Krajinou Jižních Čech

Psal se rok 2013 a Hradec Králové připravil brutálním způsobem České Budějovice o hokejovou extraligu. Celý ten cirkus se přestěhoval do Salonu republiky. A bylo kolem toho dost zlé krve (každý je přece hokejový fanoušek) a dodnes tohle není zapomenuto (Hradec Králové od té doby nemá vepři jen ty Pardubice ale přibylo i město na jihu Čech)

Pokud tam prezentujete, že jste z Hradce, je třeba to vyjasnit. Jindřichovo (nebo také Kubíčkovo) město za to nemůže. A když se to vyjasní, může dojít na přetřásání oné hokejové historie. Může to být hořké a nemusí to být zrovna Budvar.

Po dlouhé době mě čekala cesta  právě tam.  Byl jsem vzhledem k té pohnuté historii trochu nervózní. Pro jistotu jsem si vzal s sebou velkou plachtu a pěnu na holení. Až tam zaparkuji, abych mohl přes auto přehodit plachtu a holící pěnou zastříkat pro jistotu i to "H" v SPZ.

Samozřejmě taková cesta je i příležitostí k pořízení nějaké té krajinářské fotografie z jihu. Můj takový malý ale odhodlaný závazek na cestu. Ráno tam, večer zpátky...cestou pořídit tu krajinářskou fotografii.

Cesta je to krásná, navíc není třeba litovat, že nemáte dálniční známku. Je to cesta tím vynálezem zcela nedotčená a snad i do budoucna nedotknutelná. Prostě je potřeba si to užít s nepolepeným sklem a vyrovnanou myslí.

Po této zkušenosti, tam i zpátky si dovolím tvrdit, že nejvíce poetiky zažijete okolo Hradce. Tedy toho Jindřichova. Plus mínus, kilometry sem, kilometry tam rychle ztrácíte smysl pro logiku, na rty se vám derou surrealistické verše.

Totiž tam i zpátky se dostanete v délce mnoha kilometrů do stavu mysli, kdy vůbec už nevíte kde začíná a hlavně kdo končí úsek s omezenou rychlostí (mimo obec samozřejmě a většinou to je padesátka). Jsou místa kde už dávnou vnímáte že tu ceduli konce omezené rychlosti někdo zahodil...a po několika dalších kilometrech místo ní pak vidíte ceduli "Konec měřeného úseku"...aniž byste registrovali (nebo možná už po tolika kilometrech zapomenuli) počátek. To celé nadělení se prolíná, různě kombinuje a logické myšlení můžete klidně nahradit nějakým tím romantickým veršem. Když dojdou verše, přijdou různě poházené betonové zátarasy. To dá rozum, že na celém tom úseku probíhá důsledná technologická (jaká jiná) přestávka.

I psici na zadním sedadle to jednu chvíli přišlo natolik fascinující, že se dožadovala přeskočení na sedadlo spolujezdce. Jeden rozdíl v cestě tam a zpátky jsem přece jenom našel. Totiž zcela na konci této mnohakilometrové cukatůry při cestě zpátky stála (asi místo cedule konce padesátky) ještě větší cedule na které lehce drsňácky ne zcela oholený pán co nikdy s nikým přece nespolupracoval slibuje, že bude bojovat za nízké daně. V tu chvíli psice přeskočila zpátky, ulehla a spala až někam do Humpolce. Já byl v tu chvíli spokojený, protože právě tam se mě podařilo vyfotografovat tu vysněnou Jihočeskou krajinářskou fotografii.

Divák ji tu dnes může vidět. Na galerii se pod takové krajinářské fotografie většinou jako komentář píše něco jako "fotografie s příběhem".

Abych jen nemluvil co cestou ale pozitivně se zmínil o cíli cesty.

S čistým svědomím tu udělal pozitivní reklamu restaurantu PALUBA a při té příležitosti zmíním, že v tom městě jsme za ten den nepotkali jediného psa bez vodítka. Ani pouliční směs ani bojové plemeno (nemám tohle zařazení rád, protože už v samotném jádru je prolhané) . Přijít ale s takovým psem na vodítku do restaurace není personálu nijak proti mysli. Musím uznat, že tady v Hradci Králové je tomu právě naopak. Tady už je pes na vodítku málem praxí vymýcený druh a přivítání takového tvora v restauraci spíš vzácností.

Zcela závěrem aktuální fotografie pro ty z Českých Budějovic co se chystají na výlet do Hradce Králové.

Fotografie se jmenuje: Andělův závistivý pohled pětistovkou do Rajské Zahrady..