1 000 000 chvilek s Vlastou

A je tu Den boje za svobodu a demokracii. Tedy svátek tu je. Ale vyšlo to nějak divně, je totiž neděle a to není pro státní svátek zrovna ten nejlepší den. Lepší je den pracovní, nejlépe pátek nebo pondělí. To se to hezky spojí a tři dny volna jsou opravdovým svátkem. Navíc tím pádem víc ušetříme na uhlíkové stopě. 

Demokraticky se doma ráno domlouváme co s takovým svátečním dopolednem uděláme. Jak s tím svátečním pocitem naložíme. Navrhuji poslech atonální hudby s hořkou kávou a testovacími malinkatými koláčky, které prochází testem způsobilosti, že by se pak pekly na ostro pro svátky obžerství, co už jsou ve výhledu. Včera pečené podle receptu nějaké pamětnice sousedící s naší tchyní daleko od velkoměstských pekáren i cukráren.

Nakonec se demokraticky losuje a já jako vždy prohrávám. Jen ty koláčky, to to losování přežily.

Tělo tedy umísťuji tak, abych nemusel vyvracet hlavu a přesto mohl pozorovat, co sváteční paprsky vytvářejí na našem společném stropě. Je to naprostá výzva k proudění myšlenek, tam a zase zpátky, a koláček, a zase tam a zase zpátky. Hezky ve své bublině. Po chvíli se dostavuje skutečná myšlenka a je třeba ji ověřit. Sahám po knize, která se jmenuje něco jako "Jak poznáte sociopata ještě dokud je čas" a listuji a ověřuji myšlenku, která mě napadla.

Moje žena na druhé straně úběžníku studuje Vlastu, občas rozevírá to čtení do formátu A3 (formátu kterého se při vzpomínkách na deskriptivní geometrii mnozí obávají a nešetří averzí). Tak jako to dělávaly naše prababičky, babičky i maminky. Je to věčné, neskutečné, podle všeho. Občas ji to nedá a glosuje nahlas. Například "Helena má zase novou masku a bude v ní zpívat i tady. I podepisovat se bude". Kontruji, že už má jistě dvojnici jako minule a z té dálky jeviště to nikdo nepozná. Pak už nekontruji.

Když nemá s kým kontrovat, manželka si k tomu čtení pouští TV s programem něco jako "Fine Living". To mě nedá klidu a po několika minutách reklamy nastupuje Američanka v sexy oblečku. Bude učit teritoriální soukmenovkyně vařit svíčkovou. Přešel mě úsměv a vzápětí se z TV hrnou přehledy nutričních hodnot zvolených polotovarů a ingrediencí. Zdá se, že nikdo po požití nepřibere ani deko a ještě bude běhat ranní dávku krosu v parku o něco rychleji. 

Vracím se zpátky ke svým myšlenkám a do knihy. 

Co chvíli něco ruší. Ještě, že padla ta atonální hudba, to bych trpěl těmi ruchy mnohem více.

Ozve se klepání. Naléhavé. Podle všeho sousedka o dvě partaje vedle včera koupila krkovici a manžel je v ten sváteční den neoblomný. Když svátek tak řízek. Lépe dva. Ještě, že si krkovici nechala nasekat. Po chvíli už neslyšeně se odívají řízky trojobalem. To už se ale z parkoviště rozeznívá jedno auto po druhém. K tomu svolávací pokřiky a návraty pro zapomenuté mobilní telefony, což musí vědět všichni až do desátého patra. Někdo včera krkovici koupil, někdo pro ní musí teď ráno a někteří musí pro něco docela jiného a zakončí to shánění krkovicí v marketu za stovku i s umělohmotným příborem. 

Všichni odjeli, klid je ale jen na chvilku. Vyruší mě vrtačka, nebo co to je. V první chvíli šílím, kdo si to dovolil o svátečním dnů vrtat díry do panelu a věšet poličku. Pak se vzpamatuji. Nikdo nic nevrtá. Americká sexy kuchařka dokončuje omáčku. Má k tomu nějaký přístroj, který na první pohled vypadá jako sbíječka kombinovaná s malířským mixerem na míchání barev. Následná prezentace výsledku tomu i odpovídá. Barevně to vypadá něco mezi oranžovou a hnědou jakou měla naše první Škoda-105. Byla na pořadník a sousedi se nám smáli, že na nás zbyla barva "kakáč". Uznat ale musím, že podílu oranžové bylo v té podivné kejdě přece jenom více. Nic se to ale nepodobalo svíčkové omáčce co vařila prababička, babička, maminka a co ještě stále vařívá tchyně. Ještě, že skrze tu TV není to cosi cítit. Mám podezření, že je to výsledek genderového vyvážení, bez kterého už v takovém svíčkovém vorkšopu za mořem ani nic uvařit nejde.

Už nečekám ani na návod k příloze a mizím do kuchyně. Když svátek, tak svátek a bude se slavit prací. 

Ručně loupu Plotišťské brambory, ručně je na ručním struhadle strouhám. Občas nějaký ten nehet ihned vybírám, abych později nezapomenul. Ručně melu pepř, drtím česnek od tchyně při pomyšlení na tu oranžovou kejdu jen tak vší silou mezi dlaněmi. Ručně ďoubu sádlo ze sádelníku od té paní co se podle ní pekly ty testovací koláčky. Chystám majoránku, vejce, mléko...

Těžká litinová pánev už se rozpaluje na plotně, taje sádlo a na něj přistává první sběračka vůbec ne oranžové hmoty. Za občasného přidání sádla opakuji osmkrát. Naschvál větrám tak, aby sousedům ty řízky, tou po chodbách se rozeznívající vůní kramfleků, zhořkly. 

Beru dva talíře. Nerovnoměrně dělím kramfleky. 

Zdá se, že americká sexy kuchařka už zmlkla. Vcházím s jedním talířem. Pokládám na stolek a zkoumám jak dalece je ještě o Vlastu zájem. Pak si přináším svůj talíř.

A nejen ten talíř. Přináším dvě lahve piva. Co jiného než Náchodský černý Stout. K nejlepším kramflekům nejlepší černé pivo na světě. Navíc jsme tu co do kraje patrioti. 

Tajím úsměv, protože vidím, že s Vlastou (už s mastnými fleky po obálce) je konec. Pak už trnu, jestli si do těch listů nakonec samým kramflekovým zážitkem manželka neotře všechny své mastné prsty. Omatlat si prsty do Vlasty, to by se ještě ráno zdálo nepředstavitelné. 

I tak moje největší výčitky jsou jen moje. Psice totiž jak se říká utřela nos. Těžko to jejím smutným očím budu vysvětlovat.

Dojídám, odnáším oba prázdné talíře a jdu ručně omýt nádobí. Mezi jarem a jelenem volím paroháče. 

Vracím se do své strop vidící polohy a opatrně beru Vlastu do rukou. Až mě to leká. Fleky ze kterých málem kape omastek voňavého prasečího sádla. Co hledám nacházím. Recepty nejen na neděli. Řeším co budu vařit zítra. Obyčejné pondělí. Nacházím, zdá se pěkný recept na pečený bůček. Začíná to pokyny: Tučné kraje oříznout...a končí pokynem "vyhnout se přílišným přepalům, ochráníte tím své srdce i cévy". Vzpomínka na svíčkovou od americké sexy kuchařky mě vede k jednoznačnému závěru. V pondělí budu vařit s Vlastou. Bude bůůůůček podle Vlasty.

Celé sváteční odpoledne vracím psici to ochuzení o obyčejné české kramfleky, ignoruji Letnou i Babiše a brouzdáme za zajícem (občas na svíčkovou) polem, parkem i holinou. Jako vždycky mě vypráví svojí teorii o sociopatech a podobných psích tématech. Psi vědí svoje... 

V pondělí jsme tu zůstali s Vlastou sami. Tedy já, psice a Vlasta. Nemluvíme. Podle sádlem umaštěných pravidel pečeme bůček...

Tentokrát jsem podlehl psím očím. Když jsem se zbavil Vlasty odhozením do koše a tedy nebylo kdo by na mě žaloval, dostala i psice kousek jinak zakázaného bůůůůůůčku podle Vlasty....

Se slzou v oku posílám polovinu Rudymu alespoň virtuálně. Předpokládám totiž, že na té Floridě Vlasta nevychází a oranžová svíčková omáčka by v něm spíš než chuť vybudila stres a vzpomínky na normalizaci.