29 dubna 2020
26 dubna 2020
24 dubna 2020
Dycky v pátek (17/2020)
Minulý pátek to tu bylo v povídání dost o zvířátkách. Jako bonus byl dokonce Sysel. Dnes v tom budu pokračovat. Bude Kavka, Holub hřivnáč, Veverka, možná i Veverky, určitě i Skákavka co stačila uskočit a zbyly po ní jen kruhy na vodě.
V týdnu jsme tady v tom pokračovali a detailně probrali psí (a to nejen) exkrementy. Důstojně, na úrovni a s grácií. Nic nebylo potřeba mazat. U sousedů se to rozmazalo "samo", až kšandy praskaly.
Celý týden se maximálně vyhýbám civilizaci, jak jen to je ve městě možné. Dokonce ani Japonce či celou výpravu s nikony a canony či ony na krku nebylo k potkání. Cesty nijak neřídím, psice sama ví, co je pro můj anti korona virus nejlepší. Stačí se jen držet pevně jejího vodítka.
No a v kontextu toho tu jsou k vybíjení i moje čtyři fotografie.
Fotografie číslo jedna
Fotografie číslo dva
Fotografie číslo tři
Fotografie číslo čtyři
Co mají společné? Jsou bez ořezu a fotografované jednou rukou. Druhou se držím toho vodítka a brzdím její lovecké emoce jak jen to jde..a ona zase ty moje fotografické.
Jasně, nic moc to není a asi bude umění vybrat jen jednu k vybití a pro mě impulz k polepšení. Tedy k polepšení co do náplně článků "Dycky v pátek" spojených s vybíjenou.
Ale protože chodívám mimo civilizaci během dubna občas i sám, pomalu tu chystám dva články divnofotografiemi, snad i galerijní úrovně, rozhodně ale s přesvědčením, že to je to co rád dávám z ruky. První díl by tu měl být už v následujícím týdnu.
Závěrem přeji všem prima víkend právě vrcholícího nouzového stavu. Psáno ve čtvrtek. Dopsáno ve 13:30.
Ještě mě napadla taková už málem fantastická situace. Až začne pršet, tak jak v téhle době v těch dobách pršívalo. Tak jak se už vlahý déšť pomalu ale jistě do krajiny vkrádal...vezmeme ještě vůbec všichni my fotografové bez prodlení své miláčky a vyběhneme do ulic, uliček, strání, sadů a zahrad či polí tu poesii fotografovat a nebo budeme spíš neutralizovat své roušky vodou teplejší než šedesát stupňů? Až naprší a uschne...
21 dubna 2020
Jak100hoven?
Pondělí dopoledne pro mne docela zvláštní den. Už jsem si odvykl cestám za někým koho jsem měl portrétovat, protože to bylo v plánu práce. Tohle pondělí jsem ale vyrazil, protože jsem si to portrétování domluvil sám a bez nějakých předem daných pokynů někoho dalšího.
Potkal jsem tu totiž nedávno člověka, který mě zaujal. Tedy zaujal mě jeho instrument, který tahal za sebou. Žádný motorový pohon na kola, žádná stupátka, nic takového. Ticho a jen tažná síla člověka co se s ním popojížděl po městě. Napadlo mě prvně, že to je nějaký chemický postřik a to nemám rád.
Nedalo mě to a dotázal jsem se. Ten člověk byl velice sdílný a prozradil mě, že s tímhle popojíždí každý den po městě a vysává psí exkrementy. No a to už samo o sobě mě vedlo k tomu záměru vyfotografovat ho. Ne jako nějaký číhal někde z dálky za stromem, ale tak jak se to má. Tedy portrét v pracovním prostředí, kdy dotyčná osoba je se záměrem fotografa srozuměna a neschovává se a námitky žádné nemá.
Včera při tom fotografování a při tom povídání jsem zjistil, že by ani žádné námitky neměl. On se totiž za to co dělá vůbec nestydí. Naopak, vykonává tu práci s jistou dávkou vnitřního uspokojení a pocitem, že za užitečnou práci se rozhodně stydět nemusí. Mimochodem, touhle prací se postupně stal znalcem místního prostředí a nejenom v rozsahu koncentrace předmětu jeho činnosti. Žádnou trpkost jsem u něj nezaznamenal. Navíc má rád psi a tohle uklízení za nimi mu je rozhodně nijak v jeho očích nesnížilo.
Problémy a jistou dávku znechucení mu přinesla teď až ta korovinová krize. Prý že už před dvěma týdny díky ní zavřeli po městě všechny veřejné záchody. Tedy záchody pro lidi. No a lidi to řeší tak, že jemu přibyla práce. A v jeho očích a smyslech a pocitech není exkrement jako exkrement, jako že člověk přece není pes. Docela mě to překvapilo, takový kontext korona virové krize jsem vůbec do dnešního dne nedomýšlel.
Tedy JAK100HOVEN, když mu před krizí pojízdná nádoba stačila k naplnění málem za celý den...a teď málem nestačí ani na přejetí z nábřeží k nádraží...a ještě se za jeho vozíkem lidé s ohrnutým nosem otáčejí?
17 dubna 2020
Dycky v pátek (16/2020) tentokrát s nahlédnutím do kuchyně
Dnes je čtvrtek a jako každý běžné ráno jsem vyrazil s psicí do přírody. Na celé dopoledne. A pozorovali jsme velké i malé ptactvo, zpovykané žactvo a také hlodavce a jiná malá zvířátka. Podle zubů veverky a nutrie. Ty se věnovaly už tradičně podkopávání základů, už tak korona virem podkopaných, jakési na břehu sídlící, momentálně opuštěné firmy. A tu jsem si při tom pozorování vzpomenul na sysla. Co vlastně dělá takový sysel v téhle době. No a co tedy dělá sysel uvidíte v závěru tohoto článku, v položce "Nahlédnutí do kuchyně".
Teď tu máte pro tradiční vybíjenou moje čtyři fotografie. Vynechal jsem všechny trudomyslné. Tedy mám pocit, že předkládám spíše decentní obrázky s jistou dávkou naivity, že něco decentního ještě vůbec může, a navíc bez veršů, diváka zaujmout. V dnešní době. Vybít ale můžete jen jednu. Vybíjení je tu decentní a přesně podle pravidel.
fotografie jedna
Fotografie dva
Fotografie tři
Fotografie čtyři
Nahlédnutí do kuchyně
Kuchyň na Hradě nám vyhlásila minulý týden bankrot. A že jsme tam všichni rádi chodili nakukovat pod pokličky je prostě pravda pravdoucí. Tím se totiž Kuchyň vyznačovala. Přijít jako host, podívat se kuchařům pod pokličky a podle toho si nechat naložit na talíř se zvědavostí: Copak asi dneska pro nás kuchaři v Kuchyni navařili?
No a jsme u toho sysla. Tedy přesněji řečeno u Sysla, kterému tu dnes máme možnost se podívat pod pokličku. Já měl možnost podívat se pod pokličky dvě. V jednom kastrolu bylo cosi studeného....a z toho horkého můžete i Vy čtenáři vidět toto:
Tedy čerstvá, dosud nikde neprezentovaná fotografie Honzy Sysla pro naše čtenáře. Samozřejmě v rámci komentářů se k ní můžete vyjádřit. Dnes to tu prostě není jen vybíjená.
Závěrem přeji prima prodloužený víkend se spokojeným pohledem v neděli večer do Vašich vlastních kastrolů :-)
14 dubna 2020
Něco se muselo stát...
Něco se muselo stát?
Posvátná krajina
Věk nerovnováhy
Poutník časem chaosu
Tři svíce za budoucnost
Krajiny vnitřní a vnější
Krajiny srdce
Něco překrásného se končí?
Něco se muselo stát...
12 dubna 2020
Bělásci nad krásou zkamení
Mám pro židovské hřbitovy slabost. I z takového toho hlediska fotografického. Najdete tam kontinuitu estetiky jako málokde. Napříč staletími. Vlastně mě na ně ukázal Sudek a jeho souputníci. Jejich fotografie z těch míst i dnes ukazují na jejich mistrovství a genia loci těch míst.
Samozřejmě jsem tomu fotografování neodolal kdysi dávno v Praze. Ještě na klasický středo formát v letech osmdesátých minulého století. Pak dlouho, dlouho nic.
Až nějak v roce 2001 jsem čirou náhodou zabloudil. Tedy ne že bych zabloudil náhodou ale náhodou na židovský hřbitov, který mě zaskočil svojí neobyčejnou krásou. Prochodil a proseděl jsem tam dlouhý čas a čekala mě asi stovka kilometrů domů. Přijel jsem potmě, nadýchaný tím zážitkem.
Od té doby, vždy když byla cesta kolem, nevynechal jsem žádnou možnost zastavit se. Vlastně se z toho místa stala taková plánovaná zastávka na cestě. Většinou před sebou minimálně stovku kilometrů a za sebou stejně. Nebo naopak.
Posedíte, zasníte se, přimhouříte oči...myslíte na všechno možné nebo také vůbec na nic. Prvotní myšlenka, že přece tohle místo teď hned musíte nafotografovat je upozaděná tím samotným prožitkem.
Nikdy jsem tam nikoho nepotkal. Vždycky trnul, jestli příště místo krásy nenajdu rozbité náhrobky. Různé agitky dělají různé věci. Některé prostě rozbíjejí náhrobky. Židovské náhrobky o to víc. A tady k nim byl a je přístup z polí naprosto bez zábran.
Posedíte, zasníte se, přimhouříte oči...únava z cesty...vůně kvítí, vánku mámení pak už dokončí tu cestu od reality kamsi odkud se vám vůbec nechce vracet a s nechutí a nevěřícně se pak zahledíte na svoje hodinky.
Teď v posledních letech trošku propadám pocitu, že bych si s sebou na tu návštěvu měl brát i bílé prostěradlo.
Když tedy někde, tak tady, tady, kde proti paprskům slunce tančí bělásci nad krásou z kamení.
10 dubna 2020
Dycky v pátek (15/2020)
Asi včera Obec spisovatelů vyzvala k tvorbě knihy napsané v čase karantény. Tady výzva pro všechny psavce i ty amatérské. Nejlepších sto ze zaslaných povídek bude svázáno do knihy a ta vyjde nějak na počátku roku 2021.
Dnes mě z instituce kde jsem vystudoval přišla výzva k obeslání fotografické soutěže na téma které nebylo vůbec těžké uhádnout ještě před otevřením propozicí. Samozřejmě že Karanténa v hledáčku.
Nechávám si posílat pár Daily Newsletterů z médií jež se zabývají obrazovým sdělením primárně. Tedy sdělením pomocí fotografie. Každý den dávka méně či více kvalitních fotografií a příběhů s korovinovou krizi přímo souvisejících.
Je docela možné, že každý toho tolik nesnese, že se chce této problematice vyhnout jak se dá a toho času využít jinak a bez nutnosti přílišné zátěže dokumenty této doby. Doby mimořádné. Doby co časem přejde. Doby ze které budou fotografie v její historii hrát mimořádnou roli. Od světového rozměru až po ty vesnické kroniky bez ohledu na místo méně či více turisticky vyhledávané. Od profesionálních fotografů po posledního začátečníka, který to nechtěl minout.
Tedy pokud to tak máte a chcete se od tématu doby držet co nejdále, zaručeně se vyhnete, když navštívíte Digiarenu. Například dnes, ve čtvrtek v 13:39 ani v čerstvých fotografií, ani v pětidenním TOPu nic. Ani jedna fotografie dotýkající se aktuálního tématu, vlastně ani žádného společenského tématu (na především povšechně společenském místě). Tedy ideální místo na relax a útěk od reality. Navíc název "Konsenzus" někde nahoře v TOPu , který prostě nejde minout a "Potlach" pod zavřenými slunečníky ten pocit ještě umocní..... a místo roušek roubíky to pojistí.
Vzpomenul jsem si na Boccacciův Dekameron. Ten vznikl ve čtrnáctém století jako vyprávění sta kratochvilných příběhů, ve Florencii, v izolaci, k ukrácení karantény při epidemii moru.
Vzpomenul jsem si na Boccacciův Dekameron. Ten vznikl ve čtrnáctém století jako vyprávění sta kratochvilných příběhů, ve Florencii, v izolaci, k ukrácení karantény při epidemii moru.
No a abych tomu šel naproti tak trochu i já, dnes ze čtyřech fotografií k vybíjení je pouze jedna korona virová. Ty zbývající, jako by ho nebylo.
fotografie číslo jedna
fotografie číslo dva
fotografie číslo tři
fotografie číslo čtyři
Pravidla jako vždy. Tedy vybíjí se jedna ze čtyř. Ta která autora komentáře zaujala nejméně. A samozřejmě platí jako vždy, že žádná z fotografií není starší než dva týdny.
Závěrem přáním i tak příjemného a dále prodlouženého víkendu :-)
07 dubna 2020
A letos pojedeme na dovolenou kam?
Škudlil jsem dlouhou škudlil a když už toho škudlení bylo dost a přitom stále ještě málo, prodal jsem několik svých abstract photo art ze své vlastní pozůstalosti. A v minulém listopadu se vypravil do cestovky a sobě zakoupil cestu kolem světa, dovolenou na rok 2020.
A včera jsem šel do cestovky ji vrátit s rouškou na ústech a se spadlou čelistí v ní.
Můj argument, že promořovat turisticky nedotčená místa odmítám odmítli.
Můj argument, že promořovat turisticky nedotčená místa odmítám odmítli.
No a napasovali mě za to takové korovinové storno, že by se za něj dalo jet na tři týdny do Itálie a přes Francii do Španělska.
...mocichtivý a manipulativní pohled autorův chvíli po opuštění cestovní kanceláře...
...a teď tu stojí zachráněný před mapou a pár tras ho přece jenom napadá: Dovolená korovinová...
Co takhle vyrazit po stopách Československých pionýrských táborů?
Nebo trasa "Zlatý věnec Československých opevnění" ?
Případně "Treking po stopách Banderovců napříč Slovenskem s nočním přejezdem do Prahy Řeporyjí" ?
Co takhle spíš "Ve stopách významných Československých prvorepublikových foto krajinářů" ?
A něco pro milovníky industrial photo art: Okruh "Kde se kalila ocel"
Jeseníky s teletem za vlkem, možná i to by se dalo
To nejlepší na konec, tedy desetidenní okruh dle téhle písničky
Za další návrhy děkuji čtenářům i pro čtenáře :-)
05 dubna 2020
Fotografujte venku
Konec vysedávání doma u PC, galerií a editorů. Všechny trudomyslné básně už byly napsány a určitě je někdo už musel i číst. V editorech umění za tu dlouho zimu snad už všechno dopatláno, vystaveno, vytleskáno.
ANO?
Konec patlání a umělého svícení, neváhejte a fotografujte venku.
Nečekejte až budete KORpozitivní. Setřeste negativismus a sarkastikům se vysmějte do respirátorů. Vysmějte se kritikům a moderátorům. Jaro je prostě FULL FRAME.
...a fotografujte pak i ty upocené tváře, každý to svoje...někdo fotograf, jiný kovozemědělec...
...udělejte svému zvířeti radost...a fotku na psí památku...
...a všechno co bylo nechte domorodcům spálit...
...ještě pár kroků a musí tam přece ta jarní idyla být...
...žaludeční vředy nechte zimě na památku...do nové si pořídíte větší...neřešte zítřek, každý nový den má svá nová trápení i tak...
Prostě začněte žít venku, na dluh co se těžko splácí.
03 dubna 2020
Dycky v pátek (14/2020)
V neděli jsem tu zveřejnil článek a svoje fotografie na téma "Co fotografovat doma". Bylo to myšleno, co tedy teď v té mimořádné situaci omezeného pohybu fotografovat vůbec, když nepomineme ta nebezpečí, která na nás čekají venku.
A lehce sarkasticky se mě v jednom z komentářů dostalo lehlého poklepání, že tedy v mém případě lépe doma, než venku. Že to dává lepší výsledek, v mém případě. Sarkasmus nenávidím. Nikdy ho nepoužívám ani v lehlé podobě. Když vidím, jak to na člověka působí, nedivím se, že sarkasmus patří co se týká hodnocení fotografií k vymýcení. Za každou cenu. V rámci pravidel.
Nicméně, hledal jsem jak z toho ven a jak se nenechat zatlačit tou pochvalou do kouta. Nezamknout se doma a jen nepokračovat jen v těch zátiších. Hlavně se nenechat deprimovat. A utekl jsem s fotoaparátem ven. A dělal jsem to tak každý den. A fotografoval, fotil, cvakal. Obrázek za obrázkem bez ohledu na stále se opakující varování ze všech mediálních zdrojů.
No a čtyři fotografie do dnešním vybíjené Vám z toho mého cvakání předkládám k uplatnění zde jasných pravidel. Fotografie bez dalších popisů, jen očíslované pro snadnější komunikaci v komentářích.
Fotografie 1
Fotografie 2
Fotografie 3
Fotografie 4
Začíná jaro, tedy zdá se, že zítra opravdu začíná jaro, možná v neděli. Sluníčko, možná a někde až dvacet stupňů a k tomu čerstvě pozavírané turistické cíle určitě na Liberecku ale určitě i mnohde jinde. Tedy sláva jaru, jdu se zamknout a oblepit si dveře izolepou a Vám přeji prima prodloužený víkend o jehož délce se nám před časem ani nesnilo :-)
01 dubna 2020
Co je to přínosný komentář?
Se sám sebe ptám, sedíce tu prvního dubna 2020 a na nejlepší foto-server hledíce. Je to totiž často předmětem svárů a různých rozbrojů. Teď nemyslím ty komentáře samotné ale ten různý pohled na jejich užitečnost. Nejčastějšími komentáři patrně budou ty jednoslovné. Takové "líbí" se nejen líbí ale asi i nejčastěji vyskytuje. Následuje vyzubený smajlík, to když jeho vkladatel nemá co říci a přesto chce být vidět. Čím dál modernější je pouhá tečka. Na znamení "byl jsem tu, a je důležité to vědět".
Ovšem já se tu spíš ptám, zda tohle všechno autorovi nějak výrazně pomůže. To už opět jednoslovné "nelíbí" většinou pomůže. Tedy pomůže zejména tak, že jindy mlčící autor přece jenom promluví, případně vyjekne.
Ovšem já se tu spíš ptám, zda tohle všechno autorovi nějak výrazně pomůže. To už opět jednoslovné "nelíbí" většinou pomůže. Tedy pomůže zejména tak, že jindy mlčící autor přece jenom promluví, případně vyjekne.
moje dnešní fotografie je tu spíše jako ilustrace k článku
komentář si k ní napíšu s dovolením sám "Nebylo co vložit, tak jsem to vložil" a pokračuji dále takto:
Aby to nebyla jen úvaha s předem známým koncem, rozhodl jsem se tu prezentovat několik komentářů (do této chvíle nesmazaných), které se na galerii objevily v posledním období. Pro Tatonku, který je napsal v dokonale posledním období. A uvádím jen ty jeho, abych do té úvahy nezatahoval někoho dalšího, komu by to nemuselo být až tak milé a nestal se mou zásluhou patolízalem JJ. Eliminuji tím i případné následné podezření ke které skupině ten dotyčný komentátor patří a kolik má vlastně účtů, banů a různých termínovaných výstrah na triku.
Bez velkých parádiček následují pouze bez nějakého řadícího systému odkazy:
Tedy tyto komentáře, takový způsob komentování leze považovat za přínosný pro autora fotografie (někdy nenápadné hodnocení funguje jakou spouštěcí ventil jak vidno) a nakonec řekněme si to otevřeně, že je přínosný v kontextu i pro další účastníky, což je pak dále často i znát a projevuje se to různě. Jsme přece na Galerii a ta není sociální sítí nebo nějakým tím rajčetem. Nebo ano? Jen blázen který neumí bruslit přeskočí mantinel a nechá si nabít hubu i na úrovni okresního přeboru. Pokud to udělá, měl by počítat pak se vším. Ale to asi bláznovi nevysvětlíte a příště vloží ještě větší ničemnost NA GALERII.
Jsem si toho vědom, ani za čtrnáct let jsem se natolik bruslit nenaučil aby nevěděl, že mohu tak akorát koukat a fandit. Nikdy mě nenapadlo, že by na mě někdo volal "Tak skoč, my tě to přece naučíme, zápas teprve začíná, v prodloužení už budeš létat jako pták".
Delším závěrem:
No beru si z toho ponaučení. Co se nepodařilo na poprvé, co se nepodařilo ani na podruhé možná se podaří na potřetí. Mimochodem, nedal tam náhodou zrovna dnes někdo nějaké krajince dva body (a k tomu sarkastický komentář o beznadějném letitém směřování nikudy a nikam) a nebyl tím pádem následně rozpoznán jako nový Jeřábek či Tatonka, nebo Atrojka či Rudy aligátor? Možná už informátoři informují, moderátoři naznačují a chystají stříbrné podnosy až panu řediteli a jeho dream teamu pod nosy. Nově promazaná sluníčkovsky korektní mašina se přece před ničím nezastaví a líbí se nejvíce líbí a přináší klid až k nicnedělání. Roušky se vyžadují už několik let. Staly se podmínkou k přežití. Bude se slavit a je potřeba správným směrem chválit. A nedat si to vzít.
Ta trapná, do roušky vylízané korektnosti zabalená snaha udělat z foto-galerie jakýsi společenský tlachací prostor je tím skutečným aprílem opakovaným po několik let bez ohledu na aktuální datum. Zdá se navíc, že skončil ještě docela v tom zrcadle aktuálnosti zlatý čas krajinek a nastává čas už asi padesát let občas oživeného způsobu: Vyfoť bábu, dědka, tchyni či tetu (teď v roušce) a když se to nepovede, prožeň to v editoru presetem "démon", případně "lesní magie" (BW předností) a předhoď na galerii jako umění maloměšťáckým teoretikům k obdivnému hýkání. Pozor na název, ten musí zasáhnout svojí mystičností nejen v noci ale i za bílého dne. I autora Fotografie týdne k rozvinutí nějakého filozofujícího vzmachu speciálně pro fotografy. Apríl každý týden.
Prima dnešní, vlastně tak nějak sváteční den ve vší možné vážnosti přeji všem čtenářům :-)
Pátek bude normální. Tedy tady u mě na blogu bude vybíjená v pravé poledne...
Pátek bude normální. Tedy tady u mě na blogu bude vybíjená v pravé poledne...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)