FOTOTERAPIE Pošetilostí :

Taková malá, do tří půl tuctů rozdělená rekapitulace mého foto snažení na podzim 2017. Texty krátké (nějak mě to v poslední době ani nepíše) a fotografie různého druhu a původu. Ani nevím jak by tomu šlo nasadit nějakou koncepční uzdu. Jak jsem bez uzdy fotografoval tak dávám k nahlédnutí...  S tím Diogenem to možná bude složitější. Stejné slovo i tady má více významů.. lze tu uplatnit oba. Sud na konci vesnice.. Pink, konec sezóny, pong... Mobilem cvaknutý, náhodný na naší zahradě... Kýče podzimu od zahrady klíče... Rybář, inventář přehrady. Tráví tam od jara do pozdního podzimu každý, letos prý čtyřicátý rok...jedna velká, další ještě větší, ryba za rybou... V kostýmu svobodníka ženistů vlastnímu stolu oporou.. Samotář za městem za řekou. Já fotil a on vedle ve svém stanu spal. Do města už nechce, co bylo už není a není nad to co tady má... Či nemá.. Dva měsíce po sezoně ho tam pověsili. Nikde nikdo, občas nějaký ten tichý blázen na břehu. Neuhnu...

Byl to v tomto směru letos mimořádně bohatý podzim. Zážitky nám zůstanou do dnů i dlouhých zimních nocí...

Tam kde bývalo a bylo stabilní světlo a ve své pošetilosti si myslelo že nad něj není, dnes nic není. Tak kde ze tmy koukala tma, působí dnes náhradní zdroje s tendencí se zabydlet a přivábit na sebe hmyz ze všech možných i nemožný stran...a působit stíny.

Častěji se stává, že nadšeně nafotíte něco o čem si v tu chvíli myslíte, že bude po zpracování báječnou fotografií, kterou pak budete moci hrdě položit na stůl, či pověsit na něčí zeď. Pak, když ji vyvoláte, případně upravíte, spadne Vám čelist. Umění se nedostavilo, fotka nic neříká a všechno to prvotní nadšení se do ní v očekávané míře nepromítlo. Tohle se stává zrovna v mém případě až dost často. Naopak, někdy, třeba cestou z toho úžasného focení, nebo jen z nákupu, najednou zcela neplánovaně, vidíte pouhé cosi a jaksi ze setrvačnosti mobilizujete fotoaparát, který si tiše pospával po Vašem boku. V tomto případě jsem ještě v ruce držel krabici vinných listů, vzácnost pro kterou nejsem líný se vypravit málem kamkoli. Ta skončila na zemi a já udělal CVAK. Ještě ke všemu v dešti, který se pomalu do města vkrádal. Po několika dnech jsem vytáhl kartu se Stylusu a probíral jednu surovou fotku za druhou. Mnohé padalo rovnou do koše. Vlastně jen málo která se dočkala vyvolání...

Po týdnu řeckém, týden asijský. Tentokrát náš mezinárodní tým Santorinské kříže z krabiček mazat v photošopu nemusel. Jen jsme zlámali jeden rákos (aby nepřipomínal samuraje) a trošku modifikovali Čínskou hůlku WMF, aby nebyl až tak Čínská. Políčka stačilo nechat tak jak jsou. Ty jejich rýže, žabince a čajovníky ateistům i ne.. a dalším istům, či prelátům nervy drásat nebudou. Pokud ano, opět se poučíme. Až bude Mexický týden, bude i bez kukuřice a jen se sladkou paprikou.

Nevím kdy naposledy jsem byl v galanterii. Vyslán koupit jezdce do zipu povlaku naší velikánské matrace se tak stalo. V pytli jsem vláčel přes sídliště vrchní polovinu povlaku, aby bylo možno porovnat jezdce přímo na místě. Pytel byl obrovský, žlutý a já budil dojem, že funguji jako bezdomovec či pocestný dealer firmy co má žlutou všude na co se u nich podíváš. Jezdců měli jak se říká HAFO. Nakonec i ten správný, po delším přebírání z celého košíku. Už chyběl snad jen kůň. Platím čtrnáct korun a nemohu si vzpomenout na předchozí, tak cenově směšný nákup. Ještě očima bloudím po pultu, prodavačka znejistí, co ze mě ještě vypadne a najednou vidí, že vidím. Krabička korálků, která mě okamžitě nadchla. Vzpomenu na všechny Japonské restaurace, co je znám a navíc je ta krabička poslední, co mají. Doplatím 75 korun za něco, pro co jsem původně vůbec nešel a s velkým žlutým pytlem, jezdcem bez koně a krabičkou úhledně naskládaných korálků přeji prodavačce krásný den a následující vík...