Dycky v pátek (18/2020)

Máte také nepsavou? Tedy alespoň občas Vám to prostě nepíše?
Včera jsem si usmyslel, že tenhle tradiční páteční článek, tuhle vybíjenou pojmu trošku jinak. Takové vážně, nevážně a k tomu fotky dá se říci vážnějších úmyslů odlehčené. A že k nim, nebo tedy spíše nad tu kterou něco napíšu, což většinou dycky v pátek nedělám. To, že jako je ten svátek, abych tak nějak vybočil ze zaběhnutého pořádku. 

No a ráno jsem si uvědomil, že mám za sebou nespavou a před sebou nepsavou. A ta nepsavá mě drží a přitom už to psaní nelze odložit. Frankovka, na ní je spolehnutí :-)

Čtenář je tedy varován a vybíjená může začít. Kontext mezi textem a fotografií může být občas zdánlivě mimoúrovňový.



První fotografie je z této středy. Po delší době výprava za lidmi co žijí mimo civilizaci i když s městem na dohled. Už dávno rezignovali na všechny nabídky výhodnosti bydlení v betonu a trvalého přijmu. Dokonce i na důchody v některých případech. Jeden z nich je místní spiritista. No a tak nechal jejich lesní zahrádku hlídat. Posadil k příchodu, jak on říká, plyšového démona, kterému říkají, jak jinak Koronáček. 
Druhá fotografie: Nelítají. A to vůbec. Tady jsme totiž za normální situace na trase. Podvečery se stopami po letadlech jsou tu v podvečer normální. Často kreslí zvláštní obrazce a různě se ve vrstevnicích přetínají. Teď už je pár týdnů obloha čistá a to i s letištěm prakticky za zády. Místo letadel můžete slyšet přelétat ptáky. Ještě před krátkou dobou něco nemyslitelného. Šumění křídel nad hlavou s následujícím stínem krájejícím postavy vejpůl.
Kdysi tu létali B-52. Nad Bosnu létaly. Všichni jsme to věděli. Ptáci tou dobou jako by šumět přestali. Ve své nadutosti jsme tu Bosnu vnímali jako něco, co je hodně daleko. Člověka to doběhne. I mě to doběhlo, když jsem tam začal nikoli s cestovní kanceláři jezdit a naslouchat obyčejným lidem o jejich zkušenosti s letadly.

Třetí fotografie: Stožáry co na nich rok co rok visely srpy a kladiva. Už třicet let tomu tak není. Lanka popraskala, rez vykonal to své rezavění. Vrba je ještě větší dominantou prostoru než bývala. Tehdy pod ní a kolem ní stávali tajemníci a jejich tajemníci. A když pršelo tak tajemníci tajemníků držící deštníky. Už den před prvním májem celý prostor hlídali příslušníci před záškodníky. Pak dopoledne přišli brigády, úderky a pod stožáry nastoupili pionýrky. Zapěly častušky, moderátor ohlásil přídavek. Příslušníci kontrolovali občanské průkazy těm co až příliš nápadně netleskali. Místní posádka ve vyzkoušené formaci připomenula místní vojenské letiště písní "My letci máme ocelové ptáky". 
Je to takové dnes opuštěné a hlavně odporné místo. Ta odpornost tam prostě zůstala i po těch letech. Ta vrba, ta to ví. Stala se té odpornosti v hnití součástí. 

Čtvrtá fotografie: Dostal jsem ji jako vycházku. Tedy vycházku na koncert co by voják základní služby. Na malém městě. Vycházka po půl roce. Nastoupil na jeviště v něčem co už ani nešlo nazvat minisukní. Pro vojáka už ani zpěvu nebylo třeba. Na dlouho jsem ji ztratil z očí. Nebyla to hudba kterou bych vyhledával. Spíš jsem, ji vnímal v tom kontextu momentální módní délky sukní jako příklad, že co je krátké má ještě kus ke krátkosti. Vlastně z hudby ve mě zůstala ta motorka. Tu jsem vnímal kdykoli zazněla z mého autorádia. Nedávno jsem ale zaznamenal ostravskou při o její sochu. Někomu se líbí, někomu vůbec. Někdo ji chce vyrvat i se základy, autor naopak nesouhlasí s posunem ani o metr. Určitě to skončí jako předvolební bitka potencionálních papalášů, tradičně o nějaké estetice nemajíce ani ponětí. 
Oni ještě ke všemu vůbec netuší, co my tady na to v Salonu republiky. My jsme tu totiž bez velkých gest vytvořili svoji vlastní poctu zpěvačce s Jawou 250. My tu máme svoji vlastní sochu. Contemporary ART. Ty rozkvetlé šeříky co se s ní snoubí ten záměr podtrhly dokonale. Když přijdete blíž tak z balkonu jen přes chodník hraje kazetový magnetofon a z něj Bílá Jawa 250, tak Vám to prostě nedá, sednete na lavičku a čekáte. Někde tu musí být. Profesor Milan Knížák a jeho dokonalý smysl pro nesmysl, který mu pak amerikáni sežerou i s navijákem.

Co dnes závěrem? Závěrem už jen po tom dlouhém povídání přeji krásný prodloužený a z různých úhlů různě sváteční víkend :-)

Vlastně ještě připomenutí pravidel vybíjené: Je to jednoduché, fotku kterou z těch čtyř nejsnadněji ve své mysli oželíte v komentáři podle svého gusta zviditelníte.

A zcela nakonec jedna aktualita: Vláda právě schválila, že moderátoři nemusí nosit roušky. A to s okamžitou platnosti. Jak se to projeví konkrétně na DA Vláda neuvedla. Budeme to tedy průběžně a nezávisle monitorovat :-)

Komentáře

  1. Mnohem hůře se vybíjí s doprovodným text, který je také tímto aktem spláchnutý ač by si to vůbec nezasloužil ,-) Myslím, že (pro mne) je nejslabší hned ta první.

    Ad 4) Když jsem se byl nedávno na hokeji ve Vítkovicích, podívat se naživo "naJágra", vzpomněl jsem, kdy jsem byl naposledy (jedinkrát) na hokeji, byla to povinná vycházka "za odměnu" na vojně (myslím že to bylo ještě v přijímači), hrál domácí Trenčín proti nevím komu. Vůbec nás to nezajímalo a hokej jsme strávili ve frontě na sušenky a čokolády v bufetu na zimním stadionu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přemýšlím o tom formátů těchto pátečních článků. Tohle byl momentální nápad a do budoucna asi zůstane občasným vyhozením si z kopýtka a vybíjená spíš s úsporným slovním doprovodem :-)

      Vymazat
  2. U mě to bývá ještě krom nepsavé i nečtivá. :-S Hlavně se to pozná spoustou otevřených záložek s článkama, ktery postupně redukuju. A zůstávají k redukci akorát ty, kde je autor Vladimír Wagner.

    Dvojka.

    OdpovědětVymazat
  3. Já to vnímám podobně jako Paklik. bez povídání bych váhal mezi jedničkou a čtyřkou. Ovšem Jawa 250 to vyhrála na celé čáře. Takže palec dolů dávám jedničce, ale je mi jí opravdu líto.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No můžu říci, že při fotografování té JAWY250 jsem zažil bezprostřední, opravdovou radost z fotografování. Bylo to nečekané a velmi oslovující v tom kontextu :-)

      Vymazat
  4. Tedy na to, že 'máte nepsavou', Vám to píše velice lehce a čtivě :-). Jednička je roztomilá s promyšlenou kompozicí a ukázka toho, že i ve skromných podmínkách dá se žít spokojeně a lidsky (mají to hezky upravené, i bylinky v květináčích). Ač zamyšlení o letadlech mě bavilo velmi, dvojka mi přijde časem zapomenutelná, tedy ji vybíjím. SX

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Popravdě řečeno chvíli jsem uvažoval o tom, že tu první převedu do BW :-)

      Vymazat
    2. Není špatný nápad dát ji do BW, hezky by vyniklo bříško :-) (SX)

      Vymazat
  5. Je to přesně tak,jak píší předřečníci - texty jsou dnes takové,že vybít jednu jedinou fotku je převeliká zátěž na "myslivnu".Třeba ta Špinarka - asi bych vyřadil ten šeřík neboli čtyřku,protože se mi zdá dost natěsno,chtělo by to prosvětlit ve stínech a možná i oříznout na horní nebo spodní čtverec - ale text jí dodal takovou šťávu,že zůstane.Jen tak mimochodem jsem zrovna včera shlédl Tenkrát na Západě a hudba Ennia mi přijde věčná...
    On každý ten text má svoje,to je bez debat. Přesto musí z kola ven fotka číslo dvě,- snad proto,že v letadlech se nevyznám... ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem byl se sebou velmi spokojený když se mě povedlo vymyslet jinou adjustaci než bílé čtverce do "f" 😂

      Vymazat
    2. Tak na to pozor! Spokojenost bývá zárodkem zkázy! ;-)

      Vymazat
    3. Ona i ta dvojka by vypadala lépe, kdyby se prosvětlila ve stínech.

      Vymazat
    4. Možná ta JAWA 250 měla být červená? 🤣

      Vymazat
    5. Ale i s chromováním. Ovšem pozor na přepaly.

      Vymazat
    6. Ještě jsme nerovnali svislice a nekřivili křivky :-)

      Vymazat
  6. Ja bych asi vyradil jednicku, uz z toho duvodu ze jsem vcera cely den maloval detsky pokoj a prenasel sem a tam stovky plysaku. Puvodne , bez precteni textu jsem uvazoval o trojce protoze jsem si myslel ze je to bambus a vrba, bambus jsem nedavno zasadil, ale zere ho pes tak nevim jestli z toho neco bude :))

    OdpovědětVymazat
  7. Ponejprv jsem vyřazoval bez textu, poté s textem a pak jsem losoval a vyšla mi dvojka z kola ven. Je jí škoda, dal jsem ji pracovní název "čekání na chlápka v baloňáku".

    OdpovědětVymazat

Okomentovat