Dočtu tvoji další povídku a vyrazím ven do tmy, co vzbuzuje představivost dopovanou tvým vyprávěním. Kocour, co z dálky vypadá, jako chiméra se nám pak za zády vrzavě vysmívá. Pod mostem za městem tě u řeky potká pár zvláštních živočichů, zvláštních výrazů a ty seš rád, že ti nemají co ukrást. Ani ten fotoaparát co pro tentokrát zůstal doma s vybitou baterkou...ani toho kozoroha co často vodíváš...a dnes zůstal s psicí doma... Hlavou jde další tvoje povídka o divné noci…a s tou dorazíš pod první osvětlení na periferii. Doma ani nehledáš paletu, barvy štětec. Ani kytaru, na které bys to blues pro bláznivou holku z noci zahrál. Byla by to marnost, a ty to dobře víš. Navíc výsledek by jistě nebyl k chlubení. A tak si sedneš, vedle sebe posadíš tu Abnormálně Inteligentní holku a společně zkoušíš tak dlouho až ty pocity z noci dospějí do vzájemně akceptovatelného vizuálního vyjádření. Lahev moldavského polosladkého souběžně takhle ve sám, ve dvou, ve třech...ve čtyřech... před půlnocí dopit...
fotí, dívá se... a hlavně stále doufá: