Na Kometě

Aj, tamhle dřímavých jiskerek,

jak když rukou rozhodí květů,

to letí prostorou kometa

kostnice umrlých světů.

... z Písní kosmických, Jan Neruda

Ještě že mám přátele z dob, kdy jsem byl téměř samozvaným vládcem (a otrokem v jedné osobě) hvězdárny v Jeseníku. Probral mne až e-mail jednoho z těch kamarádů, s důraznou otázkou, zda už jsem fotil tu novou kometu. Po rozkliknutí přílohy jsem nejprve zalapal po dechu a pak se dlouze červenal, byl tam hezký snímek překrásné komety. V textu k fotografii se vinula rozpačitá omluva, že "to není ono",  protože fotografie byla pořízena z balkónu jen tak položeným přístrojem - autor trapně nemohl najít destičku ke stativu (kdo jí nikdy nehledal, ať se přihlásí!).

A tak jsem na svůj výlet do zemí českých přibalil i stativ - netradičně, protože dlouhé expozice často nepoužívám, a noční oblohu (pominu-li noční svítící oblaka) fotografuji velmi zřídka. Komet jsem fotografoval už velmi mnoho, hlavně v době analogové fotografie - od těch kometek úplně slabých, viditelných jen dalekohledem, přes komety které měly být jasné, ale nakonec zůstaly jasností pod hranicí pozorovatelnosti pouhým okem (a byly zklamáním pro veřejnost), až po komety velmi jasné, jako byla v roce 1997 všemi obdivovaná kometa Hale-Bopp. Největším zážitkem pro mne ovšem byla v březnu 1996 kometa Hyakutake, rekordmanka mezi kometami v přiblížení k Zemi, s impozantním ohonem přes polovinu oblohy. Rychlý pohyb na obloze (byla v době největšího lesku viditelná jen několik dní) v kombinaci s poměrně nepříznivým počasím zapříčinilo, že zůstala veřejnosti poměrně neznámá.

Kometu C/2020 F3 (NEOWISE) nalezneme na obloze poměrně snadno, stačí mít odkrytý výhled k severozápadnímu obzoru, jasné počasí a trochu trpělivosti.  Při stmívání po západu Slunce se objeví a když jí poprvé naleznete, nebudete mít už potom problém jí "znovu najít". Není třeba na nic spěchat, kometa se až do rozednění "plouží" nad severním a poté severovýchodním obzorem, nikam rychle neulítne (jak si lidé často myslí).

Pořídit snímky komety není až tak nemožné, jak by se nepokročilým majitelům fotoaparátů mohlo zdát, je potřeba se ovšem vypořádat s některými záludnostmi. Předně je potřeba se seznámit s manuálním režimem fotoaparátu, protože zde se budou svádět urputné boje mezi expozičním časem, citlivostí a clonou. Významnou záludností (v civilním životě fotografa nepoznanou) je otáčení planety Země, které způsobí, že obrazy hvězd (i komety) se při delší expozici protáhnou do čar (výseků kružnic kolem severního nebeského pólu), například při ohnisku 200 mm je maximální doba expozice asi 2 sekundy. Astronomové tento problém řeší umístěním fotografického zařízení k paralaktické montáži, která "sleduje" pohyb hvězd na obloze a umožňuje vyrábět na snímcích  bodové obrazy hvězd. A kdo nemá toto chytře otáčivé zařízení a jde s dobou, pořídí mnoho (i desítek) snímků s krátkou expoziční dobou a v patřičném softwaru je potom spojí dohromady - vyřeší se i záludnost číslo dvě, a to je šum vyplývající z nutnosti použití vyšší citlivost (šum je na každém snímku "jinak" poskládaný, ale obraz objektu je pořád stejný). A kdo nemá ani montáž, ani ho moc nebaví hrát si v počítači, exponuje na ten čas, který mu umožní ohnisko přístroje (se širokým ohniskem ale mnohem delší dobu, obrázek komety bude ale malinký).

Univerzální rada na nastavení neexistuje, postavte aparát na stativ a experimentujte, hledejte ideální stav pro aktuální okamžik (v průběhu soumraku budete nastavení stejně měnit). S ohniskem kolem 50 mm si můžete troufnout i na pěkné žánrové obrázky nočních kometárních krajinek - obrysy budov, reflektory pohybujících se aut, světla velkoměst. Jeden z mých kamarádů, když fotografoval na dlouhý čas kometu Hale-Bopp, při expozici baterkou rovnoměrně osvětloval popředí snímku - stromy, budovy...  výsledek byl úchvatný.

Ještě jedna finta, na kterou jsem po těch letech nefotografování oblohy pozapomněl - nespornou výhodou u stativu je dálková spoušť fotoaparátu, která zamezí roztřesení při zmáčknutí prstem na spoušť přístroje. Můžete si myslet, že máte pevný stativ, ale....  díval jsem se na svoje fotografie a zjistil, že naprostá většina z nich má vedle hlavy komety ještě jednu malinkou "hlavičku". Je to artefakt ze zmáčknutí spouště, nebo u labilnějších stativů může problém způsobit i sklopení zrcátka (u zrcadlovek). Kdysi na hvězdárně jsem problém řešil poměrně velmi primitivně, ale účinně. Zakryl jsem objektiv tmavým tělesem (krytka, ba i kus hadru poslouží), zmáčkl spoušť, odkryl hledí, odpočítal expozici, zakryl hledí, ukončil expozici.

A pokud Vaše fotografie nebudou takové, jaké můžete najít na různých místech internetu v astronomických galeriích, tak, jako já,  nezoufejte, netrapte se s fotoaparátem a užívejte si pohledu na oblohu, protože takových komet, které jsou vidět pouhým okem, za život mnoho neuvidíte.

Pavel Klásek, Jeseník

Závěrečné slovo redakce:

Podle chronologie Arcibiskupa Usshera (1581-1656) byl tenhle náš svět stvořen za soumraku před nastávající nedělí 23.10. roku 4004 před naším letopočtem. Logicky vzato jsme tedy první lidé co tuhle dámu mohou spatřit tady v těch místech na vlastní oči. Když tu totiž předposledně prolétávala, logicky nebylo světa v pojetí pana Arcibiskupa. Adam a Eva byl v té době pouhý záměr. Do vynálezu dalekohledu chybělo ještě několik tisíciletí a digitální fotoaparát nebyl pak ještě k mání několik dalších století.

Tolik můj tak trošku neseriozní závěr k serioznímu čtení z pera Pavla Kláska.

Pavlovi děkuji a při té vizi návratu za 6768 let vypisuji konkurz na autora, který ten následný průlet popíše, nafotografuje a tady na mém blogu jako host pak zveřejní. Předem mu tu na ten článek rezervuji jeden volný termín :-)