Babím létem za Terezou Matějčkovou IX.

Cesta Hradeckým babím létem končí až skoro v poledne průchodem parkem před naším panelákem. Tady už nás všichni tak nějak znají. I ti, co tudy procházejí či se vrací zpátky do svých lesních plátěných obydlí. I ti, co tu jako ti z plátěných obydlí vystavují posedající na lavičkách své tváře sluníčku. Buď mají malého pejska na šňůrce vedle sebe anebo si čtou nějaký ten bulvár z nedalekého PNS co si koupili. Od malých pejsků se držíme dál. Ti ostatní většinou stojí o pokec s mojí psicí a dávají to už z dálky znát.

Ani dnešek nevypadal jinak. Až do té chvíle, kdy jsme už málem před domem téměř minuli pána jistě v seniorském věku sedícího samotného na lavičce. Na poslední chvíli mě přišlo zvláštní, co že to vlastně drží před očima za čtení. Málokdy někoho, koho neznám oslovím. Tentokrát se vší možnou odvahou jsem to udělal, abych se ujistil, že pořád ještě vidím docela dobře. To, co držel před očima, se totiž jmenuje Host-literární měsíčník, vytištění na krásném papíře. Nové číslo a zrovna v té chvíli čtené na straně sto. Autorka článku Tereza Matějčková se usmívala nahoře a já koukal jako puk nad tímhle zjevením v parku. Po delším povídání, kdy jsme se propovídali až ne Zelenou Horu a do Škrdlovické sklárny (pán totiž celý svůj život pracoval ve výzkumném ústavu sklářském) došlo na loučení kterému předcházelo o chvíli předem představení. A to jsem koukal jako puk podruhé. Pán si ten časopis nechává posílat poštou. Mnoho let. Nemá totiž internet už 95 roků.