Rozhovor s Tatonkou

Karle co ta Tatonka?

Tatonka je přezdívka a nikdo z našich mě ani už jinak neřekne. Karla už ani neslavím. Našel jsem ji kdysi v krabici u popelnice. Už ji z krku sundávám málokdy. Všechny potřebnosti mám v ní. Už by potřebovala vyprat a já vlastně také.

Jak jste se dostal k fotografování?

Už jako kluk tím co měl táta a děda. Tehdy běžné fotoaparáty na kinofilm. Sám jsem si pak opatřil Praktiku a široké sklo a teleobjektiv. Fotografoval jsem hlavně na undergroundových festivalech, kterých jsem býval často účasten. Občas mě tehdejší chlupatí vytáhli film a pěkně rozvinuli proti slunci. Neměli underground v lásce. Žádnou velkou vědu jsem ale z fotografování nedělal. Prostě mě to bavilo.

Co digitální éra?

Ta už šla mimo mne. Vyučil jsem se aranžérem, nějaký čas běhal od výlohy k výloze pak pracoval v grafickém studiu. Ale asi před deseti lety se tam se mnou rozloučili a rychle jsem se pak přesunul za město. Ze studia ve mě zbyla jistá znalost a povědomí o grafických programech. Ale nefotografoval jsem pracovně, na to tam byl někdo jiný. To začínala éra digitální fotografie a já už se s ní tím pádem minul. No a ve stanech už vlastně zůstalo to moje fotografování tak řečeno u ledu. Vlastně mě nikdy ani nenapadlo, že to kdy ještě zkusím.

A zkusil. Náhodou?

Vlastně ano, náhodou. Jeden známý z hospody, tedy měšťák, mě před nějakým časem nabídl, že se u nich mohu občas pořádně vysprchovat, aby se ke mě lidi nebáli v hospodě přisednout. No a tak jsem k němu občas šel. A jeho manželka nikdy nebyla doma. Často o ní mluvil a přitom já ji nikdy u nich neviděl. Nakonec se mě přiznal, že když přišel domů s tím co mě nabídl za občasnou očistu, tak od ní dostal přes držku. A ona to pak řešila tím, že než já přišel, ona odcházela s nějakým pádným důvodem. No a ten známý mě po čase začal obeznamovat se svým koníčkem. Já naopak se svým stejným jen už léta neprovozovatelným. Po čase mě půjčil svoji už odloženou Sony R-1. Prý by ji už stejně nikdo nekoupil a ve sklepě je k ničemu. Pak ji ani nechtěl vracet (zato jsem si mohl občas s ním sáhnout na jeho nádobíčko. Ale to mě spíš škodolibě hecoval a pokoušel). Začal jsem to tedy zkoušet málem za každé situace. Chuť fotografovat se rychle vrátila i když při životě ve stanu, bez elektriky je to následně složité a na dlouhé lokte.

Došlo to tak daleko, že ten koníček u něj sedláme i když zrovna nepotřebuji koupelnu. Hádáme se kolikrát jako psi nad každým výcvakem. 

A co pak s těmi fotkami?

Pár jsem jich třeba nafotografoval pro jednoho kolegu z vedlejšího stanu, který je momentálně v kriminále. Než odjel svěřil nám, kámošům ve stanech svoji družku i se stanem do opatrování než se vrátí. A tak jsem mu nafotografoval obojí a poslal pak obrázky poštou do věznice. To není jen tak, poslat do věznice fotografie. Ale povedlo se to. Družku má teď pověšenou nad postelí.

No a co ty fotografie na Digiaréně? Nebo ještě jinde?

To nebyl můj nápad. To jsem podlehl vyprávění a iluzím. Ani jsem tu možnost před tím neznal. Nikde jinde jsem ji nevyužil. Tedy alespoň pro tuto chvíli jsem tak rozhodnutý.

Nic Vás určitě v tom směru nezláká?

Asi ne. U nás ve stanech sice nevoníme, ale když hodně nevoníme a někdo nám to řekne, tak se se nepoléváme pitralonem ale koukáme kde se umýt . Prostě se hraje na rovinu. Přespat další noc a ne se bát, že projede nějaká ruka s nožem celtovinou, protože se nehrálo na rovinu. Samozřejmě, jsou i místa kde se ve stanech páchne a nikdo to neřeší, pak ani ty proříznuté celty. Ale to je jinde. Bezďáci nejsou všichni stejní. Nás z města nevyhnali, my jsme si tohle vybrali jako způsob žití.

Navíc asi to chce být pravidelně u dlouho u počítače u těch galerií. A tu šanci já nemám, ani o ní nestojím.

Uzavřít to tady dnes můžeme tedy jak?

Třeba tak, že se uvidí, už kvůli tomu moudru "nikdy neříkej nikdy". Ono se vlastně vždycky uvidí. Na to je vždycky alespoň kousek toho dobré světla. I v noci mezi stany.

A ještě jak jsem slíbil něco povím k těm fotografiím.

Tohle je takové to auto, plošina co odtahuje porouchaná auta. Trošku delším časem cvaknutá. Byla to jen chvilka, po autě bylo za chvilku veta.

Občas jezdím za rodiči na jejich hrob. Zastavil jsem se v domě, kde oni bydleli. Jsme tak domluveni s s člověkem který tam teď bydlí. Pochodili jsme starou zahradou a tohle je pohled na zadní část stodoly. Přišlo mě to zajímavé. To kamení v kamení.

Tímhle parkem jezdím často se sběrem papíru. Tedy s kočárkem do Sběrných surovin. No a tak tohle je často viděný kus parku. Považoval jsem to za ptákovinu. Prý je to ale umění. Pro někoho.

Nález od popelnice. Mezi stany máme takovou rohož a nad ní šňůru. Tam děláme takové naše výstavy z toho co jme kde našli. A nacházíme. Málem každý den je tam nějaký obrázek v rámu. Lidi je prostě vyhazují jako jídlo. Tenhle nález jsem pověsil jako prádlo na tu šňůru. Párkrát zmokla, než mě napadlo ji takhle vyfotografovat.

Tahle je čerstvá. Ze zimy, která nám dost vyhovuje a nemusíme do azyláku. Azylák nemusíme, jen když je to nezbytné, tak musíme. Na fotografii je nějaký vlnitý plech opřený o zeď tady u nádraží. Pršelo, proletoval sníh a všechno se to mixovalo do takového obrázku co mě zaujal.

Karle, nebo tedy Tatonko, děkuji za rozhovor a přeji dobré světlo pod hvězdami :-)