Dycky v pátek (26/2020)

A ejhle. Prázdniny na krku. Sice chaos druhého pololetí, nicméně prázdniny a dobu dovolených to neoddálilo. Možná se tou nevelkou docházkou až tolik nepokazilo. Možná spíš naopak. To spíš. Zatímco v obecné rovině nám všem začínají prázdniny, nám fotícím (všichni jsme přece cestovatelé) začínají starosti. I těm svátečně fotícím. Začíná to období prezentace značek a kreditních karet. Už jen několik dnů na důkladnou kontrolu. A co si budeme povídat, pro mnohé z nás i šance, jak pod rouškou rodinné užitečnosti vylepšit skladbu toho co nakonec převážíme v brašně s sebou. Kdo prošvihl Vánoce, dostává druhou šanci. A hezky si namlouváme, jak ta tím způsobem nabouraná kreditní karta prospěje především rodině. My fotící stojíme se vší nám skromností vlastní jaksi v pozadí, vůbec se netváříme že drahým polovičkám věšíme bulíky na nos. Pak se po dokončené návštěvě u odborníků lehce culíme, když to nově nabyté nabijeme a jdeme vyzkoušet.... a stíháme to před odjezdem.

První fotografie k vybíjení

Začínáme kontrolou popruhů. Jak u brašny, tak u fotoaparátu. A ptáme se sami sebe, jestli příslušnosti ke značce vyvedené velkými písmeny jsou ještě pořád ve stavu čerstvosti, že už z dálky viditelné. Pokud nejsou z dálky viditelné, je třeba opatřiti nové. A pokud nemá brašna dostatečnou ochranu vnitřního prostoru proti písku, je třeba rovnou novou brašnu. Cesta do pouště chce prostě svoje. Igelitové pytlíky používají jen amatéři. Nové nápisy zajistí respekt třeba i před hotelem v Abu Dhabi, i u velbloudího průvodce či u orloje. Dále jsou na pořadu rychlé karty do všech slotů. Loni jsme toho promyšleně nafotografovali za ty dva týdny tolik, že málem nestačily. Asi by to chtělo navýšit počet. Jistota je jistota a přece se nebudeme při tom cestování žinýrovat. Co filtry? S UV moc parády nenaděláme. S polarizátorem sice neumíme, ale to se naučíme a to točení kolem dokola i dobře vypadá. A chce to SLIM, to vypadá ještě lépe. I Franta od vedlejšího stolu měl loni dva objektivy. Možná já jediný z celého zájezdu měl jen jeden. Sice nevím, který a co vlastně mě v tom směru konkrétního chybí, ale to už nechám odborníkům u Škody. Žádná škoda na kreditní kartě. Místo kreditu radost..a ten úžasný pocit k tomu. 

Všechno nakonec nakoupeno, inovováno a odborníci dokonce doporučili celý nový fotoaparát, místo téhle prý rakve, se kterou (se) prý fotí už jedině důchodci a Fotografové. A dokonce na splátky je možno. A celý červený se žlutým popruhem je prostě IN. Ten trapný původní, poveze manželka v kufru jako rezervu. Kdyby něco. Jistota je jistota. Doma jsem to pak všechno předvedl, vyzdvihl všechny výhody a zdůraznil ty výhodné, úžasné splátky. A také to, že objektivy se ty stejné hodí na oba fotoaparáty... a tím jsme ještě ušetřili.

Překvapila mě nakonec manželka. To už jsem měl pocit, že nepotřebuji vůbec nic. Že už jen sbalit brašnu s velkým nápisem a vyrazit. Nevím jak to sehnala, ale přinesla mně krásné kanárkově žluté ponožky do sandálů, s nepřehlédnutelným nápisem, nohy objímajícím,  "photographer" . Po léta mě na dovolenou kupovala u asijských přátel tričko s nápisem love. Co dovolená, to jedno tričko s love. A teď takové překvapení s "photographer". 

A pak přišly ráno noviny a v nich na první straně statistika, že 80% Čechů letos do zahraničí nejede. A v článku se široce psalo jak je to moudré rozhodnutí... a bylo velké překvapení jaký podíl moudrých lidí tu máme. Dokonce to pozitivně komentovali naši oblíbení zpěváci a milion chvilek k tomu. A zrovna my, máme to tak nějak v povaze se přidávat k hlasitější většině. No a tedy jsme přestali hledat Last Minute a začali rozmýšlet co s tím volným časem naděláme. I chlapi v hospodě se přidali k většině, i když u některých mám podezření, že ani nikdy nikde dál, než na zahradě souseda Franty nebyli. Zatím co MY máme za ty roky odfajfkovaný málem celý katalog Čedoku. 

Druhá fotografie k vybíjení

S takovou parádní výbavou nepojedeme nikam. A ponožky mohu vzít tak na balkon. Ve výtahu by mě za ně totiž sousedi závistí sežrali.

Strašná nuda, společný domov nabitý negativní energií až k zbláznění. S tou brašnou, technikou nabitou se prý teď mohu dát klidně vyfotografovat. 

Nešel jsem. Aby se energie dál nehromadila, začal jsem chodit s brašnou po okolí. Rodina si mohla odpočinout. A já vlastně také. A pak to začalo být nečekaně o fotografování. O takovém jiném, než jsem si sliboval na té poušti, s průvodcem a velbloudem po boku. Takové jiné, než jsem znal po vystoupení z autobusu v Benátkách. Začal jsem objevovat to, co jsem do té doby neviděl. Chodíce jako slepec zahleděný do očekávání atraktivních scenérií. Obyčejný svět města se postupně proměnil v nacházení neobyčejností do té doby ukrytých. Obyčejné věci se postupně stávaly předmětem mé fantazie a často by nikdo neřekl, že je to či ono je tady za rohem. Tady dole před domem. Tady kousek na náměstí. Tady nedaleko v parku. Za každého počasí mě to vedlo ven. Ta představa, že tady v okolí, kde tolik roků bydlím je možno fotografovat a dávat obyčejným věcem a scénám vlastní obsah mě fascinovala. Pak jsem slýchával takové ty ušklebovačky v hospodě, že u takových věcí by se Franta či Karel ani nezastavili a teď je na těch fotkách vlastně ani nepoznávají. Nerozumí umění, leda tak pivním táckům, uzavřel jsem to pro sebe.

Dva momenty mě ale trošku vyvedli z míry. To jsem šel udělat pár obrázků tady na letní parket. Tak jak se lidi baví. A to mě hnali. Že prý tam žádného profíka novináře aby je pak někde vytiskli nepotřebují. Od té doby už zase nosím ty původní seprané popruhy a z tašky jsem odlepil ten velký nápis který jsem si kvůli té dovolené koupil a přilepil. A větší už ani neměli.

Ten druhý moment se odehrál tady nedaleko. Tedy u vedlejšího baráku. Tam stála k objevování obyčejné krásy nečekaně vyhozená velká skříň. Totiž hlavně její úžasně abstrahující povrch léty vlhka náležitě zhodnocený. Ani jsem moc nebral do uvažování hlas který se ozval z nějakého čtvrtého či pátého patra a řešil kompozici jako smyslu zbavený. To tiž jen nějaká paní volala dovnitř na spolubydlícího pána, ať se jde rychle podívat, že tam dole nějaký divný člověk něco páchá u té skříně. Potkali jsme se pak u rohu domu. Tady tam na mě čekal. On totiž tu skříň ve spolupráci se synem v noci (aby je nikdo neviděl) vynesl a postavil do míst, kde bývají popelnice. A to se nemá. V téhle velikosti totiž popeláři už nemají povinnost cokoli nakládat a odvážet. No a ten pán si myslel, že já je v noci viděl, teď to nafotil a půjdu s tím na domovní správu podat zprávu. Můj výklad o pouhém fotografování abstrakcí nechtěl delší dobu pochopit i když jsem ho ujistil o svých pouze neškodných úmyslech. Prý že na takové kokotiny nemá buňky. Jeho rodina teď prý nezdraví ani moji manželku.

No a takhle jsme doma snižovali napětí celou dovolenou. Druhý díl dovolené budu ty fotky zpracovávat a ostatní členové rodiny budou snižovat napětí ve vedlejší vesnici u bazénu, který se od dob mého dětství změnil jen odstínem barvy, kterým ho udržují při životě každý rok na jaře.

Třetí fotografie k vybíjení

Nyní se musím, chtě nechtě, vrátit k pravidlům zdejší vybíjené. Protože bez pravidel to prostě nejde. Nikde. Tedy ze čtyř fotografií, které Vás provázely v předchozím a následujícím textu vybíjíte jednu. V komentáři. Jednu, kterou byste oproti těm třem zbývajícím oželeli. Z různých důvodů, jak subjektivita ve své nedotknutelnosti velí. Moje část pravidel je dána podmínkou, že žádná  z těch fotografií není starší svým pořízením než dva týdny.

Čtvrtá fotografie k vybíjení

No a jsme u závěru. Trošku jsem se tu dnes pohyboval v čase a formě...a po okolí. Trošku předbíhal událostem a trošku přeháněl. Chtěl jsem i trošku pobavit ne až tak vážným tónem, jaký bývá ke čtení v podobných manuálech k fotografování.

I tak bych ale neměl pominout nějaké resumé, nějaký závěr, něco motivujícího do prázdninových dnů. Dát tomu psaní prostě vyšší (ne)smysl.

Tedy tu je ten závěr: Před pár dny jsem na jedné galerii četl následující výrok "Ahoj Zdenku (Hynku, Viléme, Jarmilo....). Už nějakou dobu je tu klid, tak není důvod nepřidat tu nějaké fotky". Jen to v závorce jsem si k tomu pro potřeby tohoto mého článku přidal abych zmírnil náhlé emoce, a také proto, že není dobré aby v tom jakýsi Zdenek zůstal sám. A zásadní je to v tom, že to co je v uvozovkách můžete považovat za úžasné motto těchto prázdnin s fotoaparátem a prstem na spoušti a hlavně v klidu bez pouští 🙂

V tom kontextu příjemný počátek prázdnin přeje JJ:-)