Soliter

Chvíli jsem neviděl nic, než ten poněkud výstřední vozík. Na křižovatce, ve sněhu zabořený. Asi tu proběhla nějaká divoká národovecká demonstrace a když je hnali, tak tu vozík nechali. Za pár okamžiků ale zpoza rohu přišel tenhle zvláštní chlapík a evidentně se k vozíku znal. Zapřáhl se, vykročil s gestem ne nepodobným Izajáše 66/22. To už jsem nevydržel a dal se s ním do hovoru.

Vyprávěl bez trpkosti, že všechno co má, a co potřebuje, si takhle vozí na tom vozíku s sebou. Po chvilce jsem škrtal své předpoklady "blázen", "bezdomovec", "šmelinář", "hochštapler" a ještě několik dalších rychle nabytých předsudků. Svědectví vydával on mě. O životě, o společnosti ve které žije a ve které se naučil žít trošku neobvyklým způsobem. Prochází městem a na noc se vždy vrací. Ne do svého ale do jistého. Dělá to právě tak stále v koloběhu dní. Způsob jeho vyprávění hodně napovídá a málem se omlouvám za ty předsudkové přívlastky, co šly mojí hlavou před chvílí. Spíš jako by sem někdo natrhal, pod Haňťův lis určené knihy z Příliš hlučné samoty Bohumila Hrabala.

Posléze dojde i na toho Izajáše. Ptám se, jestli i jeho vozí v tom kufříku s sebou. Kroutí hlavou, ale hned dodává, že mu není cizí, četl několik různých vydání a sám si to obrazné desatero konfrontuje se svými životními zkušenostmi. Balí je, všechna ta vydání do jednoho klubka, nesmlouvavě, bez iluzí.

Když mu nabídnu Strážnou věž, která by se k tomu hovoru tematicky hodila, lehce ho to překvapí, ale není to pro něj neznámý pojem. Přichází můj kolega a snažíme se oddělit nás v jeho mysli od toho klubka. Po chvilce se zeptá "A nemáte nějakou novou?". Běžím do auta a podávám tu novou. Leden 2017. Kolega mu ji ještě poutavě představí a za chvíli se loučíme.

Překvapení poslední je ovšem na naší straně. On ví, kde nás najde a opravdu to ví velmi přesně...