FOTOTERAPIE Pošetilostí :

Všechno se teď v krajině, v přírodě mění. S básníkem by se dalo říci, že kam bylo vidět, tam teď už vidět není. Košatí se stromy květy a křoví obsypávají čerstvé lístky jara. V tomhle polygonu, v tomhle relativně opuštěném kousku industriální krajiny však jako by šlo všechno pomalejším tempem. Tak nějak jara poskrovnu. Jakési mezidobí. Každý týden se tam nejednou, třeba jen na krátký čas vypravím. Stále mě něco překvapuje a vlastně jsem zvědavý, jak to tu bude vypadat za měsíc, v letním čase, pak s podzimem, a až napadne první sníh. Stále mě překvapuje že i stopy lidí jsou tu pokaždé nějak jinde a v jiném sdružení, či jiném osamocení. Ten pán, co stává na falešném nástupišti zcela mimo nádraží, a mluví sám k sobě a projíždějícím vlakům, ten je stálicí. Je jen otázka času, kdy se tam zase mineme z očí do očí. Stále má stejný kabát, vaťák. Ale už vím, že když s nimi domluví a ještě chvíli se ujistí, že další hned tak nepojede, mizí směrem do města, mizí pak na cestě ústící mezi místn...

Vlastně se jedná o pilotní fotografii k dlouhodobému projektu, který se tak nějak postupně uhnízdil v mé hlavě. Průběžnému fotografování v prostoru, který nemám daleko a který mě stále překvapuje. Když jsem se díval do historie polohy a že se podívám, kudy to tam vlastně mé toulky vedou, nebyl jsem. Tedy moje cesta končila kdesi kousek po vstupu a pak jsem z pohledu historie polohy prostě přestal existovat. Až kdesi na druhé straně polygonu mě strýček google zase vrátil do svého jinak totálně probádaného světa. Tedy území, jaksi datově marné. Nikoli však ve smyslu potkávání. Potkávání krajiny, potkávání někdy docela zvláštních lidiček a prostoru, kde nepotkáte jediný reklamní panel. Území, kudy se dokáže tiše šinout vagón za zatáčkou od lokomotivy odpojený a směrem do nikam postrčený. Žádné houkání, nic. Proč také. Prostor, kde už pravidelně vídávám stejného člověka s velkýma očima jak stojí naprosto mimo nástupiště, těma očima vyprovází vlaky a stále dokola mluví si sám sobě posluch...

Tak nám vyhlásili astronomické jaro. Už to prostě máme úředně potvrzeno. No a tak jsem ráno vzal brašnu a že podniknu první jarní procházku. Tady kousek pěšky po okolí.  Nebyla dlouhá ani nijak časově náročná. Jaro občas vykukovalo, častěji se však ještě stydlivě ukrývalo. Cestou vzniklo pár fotek. Jak vidno, je to takový bezkoncepční cvak sem, cvak tam, zpracování takové, zpracování makové.  Prostě to dnes spíš bylo o pocitu. O prožití kouska prvního jarního dne s hledáčkem na oku :-)

Aneb cesta za člověkem, který pro běžného pocestného není...a on nic nedělá proto aby byl...