Na ježka?

Níže publikovaná fotografie vznikla vlastně nevím kdy. Možná loni při návštěvě holiče. Možná ještě dříve při návštěvě holiče.

Teď mě ale připomněla kus mého mládí. Vlastně dětství…léta šedesátá. A pana holiče pana Votrubu. Který vždy holil pány jedině břitvou kůží nabroušenou...zatímco dámy neholil vůbec. A který ještě k tomu holení a stříhání provozoval rozvážení pytlů a hromad uhlí. Měl k tomu takové zvláštní auto které hodně kouřilo a smrdělo kudy jel. S odstupem let mám podezření že to auto pohánělo hořící uhlí jako kdysi lokomotivu. K tomu měl pan Votruba dům ženu a pět svých vlastních dětí…trošku umouněných teď si vybavuji. Vlastně chodit k němu na té malé vesnici byla jistota. Taková vynucená jistota. On si totiž vyslechl přání malého zákazníka s pětikorunou od babičky v ruce a jako vždycky určil …“bude to na ježka”. A také že bylo. Jeho zkušenosti když se živil jako holič našich a sovětských vojáků byly prostě pevně v jeho duši usazené. Možná ani jiný způsob neuměl. Navíc to “na pěšinku” nenáviděl. Asi už od války. Vraceli jsme se od něj jak ta armáda…ovšem s balonem pod paží. Hlavičky do vinglu tím ježkem byly jistotou...pěšinka by takovou jistotu asi nedodala. A tak se pan Votruba když šel domů kolem hřiště spokojeně usmíval. Až jednou...když jsme šli zase k němu na ježka…nebyl tam. Ani pes. Ani se na nás pak nešel usmát. Jeho umouněné děti nepřišly do školy. A pan ředitel si nechal svolat celou školu, celé ty dvě třídy a stručně nám oznámil, že už nebudou. A nebyly… nikdo už nebyl…ani to auto nebylo…ani pes. Ani toho psa jsem už nikdy neviděl. Jen připomenu že tou dobou nebyly ani mobilní telefony…ani email…ani gůgl nebyl…a bystřejší komunisti co jinak všechno věděli už tušili že se jich brzo ptát nikdo nebude. Už nikdy jsem se pak nenechal ostříhat na ježka…No a právě při pohledu na tuhle fotku jsem si uvědomil že tam v tom holičství měl i svého psa. V koutě ale vždy s očima dokořán…když zazvonil zvonek na dveřích…A pak jsem chodil do školy většinou sám. Poskočil čas a já se začal stavovat cestou do té školy pro dceru místních kdysi sedláků Milenu Vrabcovou. Nosívala takové bílé punčocháče…a cesta za špatného počasí to byla nelehká. Silnice samá díra a kaluž. Chodníky vůbec žádné. Příkopy samé bláto hluboké.  A jednou jsme se nepohodli cestou kolem výsledku úkolu z počtů…a já ji v těch bílých punčochách strčil do příkopu. Jen hlava ji koukala. A sousedka z protějšího stavení? Ta stačila dojet do školy ještě než jsme…už udobření došli a podat zprávu o těch punčochách panu řediteli. Ten svolal obě třídy, musel jsem nastavit ruce a jeho rákoska se opakovaně roztančila. Pak jsem musel otočit ruce a celé se to opakovalo. Když jsem odpoledne dovedl Milenu domů marně hledali rákosku…Moje babička jim pak za to nenalezení napekla koláče. Jak jsme tak rostli…Milena zmizela…nějaký spolužák měl prostě lepší koláče…a mě zůstaly jen ty modřiny od rákosky…Spolužák zásadně nechodil do školy. Tedy chodil ke škole. Tam si sedl na rantl nádržky a pozoroval ryby a žáby. A škola jako by nebyla. On si prostě počkal až si pro něj už po zvonění pan řídící přijde. Vlastně to byl takový rituál. Pak jednou přišel včas. Sedl si a mlčel. Totiž když přišel k té nádržce tak všechny ryby pluly břichem nahoru. Močůvka kterou tam někdo večer vypustil. Už tam pak nikdy nesedal spolužák Pepík Horáků. Prý se pak  v tanečních z toho žalu spustil s tou Milenou břichem nahoru někde u Třeboně. Chodil jsem v té vesnické škole na náboženství. Docela mě to i bavilo. Po prázdninách pan katecheta nepřišel. A bylo po náboženství. Už jsem ho nikdy neviděl (a ke studiu Svatého Písma jsem se dostal pak až po padesátce)...podle všeho zmizel někam za Rozvadov. No a stejně to dopadlo s učitelem co mě učil hrát na harmoniku. Táta mě za tím účelem koupil velikou…skončila na půdě a já si koupil své první tranzistorové rádio…Rossia se tuším jmenovalo. Mimochodem dnes mám pocit, že učení na harmoniku byla i tak marnost. Vrátil se můj strýc, kovaný komunista esenbák pohraniční stráže ze Šumavy. Několik let tam bránil naši vlast před kapitalisty a našim málo pevným lidem před odchodem na západ. Za odměnu dostal od velitele psa, vlčáka, štěně. Jednoho z toho stejného hnízda můžete vidět ve filmu Král Šumavy. V tom kde ho léčí Radovan Lukavský. Nikdy předtím ani potom jsme neměli psa který uměl lézt po žebříku tam i zpátky. Strýc mu natáhl silné lano od domu k domu jednoho dvora kde jsme na konci vsi bydleli. Naproti totiž žili cikáni. Asi z Rumunska na vozech přitáhli sem a živili se jak se dá…i nedá. Pes se stalo zejména v noci pojistkou. Pojistka fungovala…jen to lano podle kterého běhal při tom vydávalo takové zvuky že by se bál i kovaný komunista. Jednou to lano utichlo…nikdo na něm už neběhal…tichá noc. Nikdy jsem se neptal jak a proč. Ani táta o tom nemluvil…ani nechtěl. Strýc se stal předsedou partaje. Pak jednoho dne jedné noci odešli i cikáni. Všichni. Zůstal jen opuštěný dům naproti…a u nás prázdná místa po věcech které si s sebou odvezli…no a také vylámaný tyčkový plot. Letos jsem prodal ten dům po rodičích a protější stavení po babičce. Už mám v té vesnici jen nahoře rezervované místo pod náhrobkem který jsme letos s kameníkem opravili. Z toho domu jsem si nevzal téměř nic. Téměř všechno zevnitř odvezl náklaďák k likvidaci. Vlastně celý život kumulujeme věci a namlouváme si že je jednou budeme potřebovat nebo někdo nám drahý. Je to iluze …totiž když to po sobě nezlikvidujeme udělá to po nás někdo jiný až už se nás nebude potřeba ani možné ptát. Na tom hřbitově leží spousta takových…a další přibývají po sklepích i v urnách.…jen ti psi se občas přicházejí zeptat…a nahlížejí za bránu věčnosti...Je to vlastně absurdní. Psi totiž žijí okamžikem. Tím co právě probíhá. Nevědí co je smrt…tedy o ní ani nepřemýšlí ani kvůli ní nic nepredikují. Pravděpodobně se ani neohlížejí zpět. Prostě si zjednodušili život.. Kdyby uměli mluvit asi bychom si od nich vyslechli mnoho ran do našich duší. Když jsem tady to psal (vlastně jsou to pouhé výstřižky z momentálního vzpomenutí)…tedy zejména to z let dávno minulých…několikrát jsem to pak upravoval, přepisoval doplňoval i krátil. A tak vzniklo i podezření že ty mnohé slavné paměti co z nich jsou pak knihy…jsou ve skutečnosti víc následným dojmem z prožitého než popisem reality…a toho jsou psi ušetřeni jak vnitřně tak navenek. No a moje maličkost toho není ušetřena. A nakonec mě napadla taková jistota. Tedy ty fotografie co fotografujeme, nebo nás někdo fotografuje a ke kterým se pak můžeme vrátit a nebo nám je překvapivě strčí pod nos. Když se na ně koukáme…tak se nám mnohdy spojí a vybaví zážitky, chvíle, situace a z nich zkušenosti až nečekaně ostré…a následně vykvetou v kontexty které jsme už dávno zapomněli. No a tak na závěr přidávám jednu fotografii…která doplňuje jednu část tohoto mého psaní.

Jednu z těch které jsem si odvezl z toho dnes už prodaného domu než jsem předal klíče…

ps:

 už dávno nemám asistentku ani sekretářku...tak jsem kontrolu pravopisu svěřil umělé inteligenci...a tu už jsem pak nekontroloval...a šel jsem s psicí ven...