Štěstí v proměnách časů

I já jsem býval mlád. Dokonce dítě. 

A než došlo ráno na vstávání, probouzelo mě štěbetání ptáků co v zimě nikam neodlétají nebo dokonce naopak. Vše to štěbetání rámovaly svým krákáním vrány štítící se odrané černé labutě jejich blahé paměti.

I ty vrány a havrani, ti člověka dokázali udělat šťastným. O sýkorkách, hýlech ani nemluvě. Rozuměl jsem i hlasitému kutání datlů…nahlížel přes od podzimu strženou síť v okně, ze které mouchy co uschly už dávno opadaly… do postupně opadaných větví.

Vrabců bylo moc. Takový obyčejní ptáci. Vyvažoval jsme tu celkovou množinu střelbou. Vzduchovkou. Krabičky diabolek, když se s nimi zatřáslo vydávaly těžko jinak napodobitelný zvuk. Progresivisté nám tu střelbu nezakazovali, vlastně ještě nebyli na světě, starosta byl myslivec srdcem nikoli zeleným ale rudým a pro ruce na spoušti zvedal ruce na každém internacionálním Sjezdu.

Pod heslem “čeho je moc toho je příliš” byla spolupráce s kočkami vítaná, štěstí jen kočičí. Radost z obou stran.

Dnes je tu ticho. Tedy když nepočítám oškrabávání aut na parkovišti od občasného ledu. 

V krmítku mě samou marností zplesnivěl zob.

Ten pocit štěstí z těch ptáků venku se ale přetransformoval domů. Do každého z rán.

To jen promnu každé ráno oči, natáhnu ruku a nechám si porovnat otisk prstu.

Rozsvítí se každé ráno obrazovka a naskočí na šestipalci nápis

 “Všechny vaše aplikace jsou aktuální”