Rezavé zátiší...

První nesváteční den mezi svátky jsem vezl tchyni po několikadenním pobytu ve městě domů na venkov. Poslední fotografie tchyně+psice a můžeme vyrazit. 

V autě mám už pobalené věci kterých tu přes zimu netřeba a jen by zabíraly i to málo místa které tu máme. Naopak u tchyně v přilehlých popisných, nepopsaných, zastřešených prostorách je místa dost.

Po příjezdu první co je. Kontrola kurníku. Pochvala sousedce, že se o slepice po ty dny starala dobře. Málem by jim večer i nohy myla. Ovšem vajíčka nikde. Prý mají i tyhle slepice také svátek. U nich je to totéž, jak tak povídá. Myslím si svoje a lituji, že už toho tolik pamatuji.

Roztápím kotel, určitě něčím zakázaným. Chystám kbelíky uhlí na pár dnů dopředu. Záda léčím se sekyrou v ruce.

Vybíhám (trošku v tom výrazu přeháním) na půdu a do skříně zakládám věci co jsem přivezl a zase před létem odvezu. Z ničeho nic na mě vypadne mrtvola. Tedy můj veliký dřevěný stativ bez hlavy. Docela mě to zaskočí a naskočí vzpomínky na léta studií. Kde je hlava opravdu nevím. Dřevo však nemá chybu. 

V tu chvíli mě ještě nedochází, že to byl počáteční vjem dějů příštích, které se během odpoledne nabalí jako řetízek korálků. 

Tchyně je stále neuvěřitelná. Když mám všechno hotovo, strčí přede mne talíř s napečenými buchtami co málem rychlostí blesku zatím upekla. Podává a přitom hledí na televizi, kde ji právě úkladně vraždí nějakého prince. Prožívá to jako vždycky a připadám si jako ten co za to může. K tomu přidává vajíčka od těch stejných slepic ale z před svátečního období.

Ještě musím k Vietnamcovi pro chleba, protože chleba je základ. Na vesnici základnější než ve městě. A tihle hoši mají otevřeno vždy. Místní Včela zavřeno také málem jako vždy. 

Ale místní včela má pěkný plot vzadu u skladu. A já mám fotoaparát. A ty šrouby a matice se mě zamlouvají. A cvak. A tenhle moment je další korálkem na ose příběhu. A ty rezavé šrouby a matice také. Nebo tedy hlavně ty. Zůstávají mě v hlavě.

Tchyně vítá chleba a to nejen. Nevyvezl jsem totiž popelnici. Vyvážím a soused se škodolibě usmívá. Dohoda je totiž taková, že tu plnou popelnici já vyvážím a druhý den, když ji popeláři vysypou soused prázdnou doveze tchyni hned za dveře stodoly.

Loučíme se. Musím ale ještě tam odkud pocházím. Máme tam totiž takovou sdílenou barabiznu uskladňovací. Sice nevím jak se na to sdílení dívá naše ministryně financí co se daní týká, ale vím, že tam musím vybrat ze skříně nějaké opravdické gramofonové desky pro kamaráda, který se chystá tetelit u svého nového gramofonu. Jde totiž s dobou. Bude poslouchat opravdické gramofonové desky a plivat na empétrojky. 

No a cestou se spojí ten řetízek. Dřevěný stativ, ty šrouby a matice u Včely a moje retro nálada díky tomu návratu ke gramofonovým deskám. 

Když stojím před sdílenou barabiznou (babičko, promiň), mám jasno. Pokusím se, když už jsem tady vyfotografovat nějaké pěkné rezavé zátiší. Příležitostí by tady k tomu mělo být dost. Kdysi to byla jedna z prvních úloh mého studia. První a také první při prvním vysvětlování lektorem roztrhaná. Tedy je čas se polepšit a pořádně to alespoň virtuálně lektorovi natřít.

Vyberu gramofonové desky a začínám potulku po jednotlivých místnostech, abych se nějakému tomu rezavému zátiší dopracoval, nebo tedy spíš dofotografoval.

Zůstávám nakonec v seknici. Každý v té době, když jsem u babičky spával věděl která místnost to je. Zaujímá v mých vzpomínkách navíc výsadní místo. Tam jsem totiž spal a tam ráno 21.8.1968 vyběhla babička a probudila mě zvoláním "obsadili nás rusáci!!". Nade mnou výjev v oválném rámu: Panna Maria s Ježíškem. Ani nedutají. Naproti na stěně pověšený generál Svoboda nevypadal v tu chvíli až tolik překvapeně. Aby také jo. Patrně o tom věděl už týden dopředu a všechno měl tím pádem srovnané v hlavě. Zmatení mé v tu chvíli, po těch školních apelečních častuškách se vytrácelo velmi pomalu. To následující se nevytratilo ani za dlouhá léta.

Konec vzpomínek, je třeba přejít k rezavému zátiší. A to se ukázalo jako nelehké. Tedy aby to k něčemu vypadalo a nemusel jsem se před lektorem ani virtuálně stydět. A tak zkouším. Podstupuji. Přibližuji se. Na kolena klekám. Fotoaparáty střídám. Trošku mě začíná tlačit čas a smrákání. A tak ještě to světlo. To aby bylo. Aby bylo jak má zátiší být. A zkoumám to co je ve stínech a pak zvedám pomalu oči ke světlu z venku přicházejícímu.

A v tu chvíli, když mé oči dojdou k oknu, málem volám jako ta moje babička. Není jen tak nějakého rezavého zátiší, je tu rovnou rezavá matka. Sousedovic a podle posledního sčítání rezavá matka čtyřnásobná. Kdo kdy viděl správné rezavé zátiší tak ví, že bez rezavé matky je ho jen na roztrhání.

Zanechávám fotoaparát tam kde je, beru do ruky mobilní telefon a opatrně se plížím k rezavé matce. Motýlkář z Vinnetoua to nikdy neudělal lépe, než teď já. Cvakám, jednou dvakrát, potřetí. Po čtvrté už marnost. Rezavá matka se otáčí dírkou do mé tváře a mizí.

Pokud čtenář čeká, že teď uvidí to správné rezavé zátiší, je to marnost. S úlovkem, jaký jsem nečekal balím už v nastávajícím časokvapu fidlátka, strkám klíč originálně pod dřevěnou rohožku a vydávám se směrem odkud jsem dopoledne vyrazil.

Nicméně, beru to jako úkol do budoucna a až nějaké takové rezavé zátiší vyfotografuji, určitě ho sem, na můj blog vystavím. Kdo nepočká, jistě si nějaké úžasné rezavé zátiší pro lahodu svého oka najde třeba na nějaké té foto galerii :-)