fotografie v její histori

Škudlil jsem dlouhou škudlil a když už toho škudlení bylo dost a přitom stále ještě málo, prodal jsem několik svých abstract photo art ze své vlastní pozůstalosti. A v minulém listopadu se vypravil do cestovky a sobě zakoupil cestu kolem světa, dovolenou na rok 2020.  A včera jsem šel do cestovky ji vrátit s rouškou na ústech a se spadlou čelistí v ní. Můj argument, že promořovat turisticky nedotčená místa odmítám odmítli.  No a napasovali mě za to takové korovinové storno, že by se za něj dalo jet na tři týdny do Itálie a přes Francii do Španělska.  ...mocichtivý a manipulativní pohled autorův chvíli po opuštění cestovní kanceláře... ...a teď tu stojí zachráněný před mapou a pár tras ho přece jenom napadá: Dovolená korovinová... Co takhle vyrazit po stopách Československých pionýrských táborů? Nebo trasa "Zlatý věnec Československých opevnění" ? Případně "Treking po stopách Banderovců napříč Slovenskem s nočním přejezdem do P

Konec vysedávání doma u PC, galerií a editorů. Všechny trudomyslné básně už byly napsány a určitě je někdo už musel i číst. V editorech umění za tu dlouho zimu snad už všechno dopatláno, vystaveno, vytleskáno.  ANO?  Konec patlání a umělého svícení, neváhejte a fotografujte venku. Nečekejte až budete KORpozitivní. Setřeste negativismus a sarkastikům se vysmějte do respirátorů. Vysmějte se kritikům a moderátorům. Jaro je prostě FULL FRAME. ...a fotografujte pak i ty upocené tváře, každý to svoje...někdo fotograf, jiný kovozemědělec... ...udělejte svému zvířeti radost...a fotku na psí památku... ...a všechno co bylo nechte domorodcům spálit... ...ještě pár kroků a musí tam přece ta jarní idyla být... ...žaludeční vředy nechte zimě na památku...do nové si pořídíte větší...neřešte zítřek, každý nový den má svá nová trápení i tak... Prostě začněte žít venku, na dluh co se těžko splácí.

V neděli jsem tu zveřejnil článek a svoje fotografie na téma "Co fotografovat doma". Bylo to myšleno, co tedy teď v té mimořádné situaci omezeného pohybu fotografovat vůbec, když nepomineme ta nebezpečí, která na nás čekají venku. A lehce sarkasticky se mě v jednom z komentářů dostalo lehlého poklepání, že tedy v mém případě lépe doma, než venku. Že to dává lepší výsledek, v mém případě. Sarkasmus nenávidím. Nikdy ho nepoužívám ani v lehlé podobě. Když vidím, jak to na člověka působí, nedivím se, že sarkasmus patří co se týká hodnocení fotografií k vymýcení. Za každou cenu. V rámci pravidel. Nicméně, hledal jsem jak z toho ven a jak se nenechat zatlačit tou pochvalou do kouta. Nezamknout se doma a jen nepokračovat jen v těch zátiších. Hlavně se nenechat deprimovat. A utekl jsem s fotoaparátem ven. A dělal jsem to tak každý den. A fotografoval, fotil, cvakal. Obrázek za obrázkem bez ohledu na stále se opakující varování ze všech mediálních zdrojů. No a čtyři fotogr

Se sám sebe ptám, sedíce tu prvního dubna 2020 a na nejlepší foto-server hledíce. Je to totiž často předmětem svárů a různých rozbrojů. Teď nemyslím ty komentáře samotné ale ten různý pohled na jejich užitečnost. Nejčastějšími komentáři patrně budou ty jednoslovné. Takové "líbí" se nejen líbí ale asi i nejčastěji vyskytuje. Následuje vyzubený smajlík, to když jeho vkladatel nemá co říci a přesto chce být vidět. Čím dál modernější je pouhá tečka. Na znamení "byl jsem tu, a je důležité to vědět". Ovšem já se tu spíš ptám, zda tohle všechno autorovi nějak výrazně pomůže. To už opět jednoslovné "nelíbí" většinou pomůže. Tedy pomůže zejména tak, že jindy mlčící autor přece jenom promluví, případně vyjekne.  moje dnešní fotografie je tu spíše jako ilustrace k článku  komentář si k ní napíšu s dovolením sám "Nebylo co vložit, tak jsem to vložil" a pokračuji dále takto: Aby to nebyla jen úvaha s předem známým koncem, rozhodl jsem s