Tak nám uházeli léto. Vlastně tentokrát i podzim s ním.
Kameny ukamenovali prohřátou vodu, až stříkala a pěnila jako krev zděšená. A ta
která stačila, prchla doprostřed vody, už chladného jezera.
Kameny opocené tím házením znaveně
polehali na břehu. Vítězné chvíle zaplatí mrazem za krky, až jim páteře zlomí,
těla potrhá, a živá voda je pak s jarem se vracející, spláchne to temného
středu vod, kamsi na dno, kde jim vlastní tíha nedovolí návratu.
Jen ty lodě,
ty zůstávají, čekajíce na zimní ptáky, na jarní ptáky, na letní ptáky, i
na ty prolétající podzimem jak strážci času, který se opakuje s čím dál více
otevřenou tlamou vzpomínek uházeného člověka.
Komentáře
Okomentovat