Dycky v pátek (18/2020)

Máte také nepsavou? Tedy alespoň občas Vám to prostě nepíše?

Včera jsem si usmyslel, že tenhle tradiční páteční článek, tuhle vybíjenou pojmu trošku jinak. Takové vážně, nevážně a k tomu fotky dá se říci vážnějších úmyslů odlehčené. A že k nim, nebo tedy spíše nad tu kterou něco napíšu, což většinou dycky v pátek nedělám. To, že jako je ten svátek, abych tak nějak vybočil ze zaběhnutého pořádku. 

No a ráno jsem si uvědomil, že mám za sebou nespavou a před sebou nepsavou. A ta nepsavá mě drží a přitom už to psaní nelze odložit. Frankovka, na ní je spolehnutí :-)

Čtenář je tedy varován a vybíjená může začít. Kontext mezi textem a fotografií může být občas zdánlivě mimoúrovňový.

První fotografie je z této středy. Po delší době výprava za lidmi co žijí mimo civilizaci i když s městem na dohled. Už dávno rezignovali na všechny nabídky výhodnosti bydlení v betonu a trvalého přijmu. Dokonce i na důchody v některých případech. Jeden z nich je místní spiritista. No a tak nechal jejich lesní zahrádku hlídat. Posadil k příchodu, jak on říká, plyšového démona, kterému říkají, jak jinak Koronáček. 

Druhá fotografie: Nelítají. A to vůbec. Tady jsme totiž za normální situace na trase. Podvečery se stopami po letadlech jsou tu v podvečer normální. Často kreslí zvláštní obrazce a různě se ve vrstevnicích přetínají. Teď už je pár týdnů obloha čistá a to i s letištěm prakticky za zády. Místo letadel můžete slyšet přelétat ptáky. Ještě před krátkou dobou něco nemyslitelného. Šumění křídel nad hlavou s následujícím stínem krájejícím postavy vejpůl.

Kdysi tu létali B-52. Nad Bosnu létaly. Všichni jsme to věděli. Ptáci tou dobou jako by šumět přestali. Ve své nadutosti jsme tu Bosnu vnímali jako něco, co je hodně daleko. Člověka to doběhne. I mě to doběhlo, když jsem tam začal nikoli s cestovní kanceláři jezdit a naslouchat obyčejným lidem o jejich zkušenosti s letadly.

Třetí fotografie: Stožáry co na nich rok co rok visely srpy a kladiva. Už třicet let tomu tak není. Lanka popraskala, rez vykonal to své rezavění. Vrba je ještě větší dominantou prostoru než bývala. Tehdy pod ní a kolem ní stávali tajemníci a jejich tajemníci. A když pršelo tak tajemníci tajemníků držící deštníky. Už den před prvním májem celý prostor hlídali příslušníci před záškodníky. Pak dopoledne přišli brigády, úderky a pod stožáry nastoupili pionýrky. Zapěly častušky, moderátor ohlásil přídavek. Příslušníci kontrolovali občanské průkazy těm co až příliš nápadně netleskali. Místní posádka ve vyzkoušené formaci připomenula místní vojenské letiště písní "My letci máme ocelové ptáky". 

Je to takové dnes opuštěné a hlavně odporné místo. Ta odpornost tam prostě zůstala i po těch letech. Ta vrba, ta to ví. Stala se té odpornosti v hnití součástí. 

Čtvrtá fotografie: Dostal jsem ji jako vycházku. Tedy vycházku na koncert co by voják základní služby. Na malém městě. Vycházka po půl roce. Nastoupil na jeviště v něčem co už ani nešlo nazvat minisukní. Pro vojáka už ani zpěvu nebylo třeba. Na dlouho jsem ji ztratil z očí. Nebyla to hudba kterou bych vyhledával. Spíš jsem, ji vnímal v tom kontextu momentální módní délky sukní jako příklad, že co je krátké má ještě kus ke krátkosti. Vlastně z hudby ve mě zůstala ta motorka. Tu jsem vnímal kdykoli zazněla z mého autorádia. Nedávno jsem ale zaznamenal ostravskou při o její sochu. Někomu se líbí, někomu vůbec. Někdo ji chce vyrvat i se základy, autor naopak nesouhlasí s posunem ani o metr. Určitě to skončí jako předvolební bitka potencionálních papalášů, tradičně o nějaké estetice nemajíce ani ponětí. 

Oni ještě ke všemu vůbec netuší, co my tady na to v Salonu republiky. My jsme tu totiž bez velkých gest vytvořili svoji vlastní poctu zpěvačce s Jawou 250. My tu máme svoji vlastní sochu. Contemporary ART. Ty rozkvetlé šeříky co se s ní snoubí ten záměr podtrhly dokonale. Když přijdete blíž tak z balkonu jen přes chodník hraje kazetový magnetofon a z něj Bílá Jawa 250, tak Vám to prostě nedá, sednete na lavičku a čekáte. Někde tu musí být. Profesor Milan Knížák a jeho dokonalý smysl pro nesmysl, který mu pak amerikáni sežerou i s navijákem.

Co dnes závěrem? Závěrem už jen po tom dlouhém povídání přeji krásný prodloužený a z různých úhlů různě sváteční víkend :-)

Vlastně ještě připomenutí pravidel vybíjené: Je to jednoduché, fotku kterou z těch čtyř nejsnadněji ve své mysli oželíte v komentáři podle svého gusta zviditelníte.

A zcela nakonec jedna aktualita: Vláda právě schválila, že moderátoři nemusí nosit roušky. A to s okamžitou platnosti. Jak se to projeví konkrétně na DA Vláda neuvedla. Budeme to tedy průběžně a nezávisle monitorovat :-)