2+1

Bloumajíce při břehu, potkali jsme tři. Co sto asi tak metrů jeden každý seděl sám. Tváře obrácené do mořských dálav, mlčeli a kdo ví, co se jim vlastně honilo hlavami. Vypadali zasmušile, jako když právě na něco neblahého přišli a nemají se s kým podělit.

Té škodě jsme se rozhodli zabránit. Prospěšnost navíc bývá povznášející.

Cestou zpátky, jsme dva postupně vzali s sebou a posadili je vedle toho třetího. Určitě si budou mít co vyprávět, filosofům je při filosofování v kolektivu vždycky o trochu líp. Otočili jsme je tvářemi k poměrně masitým masám, občas v tom kraji skopovým. Rozjasnili se jim. Masy jsou inspirující, naopak dlouhé pozorování vodní hladiny o samotě často plodí myšlenkové kombinace za hranicí čáry ponoru pošetilosti pohrávající si s vlnkami ambivalence.

Za nějakou dobu jsme se tam vrátili. Uplynulo možná tak dvacet a pět přílivů a srovnatelně odlivů. Podivili jsme se. Dva seděli a sdíleli pošetilosti při sobě a my se lekli, že toho třetího hodili do vody nebo ho odnesly masy. Mlčeli k nám evidentně bez viny, nehodili ho, stále se nehybně dívali směrem k masám jako ty z Velikonočních ostrovů do moře vody.

Pak jsme asi sto metrů po stopách, po břehu na východ, uviděli toho třetího. Podivili jsme se, nebyl to Velikonoční ostrovy a přece...

Ptali jsme se, promluvil, jako by tesal z kamene. Konečně bylo jasno.

"Nejsem tím, za koho mě máte. Jsem rolling stones, samotář, tiše se valící i válící krajinou".

Domluvil.

Zachránil se útěkem, raději je sám, filosofováním neprovíván, rozumu, moři a kometám, a sám sobě ku prospěchu se svou tváří kamennou, k moři černému jak tér pohledem z míst, kdesi vysoko nad námi, ponechán.

Kdybychom...