Dycky v pátek (25/2020)

Chlebník je to správné slovo. Pojem, který už jsme zapomenuli pod návalem vzletnějších pojmu co se malých zavazadel týká. Krásné české slovo, které už používáme možná tak podle věku a prozrazujeme tím jakousi společenskou nedostatečnost, ztracení správného směru.

Drtivá většina fotografií v těchto pátečních vybíjecích článcích vznikla při procházkách a pobíhání s psicí, kdy nenápadný fotoaparát snášel ty cesty právě v tom chlebníku u mého boku. Chvála chlebníku, dalo by se říci. Nezatěžoval, nebudil zdání, že jde o něco víc než o ten chleba, a tak snad spíš budil při povšimnutí poněkud nevěřící pohled potkávajících na pošetilce s takovou nemoderností po boku.

Jeremjáš (10:23) mluví o tom jak moc řídíme, nebo bychom měli řídit svoje kroky. Psice to asi četla a vyšlo ji, že nejlepší bude vzít odpovědnost na sebe. A tak chodíme kudy ona chce a s ohledem na závažnost toho verše se nebráním. Neprotestuji. S chlebníkem tedy cestou, necestou. Že by se dalo plánovat nějaké konkrétní fotografování o tom nemůže být řeči. Beru ty situace jak jdou. Tedy jak jdeme a výběr trasy jde mimo mé rozhodování.

Nedávno jsem si řekl, že bych měl přece jenom něco udělat pro větší efektivitu tohoto způsobu fotografování. A tak místo chlebníku došlo na tu menší fototašku. Protože dva fotoaparáty prostě do chlebníku nedáte. A pokud dáte, bezpečně nevyndáte, bez vzájemného otlučení zpátky nevložíte. Jeden fotoaparát jsem nastavil na manuál, druhý na půl blbečka. Vnitřně posílen takto sofistikovanou výbavou jsem další ráno vyrazil jako minulé ráno a mnohá minulá. Tedy vyrazili jsme. A zase ten Jeremiáš a zase na celé dopoledne. Tentokrát to ovšem bylo na boku už znát (a navíc málem dojem jak pohled na fotoreportéra, co musí jít vyvenčit psa). Při poklusu to poznaly i ledviny, co když nikdo jiný nic v těle nepozná, tak na ně je prostě spolehnutí . Všechno ostatní ale probíhalo normálně. Nenormální to bylo až po návratu domů.

To jsem si totiž uvědomil, že jsem fotoaparát ani z brašny nevyndal za celé to putování. Ani manuálního ani blbečka. Prostě nic. Nic mě nestálo za to vyndat fotoaparát a fotit. Ten samotný moment by měl naskakovat podvědomě. Nenaskočil.
Druhý den opět ve stejné sestavě, opět celé dopoledne. Rozdíl byl pak v tom, že k nějakému vyndávání toho kterého fotoaparátu došlo a bylo se na co tedy i těšit. No trvalo to jen chvilku. Než došlo na první vyhodnocení obrázků za dopoledne vyfotografovaných. A šly do koše. Všechny. Krásná procházka to byla, pohyb zdraví rozhodně prospěl. Dokonce jsme šli odbočkou pro mě ještě včera naprosto neznámou. Dokonce se brodili u řeky krajem slepého ramene. Výsledkem byl foto slepý Jeřábek vlající za psicí.
Třetí den zkrátím. Vrátil jsem se totiž do situace která odpovídala dni prvnímu. Tedy prochodili jsme se ke stejnému výsledku.

Dnes tady jako každý pátek vidíte čtyři fotografie pro už tradiční vybíjenou. Vrátil jsem se ke chlebníku, jedné náhradní baterii a jedné kartě v záložním pouzdře. Manuální zůstává doma v tašce a mě ubylo starostí, kterým že to v danou chvíli lépe vyfotografovat. Hlavně tedy pokud je vůbec co, pokud člověka ta intuice a odhad situace dovede k otevření chlebníku.
Zjednodušil jsem si život nebo spíš se vrátil k té správné efektivitě.

Jak souvisí intuice, smysl pro vyhodnocení situace, kreativita, rozhodující okamžik s počtem fotoaparátů v brašně fakt netuším. Co se mé osoby týká, dovoluji si tvrdit, že při počtu tří fotoaparátů už by bylo lépe je vystavit jako příznak marnosti a s mobilním foto-telefonem prožít dopoledne zázraků u slepého ramene řeky. Aby mě pak někdo nenapsal něco o tom, že nebylo co vložit...:-)

Dnes jsem tu prolínal příběh se čtyřmi fotografiemi a doufám, že toho psaní nebylo až příliš, když už těch fotoaparátů určitě. Všem Vám přeji příjemný víkend a těším se na vybíjení jako vždy :-)