Rande

Chodím kolem dětského hřiště často. Vlastně každý den. Někdy i vícekrát. 

Je to takové to moderní euro hřiště, oplocené. A než přečtete u branky všechny cedulky, co se tam nesmí tak vám děti zatím popadají z kolotoče…což se bez dozoru dospěláka nesmí. Je tam dokonce bouldering který nezná ani slovník ve Wordu. A hrazdy tam také jsou. Nízká vysoká, můžete se přehoupnout.

Včera brzo ráno bylo hřiště naprosto prázdné, což u hřišť bývá normálně. Jen z té vysoké hrazdy visela asi žena. Tedy podle oblečení a délky vlasů. Visela za ruce, špičky nohou svěšené, končící tak deset centimetrů nad korkem coby podlahou. Ani se v tom bezvětří nehnula. Bez hnutí, bez pootočení hlavy směřující kamsi do proluky mezi betonovými stěnami. Vypadalo to, jako by tam visela už od noci osoba, co našla pevné útočiště.

Vlastně to byl obrázek tísnivý, tajemný, různé neblahé pocity vzbuzující. Vzpomínka na Majora Kalaše.

Nedalo mě to a otočím se, než zmizím za rohem domu. A nešlo v tu chvíli přehlédnout její záda. 

Tedy její dlouhou popelavě šedou bundu…a na ní, málem přes celou šířku natisknutá injekční stříkačka. Významně přeškrtnutá. Dívka tady kousek od vedle, co vždycky najde způsob jak všem něco důležitého říci. Žádná tulačka.

Srozuměný se otáčím po směru chůze a v tu chvíli je to spíš jak z hokejového hřiště a já s obtížemi brzdím před bodyčekem.

Přede mnou, pevně ukotvené stojí něco v černých brýlích, se sluchátky na uších a zřejmě v Pitralonu od Diora vykoupané do sněhobílé kombinézy oblečené. Asi chlap…asi..nebo influencer/ka. Evidentně je to zahleděné na hřiště a rozhodnuté, že obejít ho musím já. Což činím vlastně s úlevou.

Obejdu nákupy, slevu od slevy a asi za hodinu se vracím zpátky. Zamyšlený nad inflačními trendy, nad Ministrem spravedlnosti a falešným ruským borščem jen občas zvedám hlavu. Když ji zvednu u hřiště a podívám se přes plot. Visí tam oba do stejného ticha a bezvětří jen si prohodili sluchátka.