NOTES z míst kde se prostě nepřipojíte...Polygonarea

13. 7. 2019

Portrét užitečného idiota..


Ta role je často k neuvěření. Dějiny absurdity by se podle ní mohly psát. Satan jako by k ní psal podle svého chování manuál a přitom se za rohem smál. 

Hezkým příkladem je taková zahrada. Doslova z plevele vyhrabaná. Když po létech začne plodit a s radostí se občas nad záhonem narovnáte a když ji konečně už málem všichni hraboši opustili...


Při posledním narovnání odevzdáte, úžasem rozerván, motyčku čemusi v kravatě co mu z nohavice kopyto špatně ukryté jen trošku kouká...a pod nos vám strčí papír co můžete krví z prstů brázdou rozedřených jako idiot podepsat. 

Z dálky se line malá chvilka hudební poesie. Housle.. Janáček, Hudeček, a také spíš kolega kopyta... blbeček.. 

11. 7. 2019

Portrét šedesátiletého mičurince...

navzdory úžasné nabídce super-marketové zeleniny 


já, vím, trošku ve vlasech přepálená...

10. 7. 2019

Klopení očí....úvodní fotografie.

Nedávno mě na DIGIARENĚ bylo kolegou (jméno neuvádím, nechci mu přitížit) nakopnuto následující:

"škoda že J-J neskládá víc do sérií a jsou to soubory jednotlivostí, když vidím např. u (následuje jméno umělkyně) jak působivé jsou cykly složené i ze "slabších" soliterů, kulím na to oči"


Nakopnuto dostávám často. Teď třeba žlutou kartou. A tak když ji mám, více času mám. A tedy jsem se rozhodl nějakou sérii udělat. Postupně vkládat sem na svůj blog. Udělám si takový ten pravidly DA daný rytmus. Ten umožňuje vložit až tři fotografie v jednom týdnu. Se žlutou kartou by se mě to mohlo podařit i tady na mém Blogu. Nakonec jsem si tu administrátorem a tak si mohu následně i pravidla upravit a třeba i tu žlutou kartu sám sobě dát. Samozřejmě v rozsahu působnosti mého Blogu.

Pod příští fotkou této série se víc o záměru Klopení očí rozepíšu a dám tomu nějaký intelektuální rámec. Bez něj dnes nejde už prakticky nic.

Tedy toto je pozvánka k průběžnému nakukování a návod jak nakopnutý klopit oči. Po tom co je teď často nevěřícně vykulím...





4. 7. 2019

Ohlédnutí za DIGIARENOU červen 2019

taková pocitová záležitost...


1. 7. 2019

Zvěčnělina...


Byl tu teď každoročního Divadelní festival Evropských regionů.

I v parcích atmosféra divadelní, noci probdělé.

Seděl jsem v prázdném parku, jen občas nějaká ta kulisa dění.

Takové zevlování s dlouhým sklem to bylo.

Kde nic, tu nic. 

Už že půjdu obdařen neúspěchem prázdné karty ve fotoaparátu.

Zahleděl jsem se přes celý park a zaregistroval něco před chvíli neviděného.

Nejprve mě napadlo, že tam vypadla nějaká kulisa, plakát, deska s návěstím či co.

Dlouhé sklo mě ale vyvedlo z mých prvotních asociací.

Je přece ten festival a tak k nám zavítal David Leslie Edward Hemmings !

Ten film, ta Zvětšeni tu znovu ožila. Tiše, mysteriozně, na pár okamžiků.

Nebylo ale pochyb.

Několikrát jsem tiše exponoval a bylo po všem.

Jak a s kým zmizel se asi nikdy nedovím.

Sebral jsem se i s dlouhým sklem a bylo to směrem cestou domů.

Za keřem opuštěné místo, naproti, přes úhledný trávník tmavá propusť kamsi...do jeho světa....asi...



25. 6. 2019

A zase ten mazánek

...se bude válet celé léto u moře....pozorovat racky....a se. V zrcadle středozemní hladiny...vteřiny, minuty, hodiny....včetně celé mazánkovic, všemi mastmi mazané, závistivé rodiny...




22. 6. 2019

La chanson

Kluk chodící do školy v letech šedesátých v domácnosti, pro kterou byla televize novou vymožeností a stávala se zejména večer centrem rodinného nahlížení do tehdy samozřejmě černobílého světa. Vlastně jsme si ani moc neuvědomovali, jak je nám filtrováno, brali jsme tu vymoženost tak jak byla v úžasu přijíždějícího vlaku čelem proti čelu.

Jednoho večera jsem seděl s tátou. Paní hlasatelka oznámila že uvidíme dokument, který byl natočen v následujících dnech po osvobození jednoho z největších koncentračních táborů v roce 1945. Asi po minutě jsem se vytřeštěný zvedal a že odcházím. Táta mě zatáhl za ruku, vzal na koleno a tiše pronesl něco ve smyslu "jen se dívej, to se ti neztratí".

Neztratilo, občas mě to i budilo. I po mnoha letech šlo hlavou. Dokument je dokument a nad jeho působivost nic není. O té době jsem toho pak četl mnoho, celý Norimberský proces, Mňačkovi knihy a ani to není celý výčet. Nic však nepřekonalo ten večer u černobílé televize na koleně mého táty.

Asi se ten dokument dá po nějakém hledání i dnes vidět. Nechtěl bych. Mám ho v sobě i po těch letech až mě to občas není milé.

Byla to koncentrace utrpení pro mě dosud neviděného, netušeného. Vydrželo mě to až do Balkánských válek, které jsou  naší současností a to co z nich vzešlo jsem včetně vzpomínek na ně mohl zažívat při svých několika pobytech v těch místech. Nejšílenější je ta autenticita, žádná hra, obyčejné žití jejich účastníků. Dodnes ta válka páchne, je v jistých dimenzích přítomná. Působí. Je pro mě do jisté míry tím co se mě silně dotýká.

Tím jsem se domníval, že mám co se válek týká už jak se říká odbyto. Ty další občas se během života v různé formě připomínající už přece jenom zůstávaly jaksi plotem, za ohradou, za vodou....kdesi.

Až teď nedávno, na jaře. Poslouchám píseň. Často poslouchám písně. Začala mě zajímat, dostala mě. Něco šíleného jako by neúspěšně tajila. Postřehl jsem v první chvíli dvě slova "Madelén" a "Verdén". Verdén, tedy správně Verdun mě opět připomenul tátu. Ten občas říkával "To bylo ran jako u verdunu". Pro mě to mělo jen obsah že hodně. Určitě jsem tohle slyšel pak později v souvislostí s první světovou válkou. Ta ale byla pro mě daleko, bez zvláštního obsahu a Švejkem přehlušená.

Ta píseň která se jmenuje "Madeleine" mě doslova vlezla pod nehty. Nebylo od ní pokoje. Začal jsem hledat kde se jen dalo. Znovu jsem si uvědomil co pro nás znamenají autentické dobové fotografie. Ta píseň se mě stala součástí toho co jsem viděl a jakou skládanku jsem tu skládal. Nejsem už ten kluk co sedá tátovi na koleně. Už ani nemůže i kdyby chtěl. To co jsem tu poskládal na mě koukalo stejně děsivé jako tehdy ten dokument z koncentračního tábora. Děs té písně je i když ukrytý, tak o to děsivější, šílenější, přitom vlastně zákeřnost ve smyslu výsledných pocitů sama.

Třetí válka, jedna bitva o marnost, co už mě nepůjde z hlavy. Jedna píseň a kam se člověk dostane. Jedna co nejde z hlavy.

Minulý týden jsem jako obvykle s brašnou a fotoaparáty coural obyčejnou krajinou. Pak přišel domů a prohlížel. A najednou .... ta píseň, ty pocity.





Tu píseň si můžete pustit TADY a k tomu se promítají černobílé  fotografie Imogen Cunningham.

No a moji v obyčejné krajině nalezenou fotografii, nebo spíš prožitek z písně můžete vidět tady...


Psáno se sluchátky na uších, v nich Madeleine, v nekonečné smyčce...




17. 6. 2019

Tajemství Slečny Marplové

Marně jsem hledal, kdo že to vymyslel příběh o vrahovi zahradníkovi. Zápletka se známým koncem. Hledal jsem marně. Žádný autor detektivek se k ní nehlásí. Žádný román, nic. 

Nakonec to je logicky tak, že si ji vymyslela jedna z hlavních postav. Vedle Colomba, rady Vacátka, slovutného Poirota dáma z nejpotrhlejších. 

To ona sama, té co ji stvořila nedbajíce stvořila Vraha Zahradníka. Po té co jeho pohnutky obnažila až k nehtům jeho nohou, sám se studem na její zahradě zahrabal. Tak skonal sedmnáctinásobný Vrah Zahradník...


2. 6. 2019

Ohlédnutí za DIGIARENOU, květen 2019


Dnes je sobota a na DA v  11:29 přistál pod jednou fotografií následující text  "Atmosféru zde nevnímám jako mrazivou,spíš někdy lehce úchylnou a místy i zábavnou...". A nenapsal to nějaký nezkušený zrovna kolem běžící, občas jen nakukující.
Včera jsem dopoledne začal s širším výběrem fotografií do TOPu. To širší nakonec mělo třicet devět  položek. Po eliminaci, aby se už dále vybíralo z fotografií kdy je autor zastoupen pouze jednou došlo rychle ke snížení na číslo 24. A to jsem nechal pracovat a postupně si utvářel názor. A neměl jsem žádnou zvláštní představu, kolik vlastně ten TOP bude nakonec těch fotografií mít. Při kolika ztratím odvahu osekávat další a další fotografie. No a když už jsme u těch lehkých úchylností, které jsem tu citoval, rozhodla o tom konečném počtu Siniaková v Paříži. Ještě před tou konečnou eliminací jsem se díval na její tenis co předváděla v Paříži. Výsledkem byl postup mezi posledních šestnáct na úkor světové jedničky. A tak jsem si řekl , prostě jich bude šestnáct. Ještě že to nebylo semifinále.

Než se k nim dostaneme, mám tu svoji fotografii, která se jmenuje BAJKA a trošku vnáší jiný pohled do úsloví, že orel mouchy nelapá. Tedy nelapá, ale úchylky se jak vidno najdou a pro mouchu pak může být pozdě.



Konec úvodní omáčky a můžeme přejít k tomu osmi-finále, kde fotografie byly nasazeny v abecedním pořadí autorů (bezejmenným jsem doplnil podle svých zkušeností)



První fotografie je úsměvná. Je to momentálně pro DA charakteristická tvář, úsměvná. Když se teď o víkendu dívám na ten kvas co kvasí, napadá mě, že všichni asi někde sedí pod hodinami a tomu kvasu se říká absolutní klid. Holky, kluci všichni. Vážně mě ale ta fotka připomíná mé TOPy, které jsem psal na PE. Jako kdyby tam kdysi byla. Možná se trošku posunuly ručičky na hodinách ale tím odlišnost od téhle asi končí. Fotka jako by nás nabádala: Vždycky mějte při ruce něco čím můžete fotografovat. Vzácné příležitosti rychle mizí a pak je pozdě se chytat za hlavu.

Fotografie samozřejmě zaujme. Využití času závěrky k vyjádření pohybové neostrosti je příkladné. Trošku víc jsem se zahleděl na autora. Myslím, že by měl DA co ze svých zkušeností nabídnout a doufám, že nepovažuje svojí momentální přítomnost za rychle přecházející. Bylo by to škoda. Tedy přesněji, bylo by to pro nás škoda, kdyby nezůstal a to nejenom kvůli samotným fotografiím.

Na cestě je u mě především jistý Americký román. Tady ale vznikla krásná abstrakce mířící do světa bájí a příkladů lidské beznadějnosti.

Měl jsem hodně co na vybranou od tohoto autora v tom širším výběru. Při osekávání jsem nakonec ponechal tuhle fotografii. Možná není až tak nápadná jako jeho některé v tom měsíci, nicméně představuje otevřená vrátka do cyklu jeho fotografií na jeho blogu. A tam je všechno umocně a rovnocenný význam textem. Výstižným textem do kterého se prostě autor musí prožít. A zejména dožít.

I v tomto případě bylo na výběr fotografií víc. Připouštím, že mnozí by z jeho květnového díla sem dali některou jinou a nic by se proti tomu nedalo namítat. Mě tahle zaujala excelentní kompozicí a prací s prací s podexpozicí. Souvisí to úzce spolu a výsledek tomu odpovídá.

Bezejmenný autor a tomu odpovídá asi i název fotografie. Jen že nejdříve byla ta fotografie a potom na DA přišel o jméno. Nicméně dobrým jménem, představivostí a precizním zpracováním této fotografie se prostě autor nezapře.

Surrealismus ve fotografii. Může to vůbec existovat občas pochybují hrdí malíři. Existuje TO, existovalo TO a je TO nekončící příběh jednoho zákoutí tvůrčí fotografie. Občas také spolehlivý návod jak být nepochopen, vyplísněn či ignorován. K úchylné atmosféře se myslím tahle fotografie hodí velice.

Asi nejsem sám, kdo při prvním pohledu tápal a nebylo mu jasno, na co se to vlastně z hlediska úhlu pohledu dívá. Vynalézavá a působivá záležitost se rozkryla až po chvíli zkoumání. Vznikla báječná fotografie. Nejen na rozhodujícím okamžiku záleží. Někdy je těch atributů následné mimořádnosti potřeba více.

Precizní. Precizní. Precizní. A na maličkosti záleží. Bez té relativně malé šipky by to spadlo o patro níže. I když by to bylo stále velice působivé pokoukání

Moderní, promyšlená do puntíku. Tedy kdyby tam byl. Je promyšlená jak kompozičně tak co do jednotlivých segmentů obrazu. Mnozí by prostě jen vzali tele a udělali CVAK.

Není kolečko jako kolečko. Ani červené. Je autorské. Tady je navíc zasazeno jako součást precizní fotografiky. Stalo se její součástí. Pod fotkou najdete komentář vložený  17.5. v 19:40 a ten stojí za zevšeobecnění. O tom to je.

Došlo i na krajinářskou fotografii. Tedy chvála krajinářské fotografii na DA se tu reprezentuje tímto způsobem a nepochybuji, že nás je drtivá většina. Klidně se mohla jmenovat "Smrt pohlednicím za všechny peníze".

Jedno z největších překvapení za ten měsíc. Na první pohled politický manifest. Ale tak tomu není. Je to tím, že u nás v CZ je prostě hezky, žluto a autorka tomu pohledu dala něco navíc. Až tak navíc, že se ta fotografie nemusí mnohým jak se říká líbit a i nějaký ten nenávistník by se asi našel.

Autor který toho za povšimnutí v květnu vložil nemálo a pár jich bylo i v širším výběru. Nakonec jsem vybral tuhle. Podle mého naprosto precizní. Abstrakce jak má být. Abychom se všichni nepotrhali tak asi naschvál opatřená poněkud výstřední adjustací

Poťouchlá fotografie. To že je poťouchlá vůbec ale nesnižuje její kvalitu. Vlastně je taková z tradice českých fotografů minulého století, co se věnovali tomu pobavenému pohledu. Ať už svému, svých obětí či svých diváků. Myslím že to je jedna z tradic na kterou může být česká fotografie nafoukaná i v širším než tuzemském měřítku. Kdyby nám, naší poetice Američani rozuměli... kdyby...

Nakonec míříme do dávnověku. Obluda s nevalnou pověstí. Tady ale taková poetická, nezemanovská. Krásná abstraktní záležitost tento výběr mávnutím jeho křídel ukončila.




Omáčka druhá, závěrečná:

Chtěl jsem psát docela veselou a hlavně perspektivní omáčku. Nebude. Je neděle 16:24 a na DA chcípnul pes. Je pošlý už asi dva dny. Teď je ale doslova. První fotografie vlevo nahoře ukazuje na psa, který příliš životaschopně nevypadá. Málem příslovečně. Namátkou nakliknutá asi šestá fotografie, už včera vložená má aktuálně 99 náhledů a žádný komentář. A dívenka pláče a rozhodně to není marností té fotografie, která by si tím pádem diváckou letargii až do takové míry zasloužila. Navíc v té nedotčenosti čerstvě vložených není sama.

Tedy přeji všem krásný červen a aktivní čas strávený nejen kdesi pod hodinami...







25. 5. 2019

Zdravice světu bez utrpení

Sobota a co uvařit. A tak jsem začal listovat v největší kuchařce světa. INSTAGRAM se jmenuje. Nic divného v tom není potřeba hledat. Ostatně DIGIARENA prý původně byla vymyšlena kvůli fotografiím. 

A kam jsem koukl na tom INSTAGRAMU, všude samá vegan mísa, všude samý vegan. Mám to tak vlastně už i doma. Psa jsem nechtěl a doma veganku také ne. A stalo se. Prase aby člověk pohledal.

V Belgii teď nedávno posoudili vědci rodiče, které své děti vychovávají k ortodoxnímu veganství jako vhodné k zavření.

Nevychovávám, trpím. Což je nepochopeno, protože právě to veganství je prý životem bez utrpení.

I vzbouřil jsem se. Veganka se učí cosi z knih a s psicí jdu na celé odpoledne na výlet, oba těšíme, nicméně dobré jídlo se tím nevyřeší.

Nakonec jsem vyrazil za řezníkem na kterého je spolehnutí. Včera jsem totiž vyrazil do marketu pro cibuli. A měli jedině cibuli z Egypta. Zrovna jsou prý volby do Evropského parlamentu tak aby voliči viděli kam to vede, když si člověk člověku vládne. Předpokládá se, že to tu u nás vyhrají opět Uzeniny z Kostelce, co vozí prý chlazená prasata až do Bruselu.

Z prasátka kolena.... co by dnes bylo fotogeničtějšího, fakt nevím. Hotová DIGIARENA...




Dřevo je z již vyvražděných Amazonských lesů (po tátovi, byl v tom směru truhlář velmi vybíravý)....prase opravdu zdejší (málem si ho můžete je předem vybrat)...ostatní od obchodníka z Asie...z Polska nic...Mobil z Číny, značka co nepodléhá embargu a toho my se neštítíme, navíc má tu umělou inteligenci. Následný Primátorský ležák pochopitelně z Náchoda...z ledničky...ze čtvrtého schodu.

7. 5. 2019

Performen night

Tak jsem zase zašel. Mám tu budovu, to prostředí moc rád. Je to prostor, který je schopen člověka unést i kdyby tam nic jiného nebylo. Ale je to Galerie Moderního Umění a tak tam bylo. Vždycky bývá. 

Tentokrát jak se říká regionální záležitost s přesahem kam jen prstem dosáhneš...

Byla tam VÝSTAVA :

Pohltila mě a pak jsem se stal součástí. Nechal jsem se totiž do ní na pár okamžiků promítnout. Do prostoru, kde bylo vše v pohybu. A pak doma, v noci, plný zážitků seděl u editoru a snažil se nějak přiblížit....cosi vypovědět...něco reflektovat...


2. 5. 2019

Ohlédnutí za DIGIARENOU / duben 2019


Po celý duben jsem si dával stranou ty fotografie které mě na Digiareně zaujaly na delší pokoukání. Vyčnívaly podle mého názoru nad obvyklý průměr. A když duben skončil, napočítal jsem jich přesně devadesát dva. A všechny najednou jsem je otevřel ve svém prohlížeči. Vzdychal, chvilku si připadal unaveně ale nakonec je všechny pěkně vedle sebe seřadil. Byl jsem tím počtem překvapen. Blázen, kdo by si proklikával tolik fotografií vedle sebe. A tak jsem si řekl, že je zúžím na nějaký rozumný počet, ponechám jen ty podle mého absolutně nejlepší, k nim pak ke každé něco napíšu, omáčku před ně přidám a omáčku za ně....a jako Ohlédnutí za DIGIARENOU za duben 2019 to psaní vydám na svůj blog.

Po chvíli orientace vzniklo první pravidlo. Žádný autor ve výběru nebude mít víc než jednu fotografii. Pak druhé. Těch fotografií bude dvacet. A to stačí, dvě pravidla a dost. Výsledkem je pak mix barevných i černobílých fotografií bez ohledu na to, která ve které kategorii se nachází.

Později mě bylo jasné, že kdybych udělal přehlídku třeba deseti autorů, jejichž portfolio za ten měsíc považuji za nejkvalitnější, byli by v té desítce i fotografové, co v tom výběru dvaceti nejlepších snímků vůbec zastoupeni nejsou. Ještě, že tenhle výběr není nějakou prestižní záležitostí, kde by těm co tu dnes nemají žádnou fotografii mělo být smutno. Možná dokonce budou rádi, že s takovým, DA oficiálně nepodporovaným výběrem nemají co společného a o to více se budou těšit z tradičních "Fotografií týdne", hrdě vyvěšeného článku na první straně DA, potažmo E-15. Kdo ví 🙂

Osekat tolik fotografií na počet dvacet se ukázalo úkolem nadmíru obtížným. Srdce občas krvácelo. Občas jsem si musel udělat přestávku a nechat zůstatek k dalšímu osekávání odležet. 

Konec úvodní vývojky, jedna moje fotografie....a už pak pohleďme na výsledek, který nemá žádné logické řazení. Úmyslně nemá.







A začínáme první fotografii. A začínáme u Švejka. Ta scéna, kdy polní kurát Otto Katz, tedy geniálně ztělesněný Milošem Kopeckým začíná kázání, ta mě naskočila k téhle fotografii okamžitě. Mimochodem, humor v duchovních stáncích bývá, ač nebývá předmětem per novinářů a televizních hlasatelek i dnes a nemusí jít vůbec o kalibr Švejkova ražení. Takový ten jemný, že to cinkne a ještě v ozvěnách docinkává bez škodolibosti.

No a zrovna vyberu ještě jednu záležitost, takřka duchovní. Z dalekých krajů, v nádherné paletě barev a přesto v jejich uměřenosti, kdy fotograf přesně věděl co chce a rozhodně fotografie stojí za zastavení

První krajina, nebo co to vlastně je. Já ji tak vnímám. Fotografii mimořádného vnitřního napětí, naléhavosti a tajemství. Připomene kresby uhlem starých severských ság.

Další humor ve fotografii. Myslím, že v tomhle směru je historie české fotografie bohatá, nešetří lehkým úsměvem a inteligentním kontextem. Často to bývá věcí náhody, ale rozhodně to stojí za to pokušení. Jen ukočírovat ten chtíč banality, povrchnosti, levné sprostoty. A to se zrovna v tomhle případě podařilo velice.

Abstrakce kde ze nemohu rád zbavit pocitů, jako by o kousek dál stál pan Zrzavý a souhlasně kýval hlavou. Nevím, jestli se Subal pak ještě vrátila, pokud ano, tak určitě nebyla v tom směru sama. Precizně zvládnutá abstrakce.

Nedávno jsem si tu po létech prohlížel své diapozitivy z doby mého fotografování tehdy začínajících punkových kapel. Jejich koncertů na čerstvě posečených plochách, nebo neposečených, čerstvě utlučených deštěm. Tohle je pro mě vzpomínka třeba na Visací zámek, dění kolem Pražské pětky a podobných uskupení.  Návštěv burzy v Praze jako jediné možnosti být v centru dění, zprostředkovaného zdroje, pečlivě dokumentovaného tehdejší mocí. Jasně, mnozí nebudete souhlasit, čas to všechno posunul, vzpomínky znepřesnil, věkem jsem si víc idealizoval. V každém případě, když jsem tuhle i tak báječnou fotografii, okamžitě mě k ní naskočil blízký vztah. I když je z jiné doby a všechno je vlastně už tak nějak jinak.

Tomuhle já říkám odvaha. Tedy odvaha vložit na Galerii takovou fotografii. Většinou vkládáme takové, co rychle upoutají, mají nějakou dominanci pro prvotní úsudek a chceme tím rychle získat diváků požehnání. Tahle se z takového motivu vymyká svojí neprvoplánovitostí, mnohým možným výkladem a zdánlivě nijakou vahou prvotního divákova obdivu. Přesto, nebo právě proto je kouskem k zastavení, posezení, pokoukání. Její kvalita nespočívá při západu slunce na vrcholcích turistických tras.

Legrace, škleb, existenciální záležitost, v závětří zoufalé děti země? Jak chcete. Pro mě třeba i zažitá scénka, kdy se v jedné strojírenské fabrice otevřela náhle obrovská vrata s podobných výhledem a do těch vrat strčilo ocelový rypák cosi neuvěřitelně podobné prehistorickému zvířeti a ten rypák položilo na stůl největší horizontky jakou si dovedete představit. A vyčistit prosím. Na některé situace se prostě nepřipravíte. Vzniknou a vy stojíte s papulou otevřenou. V každém případě teď stojíte před vynikající fotografii a můžete si k ní přiřadit svoje vlastní pocity.

Elegantní fotografie. Precizní s pointou. Oslava černé a bílé. Tady se sešlo všechno naprosto precizně a autor zkušeně věděl, že nastala jeho chvíle. Kolik takových, v takové kvalitě každý z nás udělá fotografií za jeden rok?

Pokud vloží tento autor na DA takovou fotografii s takovým názvem a v takové poněkud bouřlivé době je modré učinit jedině to, že se rychle zajdeme podívat do zrcadla a metr si vezmeme s sebou. Tolik komentářů se na DA za ten měsíc smazalo (v rámci mého TOPU nelze ocenit jednotlivé moderátory, ač by si to zasloužili) a tady s podivem nebylo co.


Zato tady se moderátoři vyřádili, ač si o to autor fotky nekoledoval vůbec. Jedinec sice schoval hlavu kdoví kam, nicméně odvážní si se svými hlavu nelámali. Krásná fotka, snad mě ten komentář nikdo nesmaže. Kdo šel okolo, smazal si ho ostatně sám.

Intelektuální záležitost kdy přesně nevíte co je co a to co je kde. Zaujala především svojí promyšleností a přesnou kompozicí.

Nevím jak je stará tahle fotografie, zimy prý už nejsou co bývaly. Nicméně je to fotografie opravdu emotivní, opravdu nemilosrdná s impozantní diagonálou a opravdu sem do tohoto přehledu patřící, i když už je jaro a na zimu většinou ani nevzpomeneme. A na takovouhle už vůbec ne.

Tohle prostě pobaví. Kdo zná třeba Slavnosti Sněženek, bude mu blízká. Je to ale hlavně o fotografovi, o jeho pozornosti, schopnosti domýšlet obraz a jeho význam. Jen málokdo by tady vůbec vytáhl aparát z tašky.

Dočetl jsem se pod ní něco o mém spoluautorství. Musím to tu rázně dementovat. Přiznávám se k takové malé ale zvladatelné závisti.

Minimalistická. Báječně barevně vyladěná. Samoúčelná v tom pozitivním slova smyslu. Popisný název to všechno jen umocňuje

Tahle fotografie předběhla dobu. Tedy tu moji určitě. Ještě nedávno jsem netušil co je to vlastně za pojem ten "influencer". V jiných pádech vyjádřeno jsem měl za to, že se jedná o nějaké ty obsluhy vysoko letících letadel shazující na nás mlhovinu s cílem nás definitivně zblbnout a uspíšit zakrnění prostého obyvatelstva. Až teď před pár dny vyšel článek, jak je nějaký hoteliér vyházel z jeho zařízení a zakázal jim tam vstup. Ten jsem přečetl celý a už vím, že jsou to v podstatě darmožrouti, kteří následně svá moudra rozhazují po sociálních sítích k uvěření. Svět se změnil a někdy to těžko chytám, někdy schytám.

Toto je vážná věc, už i tím názvem a potřebou se držet naznačené cesty. Krásná záležitost. Báječné autorovo vykročení někam trošku jinam, než u něj bývá obvyklé. Tedy sláva úkrokům, které naznačují cestu.

V Karlových Varech si prostě jen tak udělají pohodu i rybiček. Vlastních rybiček a mimo Vánoce. Odpočinková, relaxační abstrakce velmi kultivovaného provedení. Mimochodem, až příliš často si u abstrakcí a to u velmi vyspělých autorů vymýšlíme svoje vlastní interpretace a podobenství. Tak tedy když už, limetková limonáda v hotelu Pup, kam Jirka zašel popovídat s celebritou místního světového z našich peněz nedotovaného filmového festivalu.

Na závěr nechal jsem to, k čemu jsem si do úrovně TOPu hledal delší dobu cestu. O to je to teď ale intenzivnější. Vlastně je pro tenhle TOP i taková charakteristická. Nebude se líbit všem. Když autorovi pod ní vypálíte jeden bod, on zachová klid, počítá s tím. Zachovejte klid






Ustalovač na závěr:

Úroveň DA se co se kvality fotografií nepochybně zlepšila. Uvažuji čím to vlastně je a o čem to je, o čem to může být do budoucna.

Zaprvé si myslím, že ubylo vyložených výcvaků, ubylo i výcvakářů, kteří si to na DA prostě přišli vyzkoušet, protože jim to jejich dílko někde někdo pochválil. Je jich nějak méně a to je moc dobře. Galerie jejich nedostatek určitě neuškodí, prostředí se kultivuje a další pokušitelé té úrovně ztratí už předem odvahu. Jaksi je méně zapleveleno. Myslím, že ubylo aktivit i těch co každou chvíli slaví další stovku vložených fotografií a každá ta stovka je podobně špatná. Cestou po těch stovkách se mnoho nenaučili a nebo jim chybí talent, případně obojí. 

Zadruhé si myslím, že přibylo zkušených a tvořivých fotografů, kteří by se za status "amatérský fotograf" nemuseli stydět. To se projevilo v pozvednutí kvality jako celku. Trošku záludné je to v tom, že povětšinou vkládají fotky ze svého zlatého fondu, pro jistotu ty, co už jim jinde dávno obecenstvo pochválilo. Je to logické, dělali jsme to a děláme všichni. Když se zaplňoval Photoextract téměř od nuly, přinášeli jsme si s sebou naše zlaté cihličky jako prvotní prezentaci. Vzpomínám na to, že když se taková fotka nového účastníka dostala do nějakým algoritmem generovaného TOPu, přišla mu od majitele PE mailem gratulace a k tomu poděkování. Časy se mění, na DA pamatuji ten algoritmem generovaný TOP před třemi lety, kdy i několik dnů po sobě obsahoval necelý jeden řádek fotografií a občas dokonce i zcela zmizel, protože ten algoritmus žádnou fotku do něj nevygeneroval. A tak se změkčil algoritmus a bylo to hned o více řádcích. Teď už je TOP většinou zcela zaplněn a nemusel se kvůli tomu algoritmus ještě obměkčovat. Přibylo dobrých fotografií a fotografů co hodnotí (i fotografů kteří vytrvale drží bobříka mlčení). Tedy ten pohled do budoucna je o tom, co se stane, až novým dojdou mnohdy letité, vyzkoušené a osvědčené náboje a budou odkázáni na svoji aktuální tvorbu. Moc bych si přál, aby ten přechod nebyl nijak co do kvality negativně znát. Na druhé straně mám pocit, že v některých případech přecházejí poněkud dlouho. Nicméně jsem optimistou 🙂

Už bez omáček závěrem všem přeji hezké pokoukání na vybrané fotografie a zdvořile žádám o shovívavost k mé zdarma a s láskou popsané stránce mého pošetilého blogu 🙂






29. 4. 2019

Množírna psů..

Množírny psů jako součást ohavnosti moderní doby. na 100 honů se jim vyhýbám dívaje se do očí své psici pocházející z dobrých rodinných poměrů.

A pak přijdu do obchoďáku, otočím se na schodech...

jeden jako druhý, asi půl tuctu...jako sochy...


in muddy waters


Když utečete z města, všudy tam a nejen tam přítomného smogu a je noc bez měsíce a podíváte se, zakloníte hlavu a vidíte co bylo a co už není. Díváte se daleko do svítících uskupení a vidíte už jen vizuální historii. Nepředstavitelná šíře bytí vesmíru je v době vašeho pohledu už někde docela jinde. Než k vám obrazová informace dorazila tou dálkou stala se historií...

Marně se budete ale dívat už i jen kilometr pod hladinu oceánu tady na zemi. Přitom je tam realita. Realita, kterou mnohdy považujeme za jakousi dávnou součást historie. Přitom je součástí stvoření, ukrytá před člověkem, jen občas jako jakousi anomálii někdo něco spatří. Jsou tajemství, která nás ještě zneklidní...z našich časů vymknutá, přitom nás předcházející. Ne všechno jsme už stačili vyhubit...v hlubokých vodách...před devastací a chtivostí tajemné ochraňující...



13. 4. 2019

POLYGONAREA II.

Všechno se teď v krajině, v přírodě mění. S básníkem by se dalo říci, že kam bylo vidět, tam teď už vidět není. Košatí se stromy květy a křoví obsypávají čerstvé lístky jara. V tomhle polygonu, v tomhle relativně opuštěném kousku industriální krajiny však jako by šlo všechno pomalejším tempem. Tak nějak jara poskrovnu. Jakési mezidobí. Každý týden se tam nejednou, třeba jen na krátký čas vypravím. Stále mě něco překvapuje a vlastně jsem zvědavý, jak to tu bude vypadat za měsíc, v letním čase, pak s podzimem, a až napadne první sníh.

Stále mě překvapuje že i stopy lidí jsou tu pokaždé nějak jinde a v jiném sdružení, či jiném osamocení. Ten pán, co stává na falešném nástupišti zcela mimo nádraží, a mluví sám k sobě a projíždějícím vlakům, ten je stálicí. Je jen otázka času, kdy se tam zase mineme z očí do očí. Stále má stejný kabát, vaťák. Ale už vím, že když s nimi domluví a ještě chvíli se ujistí, že další hned tak nepojede, mizí směrem do města, mizí pak na cestě ústící mezi místní králíkárny a domovy jejich plechových miláčků.

Překvapila mě sýkorka. Nikdy ptáky vlastně nefotografuji, umím se znemožnit jinak. Vím, že při přiblížení nemám žádnou jejich důvěru a včas uletí. Tahle ne. Podivil jsem se a přece jenom zamířil a stiskl spoušť. Byla tím držením taková nějaká zahleděná, jako kdyby v noci pozorovala hvězdy a luplo ji v krční páteři. Pak mě to došlo. Luplo ji ale kdo ví kde a možná i co. Už nepoletí a houpe se v mírném vánku jako definitivní výsledek její životní pouti. Potkal jsem pak bažanta, celý zlatý byl. Pak ještě jednoho a zlata bylo ještě víc. Už je znám vlastně jen z doby, kdy chodili k nám na venkově na zahradu a když se smrákalo, dávali o sobě vědět a pro nás malé děti to bylo takové tajemné, s nad Černilovem zapadajícím sluncem.

V Polygonu jaro zažívají i lidé. Ti co tam zažili zimu a také další, co je ti zimní pozvali ke svým plátěným příbytkům a ohradám ke sdílení jara a pokud se nepovadí, tak i léta. Práva těch zimních jsou tu nad zájmy těch nově příchozích a je to tak i respektováno. I jeden tak trochu nepatřičný pán s fotobrašnou je tu respektován, tak co by ne soukmenovci mávající s despektem rukou směrem k civilizaci.

Zvláštní kapitolou jsou vlaky na slepých kolejích. S podivem vidím, že některé soupravy sem dojely až z Balkánu a zemí bývalého SSSR. Přijedou odlehčí jim harampádí, postojí mezi porostem a pak zase ani vydaly hlásku mizí. Popravdě řečeno to ani vlaky nejsou. Spíš pár vagónů z vlaku na hlavní koleji odpojených a se do Polygonu strčených, nárazníkem zastavený. Každý den je to tu tímhle tak nějak jiný, jinak barevný a grafikou na vagonech ozvláštněný.

Ach ano, omlouvám se klíšťatům, málem bych na ně zapomenul... zatím co oni ne.

















Závěrem jedno postesknutí nad sebou samým. Mýt fotky z POLYGONAREU pod jedním ODKAZEM  není problém. To jde snadno. S čím si nevím rady je sjednocení fotografií po stránce zpracování. Teď je mám pel mel. Barevné, černobílé, tak či jinak tónované. A vůbec nejsem přesvědčený, že to je tak dobře a zatím nevím jak z toho ven...

6. 4. 2019

Zkouška sirén


Známe to dlouhá léta. Tech 140 vteřin utrpení a náporu na naší nervovou soustavu. Víme přesně dlouho dopředu kdy to vypukne. Kdy ten řev až do morku kosti vyhřezne do ulic, až do našich útrob, našich zvukovodů a ještě dál. Víme a není nám to nic platné. Vždycky totiž v tom životním vršení události, toku myšlenek zapomeneme. A pak je to opakovaný šok. Průnik do našich indikátorů, které náhle přetékají. Je to ohavnost sama. Útok ze kterého není úniku. Tedy bylo by, kdybychom si včas uvědomili co nastane. Takhle není.

A přece, přece něco pozitivního těch 140 vteřin měsíc co měsíc přináší. Je to totiž dnes už jediný čas, kdy jde bez nebezpečí fotografovat STREET. Nikdo po fotografovi nic nehází, nikdo nepředčítá nějakou vyhlášku GDPR, nikdo nevyhrožuje. Každý si totiž vleze maximálně do své ulity, případně okolí se věnuje pouze okrajově a prchá, nezpomaluje, chová se podivně, je si sám pro sebe. Případně prosebně vzhlíží do míst kam normálně nevzhlíží. Ideál pro STREET.

Tedy sláva Zkoušce Sirén. A to se zdá že komise EU nezruší, na rozdíl od fotografů fotografujících STREET.



„Zkouška sirén, zkouška sirén, zkouška sirén. Právě proběhla zkouška sirén. Zkouška sirén, zkouška sirén, zkouška sirén.“

2. 4. 2019

PHOTOEXTRACT MEMORIES


Na počátku dnešního psaní byly vzpomínky. Bylo i nějaké nalézání v mém počítači, občas mě někdo tu dobu připomenul a také jsem si uvědomil, že ta doba se dostala do položky "výročí". Navíc nějak přibylo autorů i autorek na DA co na PE v té jeho nejlepší době působili a nebyli jen tak jak se říká do počtu. 
Je to už opravdu hromada roků, kdy jsem na PE napsal svůj první TOP. Vzniklo to tak nějak z momentálního nápadu, který po krátkém zkušebním období zaštítil majitel a moje články o nejlepších fotografií se staly pravidelnou součástí tehdejšího dění. A bylo to dění na úrovni která myslím právě v té době neměla co do kvality a kvasu relevantní konkurenci. Černobílá fotografie se na PE rychle stala programovou záležitostí a týden co týden se jich vložilo více než stovka. Z toho pak těžily moje články. To jsem ale netušil, že týden co týden budu v neděli v noci psát, aby se mohlo v pondělí finalizovat a články vyjít. To jsem ještě netušil, že ty články se nezastaví ani na pořadovém čísle sto. I když to bylo často dost časově náročné a nejen já na tom strávil hromadu času, vzpomínám na tu dobu rád. A na psaní těch článků také. Samozřejmě pozitivní přijetí fungovalo jako akcelerátor při psaní v době, kdy ten každotýdenní zápřah až příliš zalézal pod nehty a zatěžoval čas i mysl tíhou nemalou.

Teď nějak v polovině února po nějakých těch nakopnutí přátel jsem si řekl, že napíšu jeden TOP jako memories na PE. TOP z fotografií vložených v březnu 2019 na DA. Prostě takové trošku retro za samozřejmě zcela jiných podmínek. Vlastně jsou ty podmínky srovnatelné s tím, jak jsem psal první články na PE. Tedy, žádné obrázky, jen v textu odkazy na fotografie, o kterých jsem psal a tedy vybral jako ty nejlepší, či ty co mě zaujaly nejvíce. Obrázky se do článků dával až později. Na to totiž musel být souhlas majitele PE a spolupráce s jeho programátorem. Tady pochopitelně nic takového nemáme a tak v tomhle mém retro článku uvidíte fotografii jen jednu a k těm vybraným trošku zastřené odkazy.

Ta moje aktuální, svou povahou ale pro některé také tak trochu směřující k tomu PHOTOEXTRACTu....a v tom kontextu také pojmenovanou "PHOTOEXTRACT MEMORIES".




Můj původní záměr byl, představit deset fotografií. Po několika počátečních dnech měsíce, kdy jsem si stranou ukládal své tipy, přišla mě desítka až moc. Postupně se to zlepšovalo a nakonec, prvního dubna bylo těch stranou uložených fotografií k vybírání čtyřicet dva. Seřezat to na počet cca dvacet šlo docela rychle.  Definitivně jsem uvízl na konečném počtu tucet a jedna. Tedy třináct. Vlastně jsem byl mile překvapen, kolik dobrých fotografií si za ten měsíc představilo. Řazeny jsou podle toho jak je v oblíbených položkách seřadil strýček google. A ten dobře ví co dělá :-)

Konečný výběr tedy vypadá takto:

A začínáme krajinou. A dá se říci, že krajinářská fotografie tu nepřišla zkrátka. Až jsem byl překvapen, kolik se jich do tohoto výběru prodralo. Tahle zrovna se ani nijak příliš nedrala. Je totiž taková klasická, co se nikam necpe, trošku v mlze tone a čeká kdo se v ní neztratí.


No prosím a další krajina. Taková z kloubů vymknutá. A hlavně vymknutá z klobu obvyklých výstupů z tohoto krajinářského svatostánku našich amatérských fotografů. Navíc se vymkla z kloubů i mého přesvědčení, že skupinové fotografování, fotografování v houfu k ničemu dobrému nevede.

Vlastně také krajina. Odrazovka, jak se říká. Málokdy taková vyjde. Ono to svádí, prostě cvak do vody a musí to být super. Nebývá to tak. Voda je potvora. Strašně moc záleží na tom, jak má momentálně vyhřebelcovanou srst. Voda je v tomto směru srstí mnoha tváří, a zdaleka ne zachytíme to co si myslíme, že jsme zachytili. Fotograf byl ve správnou chvíli na správném místě. A o tom to je.  

Portrét. Stylová záležitost nectící příliš realitu. Výsledkem je zvláštní půvab, umocněný barevným podáním a dychtivým prožitkem modelky. To barevné podání bych zdůraznil. Dost hraje na naše pocity, podvědomě se asi obracíme trošku zpátky. Nic netrvá věčně.

První abstrakce. Ústa, nebo spíš poživačná tlama s výhledem do chřtánu trvale otevřená. Myslím, že Janu Werichovi by se tohle líbilo a ještě by nějakou jedovatost přidal. Nějakého zkaženého letícího holuba přidal. Fotografie jako příklad nápaditosti, přemýšlení a nepotřebě nahlížet do EXIFU.

Další krajinářská fotografie. Tentokrát dynamická fotografie. Možná slavným Bivojem fotografovaná. Možná něčím na ten způsob. Ona tahle fotografka si v těch trošku jiných způsobech libuje. Hračička. Nutno ale dodat, že to není samoúčelné a bývá to moc pěkné pokoukání jako třeba zde. Komu cuká oko, bude ještě víc.


Krkonoše? Orlické Hory? Jeseníky? Podhůří Alp? V každém případě kreativně zachycená horská scenerie. Ještě mě napadl ten Ararat, pár dni po tom co ty lijáky začaly a holubice setrvávala v úkrytu.

Každou chvíli lkám nad úrovní krajinářské fotografie na DA a pak jich tu mám převahu. Prostě když jde o spravedlnost, tak předsudky musí stranou. Jaká je tahle fotografie? Neuchopitelná? Decentní? Dokonale barevně vyvážená? Tak akorát jednoduchá, aby ta jednoduchost byla velkou předností? Račte si odpovědět sami. Naozaj stojí za pokoukání, možná za vzpomínání. Znáte ten příměr...."Jak si taková krásná ženská mohla vzít takového mamlase?" No a od toho jde odvodit "Jak je to možné, že jsem tohle už dávno nevyfotografoval já, na takových místech jsem stál už mockrát".

Chvála málem všech setkání fotografů která se nekonala. Plémě fotografické je totiž v jednotlivostech i v kolektivním pojetí jedno z nejješitnějších plémě svět. I z toho důvod je jejich větší houfování záležitostí až společensky nebezpečnou. Navíc mimo radosti výrobců destilátů a foto techniky nic pozitivního nenese. Na galeriích se taková setkání uskutečněná poznají podle toho, že ti co si pravidelně přidělovali vzájemně osm bodů, přidělávají si teď po těch projevech vzájemné osobní solidarity bodů devět a k tomu se přidají ještě ti, co si před tím nemohli přijít na jméno a ignorance či blokování pro ně bylo málem výrazem vlastní fotografické dovednosti. No a to po nějakých těch slivovičkách padá, oni si padají do obětí a galerie je pak prodchnuta větším než minulým pozitivním nadšením. Autor tu krásně zatáhl za provázek své fantazie a díky tomu, že se setkání nekonalo, máme si co obrazně řečeno pověsit na zeď.

Těžko tohle popsat. Možná by kolaboval při popisu i ten slovutný Martin Heidegger, co jinak vůbec nekolabuje. V každém případě bychom se mohli shodnout alespoň na tom, že ta šílenost má krásný rámeček a autor se s tou adjustací vůbec krásně vypiplal. A to vlastně není až tak málo. Navíc tenhle autor může za to, že během vybírání jsem musel přijmout jedno nečekané pravidlo. Kdo se podívá na jeho (a některých dalších) četnost a hlavně kvalitu vložených fotografií, bude mu to pravidlo hned jasné.

Industriální fotografie jak má být. Možná i jako portrét by se to dalo prezentovat. Má to i svůj moment. Jen ta fajfka toho levého úderníka mě chvilku nešla z hlavy. Skřivánci na niti by se za tuhle fotografii vůbec nemusely stydět. Byla by tam ozdobou.

Tak spíše uhel pohledu autorova, i když ten samotný název fotografie nepopírám. Ten úhel pohledu mě ale přijde při pohledu do jeho galerie reprezentativnější. Málokdy chybí škodolibost, která prostě baví. Tady je to i o dokonalé kompoziční navigaci. S tou jako na rozdíl od těch poletujících dokonalostí nemívá problémy. Krásná fotografie, že ano?

A zavíráme přehled nejlepších fotografií inscenovanou, do puntíku vymyšlenou záležitostí. Do puntíku vymyslet je totiž autorova silná stránka. Z prvotního nápadu vytavit do puntíku vypracovaný obraz. Vždy je v něm nadhled, většinou mírný úsměv a kopec nadsázky. Samé dobré věci, které k životu potřebujeme a kolikrát ani nevnímáme, že jejich nedostatek nám přináší oslabené vnímaní. Obrázky tohoto autora mohou při občasném prohlížení fungovat jako pozitivní procvičování už v sobě zavátých impulzů v rutinní každodennosti.



A to je všechno. To je celé mé jednorázové vzpomínání na PHOTOEXTRACT a na články o fotografiích, které mě zaujaly....a snad i Vás...😊🔝🔝🔝🔝



27. 3. 2019

POLYGONAREA

Vlastně se jedná o pilotní fotografii k dlouhodobému projektu, který se tak nějak postupně uhnízdil v mé hlavě. Průběžnému fotografování v prostoru, který nemám daleko a který mě stále překvapuje. Když jsem se díval do historie polohy a že se podívám, kudy to tam vlastně mé toulky vedou, nebyl jsem. Tedy moje cesta končila kdesi kousek po vstupu a pak jsem z pohledu historie polohy prostě přestal existovat. Až kdesi na druhé straně polygonu mě strýček google zase vrátil do svého jinak totálně probádaného světa. Tedy území, jaksi datově marné. Nikoli však ve smyslu potkávání. Potkávání krajiny, potkávání někdy docela zvláštních lidiček a prostoru, kde nepotkáte jediný reklamní panel. Území, kudy se dokáže tiše šinout vagón za zatáčkou od lokomotivy odpojený a směrem do nikam postrčený. Žádné houkání, nic. Proč také. Prostor, kde už pravidelně vídávám stejného člověka s velkýma očima jak stojí naprosto mimo nástupiště, těma očima vyprovází vlaky a stále dokola mluví si sám sobě posluchačem. Už se vlastně tak nějak známe. Koukneme po sobě a asi z obou stran zažíváme údiv nad vyšinutostí té druhé strany. 



Začal jsem tomu projektu říkat POLYGONAREA. A fotografie tam pořízené ať už jednotlivě či jako dílčí cyklusy teď najdete tady pod tím klikancem. Budou tedy hezky pohromadě. 




21. 3. 2019

Astronomické jaro 2019.....Den první...

Tak nám vyhlásili astronomické jaro. Už to prostě máme úředně potvrzeno. No a tak jsem ráno vzal brašnu a že podniknu první jarní procházku. Tady kousek pěšky po okolí. 

Nebyla dlouhá ani nijak časově náročná. Jaro občas vykukovalo, častěji se však ještě stydlivě ukrývalo.

Cestou vzniklo pár fotek. Jak vidno, je to takový bezkoncepční cvak sem, cvak tam, zpracování takové, zpracování makové. 

Prostě to dnes spíš bylo o pocitu. O prožití kouska prvního jarního dne s hledáčkem na oku :-)
















18. 3. 2019

Žlutá řeka (tibetsky རྨ་ཆུ་, Mačhu, zvuk výslovnost, čínsky v českém přepisu Chuang-che, pchin-jinem Huáng Hé, znaky zjednodušené 黄河, tradiční 黃河)

Nevím co proti tomu Huawei ti amíci mají. Stačí k ní přijít a je jasno. Pravda bude jen v tom, že je špinavá a žlutá už jen názvem. No aby také ne...datová špína celého světa se tam slévá...a tak je TO všechno hezky pohromadě. Nikoli krádež, špionáž, nikoli Kingův román. Prostě sofistikovaná koncentrace reality, kterou stejně všichni vědí, tuší...a ignorují.




9. 3. 2019

geniu loci


A když přelétnou tryskáče, dopochoduji mažoretky, smísí se parfémy napříč zúčastněným politickým spektrem, přinesou nůžky co velkou pentli ustřihnout tak opona padá....

šumivé šumí, co čuměli čumí..





Jen v té úžasné zámkové dlažbě se tiše jako Milášek šklebí mrvítko. Ne za dvě století, ne za 100 let, spíš pár měsíců se kubické mrvítko vykutálí. A jak jedno, tak tou narušeností další, další a mnozí...kramflíčkové do písku se boří...

ještě před nedávnem tu klapaly a zněly na jehlách nevratných dnů v odolávajícímu geniu loci ze světa bez mrvítek.

3. 3. 2019

Morytát o velmi krátkém soužití...


Na Petřínské rozhledně, 
fotili je pohledně,
ve svatební poledne, 
kam jen oko prohlédne. 




Nevěsta se naklonila, 
jenom vlečka po ní zbyla, 
v Malostranské houštině,
úzko bylo dívčině.




Z ženáče vdovcem, 
snadno a rychle, 
trvalé bydliště, 
azylák Michle.

26. 2. 2019

P r d l a č k y ...


Po třicet let co tu pamatuji se únor k jaru táhne nejdéle. Nejkratší měsíc, nic platno, zpravidla dvacetosm dnů co mívá po čtyřicetiosmi pocitovými hodinami.


Po třicet let co tu pamatuji je to tu v tom směru stále stejné. Jaro tu neohlašuje ani Rosnička Honcová v televizi, ani nějaká aplikace v mobilním telefonu. Jaro tu neohlašují ani noviny (to bych jistě minul), ani evangelíci v jejich místním svatostánku.  Byla by to totiž marnost. P r d l a č k y  v tom směru vědí, jen vedou řeči a aktualizují zmatečné signály. Jaro tu po třicet let co tu bydlím bezchybně signalizují ptáci.



Tedy ne ti, co tu na panelových domech dělají, že na strunách někam odněkud letí a vábí naše krky se zalamovat. Neletí, jen matou nedomorodé pocestné. Neproletí větvemi ještě listuprostých stromů. Hnízda v nich (a v nich sníh) zůstávají prázdná.


Na počátku minulého týdne, to stoupaly teploty málem na jarní hodnoty psice na procházce v parku najednou zpozorněla, oči na obloze. Už jsem se radoval. Marně. Byl to dron. Je jich tu čím dál víc. Tenhle byl ale velmi tichý a přitom dost vypasený (psice nesnáší vypasené ani hladové, ani tiché ani ty hlasité). Jednou se dočkáme krmítek pro drony. To je vývoj, který nezastavíš a živých ptáků zimních je tu i tak čím dál méně. Nějak postupem let vychcípali celé populace. Případně se otrávili, nebo je ranila nad tou lidskou havětí kolektivní ptačí mrtvice...a "kukačky" se nastěhovaly do jejich opuštěných hnízd.

Po oteplení koncem týdne depresivně hluboko pod nulu a odporně. Návrat k počasí, které ničí pozitivní myšlení.




V pátek, když bylo nejhůř a pocitová teplota oproti té normální (bez pozitivních pocitů) prolézala celé tělo i duši, najednou mezi stromy, vysoko ve větvích seděli ONI. Tedy ONA a ON. Tak jako třicet předchozích let součást jednoho rodu po generace. Ještě ani nestačili prvně obkroužit, seznámit se z aktuální situací, zakreslit mapu stávajících hnízd. Jen už stačili zjistit, že za tu zimu mnohé stromy padly zdejšímu vzmachu, kterému se tu říká kultivace městského prostředí. Ve skutečnosti je to postupující destrukce v zájmu těch co vrtí psem, sedíce v různých boudách moci nad rozumem budujíce falešnou dokonalost....a prázdnotu.




Všichni co se snaží předpovídat kdy tu bude jaro teď už vědí s jistotou. Je tu. A nenechme se mýlit, občasné zuby pomalu chcípající zimy budou vylámány nezvratným dějem.



Přiletěli totiž holubi hřivnáči...a zima marně skrze zuby cedí  p r d l a č k y...

A jak tak postupně dopisuji tohle psaní, tak dnes ráno bylo ve známost dáno, že ptákem roku 2019 je tady u nás hrdlička divoká, tradiční symbol lásky a víry.
A jak tak dopisuji tohle psaní, tak dnes ráno bylo ve známost dáno, že nám odešla jedna zásadní Husa na Provázku. Každý si neseme svůj privátní kulturní prostor. V průběhu života do něj něco vstupuje a něco vypadává. Něco vstoupí a pak vypadne. Něco vstoupí a už zůstane. Tahle Husa za mého mládí vstoupila, zůstala a zůstane. Jen mám pocit, že v mém kulturním prostoru se v poslední době kácí čím dál víc revírníků a málo co vstupuje aby zůsávalo.