Už několik týdnů chodím za svým Bohem pěšky. Tedy povětšinou pěšky, dvakrát v týdnu a povětšinou tam i zpátky. Léty praktikovaná cesta autem je ta tam. Najednou vidím tu cestu tam i zpátky jinak. Vnímání stejných asi čtyřech kilometrů se rychle změnilo.
Nicméně, jiné ještě neznamená špatné, nudné, obtížné a kdo ví co ještě by člověka v tom směru porovnání mohlo napadnout. Beru brašnu, do ní tablet a samozřejmě že nechybí Stylus a nějaké ty souvislosti k tomu.
Míjím nějaké duchovní baroko, které jsem si cestou autem ani moc neuvědomoval, růžence cinkají i Růžence co ji těsně před barokem míjím, maje čtvrtinu cesty za sebou. Jen se bojím, že příště na mě bude ze dveří toho baroka vstřícně mávat nějaký řeholník a budu v tom míjení jaksi nepochopen.
Cestou pokukuji, proč jsem si ten Stylus vlastně s sebou bral. Jsem ale mile překvapen, že ani tahle cesta není v tom směru bez míst, kde on se toužebně zavrtí v tašce.
Na posledním kilometru je čas na chviličku k zastavení, vyndání koregy a nalepení zubní protézy. To abych nebyl bezzubé kolečko. To bych totiž do Sboru správně nezapadal. Bezzubá kolečka jen kloužou, nezapadnou.
A když tak vracím koregu do tašky, zvednu oči a vidím co jsem zatím vždycky minul. Vidím zahradu. Spící zahradu. Je leden. Dokonce ani to rádio co tam vidím nehraje. Je leden. Když poberu celý ten obraz, užasnu, jaké krásy lidského konání mohu potkat na obyčejné cestě. Jestli se říká, že zdejší obyvatelé jsou především zahrádkáři, pak tady mám před sebou důkaz promyšlenosti takového počínání. Dalo by se říci, že venkovní servis se vším všudy. Už aby bylo jaro a ten servis se rozběhl zahradou...
Je ale zima, zimoucí. Dnes ráno jsme šli s psicí ven. Foukalo, padalo. Máme tu park a v něm oplocené dětské hřiště. A v tom oplocení mimo kolotoče, pískoviště či prolézaček máme takovou stěnu. Desku, samá díra a mezi tím barevné výstupky. Děti to vždy berou útokem a opice se mohly závidět.
Dnes ale v tom povětří nikde nikdo. Ani v parku, ani uvnitř hřiště. Není se ani co divit. Psicí drží venku jen na stromech skotačící veverky. Ani žádnou desku nepotřebují.
Jak tam tak stojíme, veverky lovíme (tedy kdyby to bylo na ní, lovili bychom) jde paní. Taková malá, v kabátě zachumlaná, čepici naraženou až málem do očí. V ruce velkou tašku. Nacpanou. Nápis Lídl. Mají tam teď asijský týden a tak ta taška podle toho vypadá. Paní zřejmě středního věku. I když vlastně nevím, co u dámy je ten střední věk.
Paní najednou vezme za kliku toho hřiště a vstoupí dovnitř. A směrem k té desce. A tašku položí na kolotoč. Nechápu. Co se tu bude dít. Jsme tu už přivykli mnohému, co člověka nepotěší.
Paní se jedním švihem těla uvězněného v kabátě zavěsí na tu desku. A visí, nohy tak deset centimetrů nad zemí. Chumelí. Jí chumelí jistě přímo do očí. Rukavice nemá. Nechápu.
Najednou vytrčí jednu nohu do vodorovné polohy. Pak vrátí zpátky a vytrčí druhou. Chvíli opakuje a pak vytrčí obě najednou a v té poloze zafixovaná polyká jednu vločku za druhou.
Asi po pěti minutách opakovaného cvičení seskočí, udělá tři dřepy, vezme tašku, po pár krocích zaklapne branku hřiště a stejným krokem jako přišla odchází.
Myslím, že nás, tiché pozorovatele pod stromy vůbec nevnímala, neviděla.
Vracím se myšlenkou zpátky na tu zahradu a domýšlím co jsme teď viděli.
Ono se to zatím spíš nezdá, ale bude jaro...
Komentáře
Okomentovat