FOTOTERAPIE Pošetilostí :

Pročistí duši ohně čarodějnic? Dým, který ruší dech božích polnic

  Čarodějnice...Svátek Práce....Mezinárodní Den Dětí.... milé děti, milí rodičové... to to letí....

 Hradec Králové/Salon Republiky/Schody do Nebe.  Málem svatá trojice pojmů, které dlouho patřily k sobě. Schody do Nebe se tu začaly stavět v osmdesátých letech, nikdy se nedostavěly a třicet či více roků se vlastně nevědělo co s nimi. Nebo co místo nich. Ošklivost se postupně propadala do ještě větší ošklivosti, až se stala symbolem, o jaký nestojí žádné město. A už vůbec ne slovutný Salon Republiky. Až docela nedávno, v roce 2019 došlo na jejich likvidaci. S tím, že na místě vyroste kongresový hotel. Byla na to v té době jistě bohulibá myšlenka. Evropa se tvářila, jako kdyby žila v době nepřetržitého kongresu, zatímco kdesi v Číně netopýr teprve chystal svůj útok na všeobecné jásání. Stavbu toho hotelu jsme měli, jak se říká na trase. Tedy moje psice, které já do trasy málokdy kecám. Za ty více jak dva roky vzniklo tímto způsobem mnoho fotografií. Vlastně náhodných. Protože ani čas ani situaci ani počasí jsem si k tomu nevybíral. Za ten čas se změnilo mnoho. Vlastně tak něja...

 Architekturu Salonu Republiky fotografují dlouho a rád... ...dalším toho dokladem bude příště balíček fotografií ze stavby nového Kongresového Hotelu.

  Dlouhé roky jsme ohrnovali nosy nad angažovaným uměním... ...a přiznejme si to...ještě nedávno jsme ohrnovali nosy nad angažovaným uměním.

Čas křesťanských svátků s nekřesťanským odérem mě na Velký Pátek vyvrhnul pryč z města, nebo tedy spíš za město. Pryč od nákupáků, pryč od jak podle jednotného návodu vyzdobených oken domů, pryč od zahrad, kde na ověšených stromech visí ty samé, sériové kraslice, šňůry a betonový či umělohmotní beránci. A také od toho stále opakovaného narativu návratu, ve skutečnosti jako prošlé naděje, kterou si prostě nechceme přiznat. Opakovaně si pouštím Madeleine a jako vždy zastavím na čase 1:39 a konfrontuji s nekonečností v našich iluzích. Zabalil jsem si nádobíčko a vyrazil za Barnabášem.  Nebyl doma. Léta pěstovaná Velikonoční výzdoba na jeho plotě však oko potěšila, trochu vyděsila a připomenula, že věci se dějí jaksi vymknuty z kloubů a na Barnabáše už volba nepadne. Doba prošla a díváním se vzkřísit nedá. Filosofům a obchodníkům s teplou vodou navzdory.   Potkávám ho na cestě domů. U nádraží. Byl nakupovat. Cinká mu to v batohu. Na pondělí čeká návštěvu, přijdou i koledníci...

 

Chodím kolem dětského hřiště často. Vlastně každý den. Někdy i vícekrát.  Je to takové to moderní euro hřiště, oplocené. A než přečtete u branky všechny cedulky, co se tam nesmí tak vám děti zatím popadají z kolotoče…což se bez dozoru dospěláka nesmí. Je tam dokonce bouldering který nezná ani slovník ve Wordu. A hrazdy tam také jsou. Nízká vysoká, můžete se přehoupnout. Včera brzo ráno bylo hřiště naprosto prázdné, což u hřišť bývá normálně. Jen z té vysoké hrazdy visela asi žena. Tedy podle oblečení a délky vlasů. Visela za ruce, špičky nohou svěšené, končící tak deset centimetrů nad korkem coby podlahou. Ani se v tom bezvětří nehnula. Bez hnutí, bez pootočení hlavy směřující kamsi do proluky mezi betonovými stěnami. Vypadalo to, jako by tam visela už od noci osoba, co našla pevné útočiště. Vlastně to byl obrázek tísnivý, tajemný, různé neblahé pocity vzbuzující. Vzpomínka na Majora Kalaše. Nedalo mě to a otočím se, než zmizím za rohem domu. A nešlo v tu chvíli přehlédnout její zá...

  a přitom všichni i na jaře víme, že strom se pozná po ovoci... ...a lidé také. Ti ovšem celoročně...

Prožívám tu už delší dobu takový svůj vnitřním boj. Tedy bojuji sám se sebou o pořadí. Co sem na Blog za fotku vložit teď, příště, později. Uznávám, někdy to může vypadat, že nemám co vložit při těch prodlevách. Dnes tedy NA BETON, příště něco asi angažovaného. Mám tu totiž dlouhou frontu svých výstavních fotografií dosud zde nezveřejněných. Málokdo ten vnitřní boj o pořadí přizná. Někdy mám pocit osamoceného bobříka v tom přiznávání. Zatímco další moje už připravené se zatím tlačí v koutě.