15. 4. 2017

Vytapetováno


Genius loci vznikající postupně po dlouhou dobu.
Je jich tam nějak ke třem tisícům v rozmezí 5-44 korun.
Na mnohých ale už není nic, nebo nic k přečtení.
Čas mnohé smazal.
Chodil jsem tam občas, pozoroval růst.
Růst skončil zavedením EET.
Jak to spolu souvisí nevím, vlastně ani nevím s kým to všechno souvisí a proč...

9. 4. 2017

KOFOLA


Když ji miluješ, není co řešit...

2. 4. 2017

Laikování na Orbitě


Vědci ji našli někde v Moskevských ulicích. Pouliční pes. Pouliční směs.
Vědci z ní udělali hvězdu. Vlastně takový Americký sen v Sovětském Svazu. Z ulice až do vesmíru.
Vědci předpokládali, že bude týden létat jako první savec (před Gagarinem) na orbitě.
Vědci nepředpokládali, že se vrátí. Věděli, že neznají způsob, jak ji neupálit v atmosféře při sestupu rakety.
Vědci nepředpokládali, že se v šíleném stresu přehřeje a v té trubce zhyne už za pár hodin po startu.
Vědci jen slyšeli lkaní, zoufání do sluchátek. Právě proto se po ní dnes používá pojem laikování.
Pak už neslyšeli nic.

Gagarin se pak pravidelně chodil klanět k jejímu pomníku, který má dodnes v Hvězdném městečku.

11. 3. 2017

Přelet nad kukaččím hnízdem


Dron obecný (zejména Dronus Bonasia) se už vrátil z teplých krajin a kukačky (Cuculus canorus) tetelící se v klimatizovaných hnízdech, jen co vysvitlo sluníčko, vyrazily do polabského smíšeného lesa léčit své civilizační deprese smělým útokem na cizí hnízda, aby se nakonec zachránily útěkem.


Je jaro, příroda se připojuje na wi-fi a zima topí poslední opravdické vločky na slunečních kolektorech.

4. 3. 2017

Laborantka


Více jak čtyři desítk let v minulém století pracovala jako chemická laborantka.

Přelom, čtvrtstoletí, toho dvacátého a dvacátého prvního co by důchodkyně pěstovala zeleninu bez chemie, bez dotací a bez potřeby spotřebovávat léty práce kdesi nastřádané zdravotní pojištění. Teď se k chemii vrátila, aniž by o to stála...

Včera vznikl tenhle portrét, vlastně momentka mobilním telefonem.

Neplánovaný.

Raději bych s ní plánoval tu jarní zeleninu do skleníku. Agro termíny má za ta léta podrobně rozepsané v notýsku, včetně počasí.


Precizní Laborantka...



.

25. 2. 2017

Cosi sušeného ...


Ve čtvrtek byl vítr. Takový co tu bývá jednou za zimu a dvakrát za léto. Seděli jsme v kuchyni a cítili, jak půdou ta síla prostupuje. V jednu chvíli se ozvala rána a fičák jako by vstoupil na půdu celou svou energií. Asi okno, napadlo mě a vyběhl po schodech na starou půdu. Bylo to tak. Šlo ale zavřít a ještě jsem ho podepřel nějakou nalezenou násadou, asi z pohrabáče. Bylo v koutech už pološero, nicméně ještě se dalo povylézt a zkontrolovat okno protější.

Zpoza trámu na mě vykouklo cosi zvláštního. Jakási mísa a v ní něco, cosi. Zaujatý jsem to snesl o kousek dolů, na dávno uložený, léta nepoužívaný zahradní stůl. Bylo to trochu děsivé ale také zvláštním způsobem výtvarné. Došel jsem pro fotoaparát a pořídil několik fotografií. Ani prstem jsem se té výtvarné ohavnosti nedotkl. Čehosi co láká, co děsí.

Ještě to vezmu na dvůr, říkal jsem si, na lepší světlo a pořídím nějakou fotku venku. Jestli se to cosi ale cestou po schodech pohne, utíkám. Nepohnulo.

Pokládám to cosi na zídku a zavírám dřevník. Otočím se a v tu chvíli vítr všechno zhatil. Zmocnil se té mísy, nadzvedl ji, a jak letěla, všechno z ní vyfoukal a do sadu hnal. Nezbylo nic. Množiny čehosi letěly rozbředlou zahradou, metaly vysoké kozelce kamsi za hnojník. Jen v pantoflích a tričku jsem tam zůstal stát. Vítr mě profoukl do poslední kosti. Mísa přistála o kus dál v kaluži prázdná.

Seděl jsem pak v zešeřelé kuchyni a šlo mě to hlavou. Co vlastně...

A s tím najednou i vzpomínka na tátu, když nás večer bral na tu půdu, abychom viděli netopýry. V podvečer, do noci jich létalo zahradou nemálo. Byli tajemní, vlastně jsme se jich docela báli. Táta nás otužoval, naše malé ruce v jeho velkých tlapách o půl krok co krok za ním. Chodili jsme se občas dívat, jaká že to jsou vlastně zvířátka. Viseli na trámech a já se bál ještě víc, když se na ně posvítilo, chvěla se. Mám z nich respekt dodnes, i když už dávno je tam nevídám. Ten šum, to šustění křídel napnutých mezi blánami, či tiše svěšená jako málem bez života při usínání...

Co jsem to dnes nesl v té ošatce sušeného? S čím si to pak ten vítr s děsivým skučením hrál?



21. 2. 2017

Hradecký cyklista z ocele



Sochy slavných to tu u nás v Hradci nemají vůbec snadné. Jejich pozice je většinou nestálá, doživotní význam a postavení nejisté. Nebo spíše to po životní. S tatíčkem Masarykem jsme tu šoupali sem a tam. Dlouho byl tam a místo něj na jeho náměstí postával a užíval si klanění Lenin. Teď už je delší dobu zase kontext Masarykova náměstí a sochy v souladu. V sametové době jsme nekompromisně zlámali už tak polámané páteře Leninovi, Stalinovi, Gottwaldovi a některým dalším 5ticípým. Vyvezli jsme je za město do skanzenu a tím se dočista zbavili minulosti.

Problém byl ale i s prvorepublikovým primátorem Ulrychem. Toho jsme nejdříve politicky posametově očistili a pak znovu vytesali a postavili. Nestál dlouho, už jen leží, kdesi, za velké prachy pořízený, dokonce prý ještě pořád v záruční lhůtě. Nejen vysavače mají záruční lhůty. Tenhle nejenže nevysával (mimo rozpočtu města) ale hlavně se nelíbil v umění znalých, momentálních zástupců lidu na radnici (musím přiznat, že jsem s nimi tiše souhlasil, i když se mě na jeho pořízení a uklizení nikdo neptal).

Dokonce jsme tu vymysleli i plánovanou výměnu soch. Na nábřeží je z Hořic přivezou a za nějaký čas zase odvezou a přivezou jiné. Stále je čemu se divit a hlavně si nezvykat.

Máme tu i mnohé svaté, do kamene vytesané. Ovšem koho nemáme, to tedy toho Svatého Ducha. Postavili jsme mu ale velikou katedrálu, poznávací znak Hradeckého horizontu. Když není Svatý Duch z kamení, nebo vůbec, je katedrála jeho z cihel k mámení.

Kousek dál máme novinku a to je tu dnes hlavně řeč. Tentokrát svařenec na Malém Náměstí. Socha cyklisty jedoucího z kopce s vyplazeným jazykem. Kolo díky pevným svárům vůbec nevrže. Ani radní prý tentokrát nevržou. Mnozí z nich prý jezdí do práce do kopce i z kopce na kole a jsou tím pádem jako mnozí co občas vržou, ale není jim to nic moc platné. Jízda na bicyklu je příznakem Salonu Republiky už dlouho. Velmi si tu na tomhle způsobu zakládáme.


Konečně tu tedy máme něco charakteristického, nevrzajícího a snad do konce věků. I když, jak jsem se díval, přivařená až tak pevně k chodníku není, a časy, časy ty se i na radnici mění.

14. 2. 2017

Nadějné vyhlídky...


Kamarád, ještě z dob, kdy to vypadalo nadějně, používal občas takový svérázný výrok. Když se mu něco silně nepovedlo a otrávenost mu koukala z očí, tak prohlásil "Nejraději bych si vzal prostěradlo a šel si lehnout na hřbitov". Kdo ho neznal, ten to chvíli těžko řadil.

Nedávno jsem si ho připomenul. Pár metrů od moře, v malém starém městečku u hřbitovní zdi, kde končila jakási náves. Ten jeho výrok jako by se tam vznášel, ta scéna jak filmová. Nikde nikdo. Kamaráda jsem neviděl tolik let...


Minulý týden jsem potkal jeho kamaráda z dob, kdy to vypadalo ještě nadějně. Tu scénu od moře jsem mu vyprávěl a chtěl se tomu smát. Kamarád už je TAM několik let, odvětil, něco se mu silně nepovedlo.

8. 2. 2017

Valná hromada..



Jedna z mála, na které se marně netlachalo a po které zůstal kámen na kameni...

4. 2. 2017

První zimní Fotografie...


Je už únor, zima trvá už mnoho měsíců. Na České poměry mnoho souvislých týdnů sněhu kam se jen podíváš. Tolik možností, jak okem fotoaparátu zachytit tu zimní krajinu a pak ji sdílet. Ani já se nevyhýbám. Spíš naopak. Brašnu vozím všude s sebou. Mobilní telefon v pohotovosti. Pak přijedu domů, stáhnu nafotografované do počítače a horlivě upravuji. Letos ale pořád nic. Na levou stranu položím Ladu, na pravou stranu Plicku a doprostřed Jeřábka. Po chvíli (někdy velmi krátké chvilce) ukládám zpátky jak mistra nalevo, tak mistra napravo a značím tu uprostřed. Pak tisknu DELETE a mizím sám sebou zklamán. Mistři, moje pokora či poníženost mysli a respekt k jejich oku vítězí. A do mé duše se marnost vkrádá. DELETE všude kam se podívám.

Až nyní, čtvrtý únorový den je všechno jinak. Na pravou stranu pokládám Plicku, na levou Ladu a doprostřed Jeřábka. Ukládám oba mistry zpátky a vítězně se usmívám. Jsou v ní všechny mé pocity z letošní zimy. Dokonce i ta radost z postupně se krátící tmy ráno a delších podvečerů.

Tentokrát netisknu DELETE. Tisknu VLOŽIT. Konec zimy může začít, mám splněno. Konec marnosti a nastává čas těšení se na první jarní fotografii.


25. 1. 2017

Příběhy čárových kódů


Realita, tak řečeno mezihospitalizační. Na pár dnů to kocouři jistí a na přesnou medikamentaci za kus zatočeného salámu a trochu polotučného mléka dohlídnou. 

Jak jsem s překvapením zjistil, dva jsou uvedeni i v lékařské zprávě. Spolubydlící, co smí jen za okno a na zápraží.


13. 1. 2017

Soliter



Chvíli jsem neviděl nic, než ten poněkud výstřední vozík. Na křižovatce, ve sněhu zabořený. Asi tu proběhla nějaká divoká národovecká demonstrace a když je hnali, tak tu vozík nechali. Za pár okamžiků ale zpoza rohu přišel tenhle zvláštní chlapík a evidentně se k vozíku znal. Zapřáhl se, vykročil s gestem ne nepodobným Izajáše 66/22. To už jsem nevydržel a dal se s ním do hovoru.

Vyprávěl bez trpkosti, že všechno co má, a co potřebuje, si takhle vozí na tom vozíku s sebou. Po chvilce jsem škrtal své předpoklady "blázen", "bezdomovec", "šmelinář", "hochštapler" a ještě několik dalších rychle nabytých předsudků. Svědectví vydával on mě. O životě, o společnosti ve které žije a ve které se naučil žít trošku neobvyklým způsobem. Prochází městem a na noc se vždy vrací. Ne do svého ale do jistého. Dělá to právě tak stále v koloběhu dní. Způsob jeho vyprávění hodně napovídá a málem se omlouvám za ty předsudkové přívlastky, co šly mojí hlavou před chvílí. Spíš jako by sem někdo natrhal, pod Haňťův lis určené knihy z Příliš hlučné samoty Bohumila Hrabala.

Posléze dojde i na toho Izajáše. Ptám se, jestli i jeho vozí v tom kufříku s sebou. Kroutí hlavou, ale hned dodává, že mu není cizí, četl několik různých vydání a sám si to obrazné desatero konfrontuje se svými životními zkušenostmi. Balí je, všechna ta vydání do jednoho klubka, nesmlouvavě, bez iluzí.

Když mu nabídnu Strážnou věž, která by se k tomu hovoru tematicky hodila, lehce ho to překvapí, ale není to pro něj neznámý pojem. Přichází můj kolega a snažíme se oddělit nás v jeho mysli od toho klubka. Po chvilce se zeptá "A nemáte nějakou novou?". Běžím do auta a podávám tu novou. Leden 2017. Kolega mu ji ještě poutavě představí a za chvíli se loučíme.


Překvapení poslední je ovšem na naší straně. On ví, kde nás najde a opravdu to ví velmi přesně...

10. 1. 2017

Nejen (e)migrujícím ptákům.



Tuhle zimu jsem připevnil na balkon krmítko pro ptáky až na počátku ledna. Po letech včasné instalace se stydím.
Do něj jsem pokrájel různé, v marketu zlevněné exotické ovoce. Taková návnada pro exotické ptáky, co možná nezvykle cestují z jihu na sever. Mnohé z toho, co jsme se učili ve škole, už neplatí, tak proč by nemohlo existovat tohle, tak nějak obrácené cestování?

Dva dny se nedělo vůbec nic.

Pak mě napadlo to ovoce trošku jinak rozmístit. Vnímají ptáci barvy? Pokud ano, stalo se to krmítko svůdnou výtvarnou kompozicí v lahodné struktuře barev. Na ně jsem ještě poházel exotický kuskus a zakápl olivovým olejem, extra panenským studenou cestou stáčeným.

A dva dny se nedělo vůbec nic.

Třetí den, brzo, ještě za šera ráno otočím ovladačem žaluzie a nestačím se divit.
Exotika nikde. Místo ní kosák s kosicí a kosíčetem. Obyčejní českoslovenští ptáci spokojeně zobali všechno to z dalekých zemí připravené.
Evidentně si drží svoje pozice, nenechají se jen tak vyklovat nějakým tím exotem.
Přišli ráno i druhý den, přišli třetí, chodí každý ten mrazivý den. Postupně doplňuji zob a lehce nakukuji, abych nevyplašil. Moji zdánlivě obyčejní ptáci.
Je to radost v té domovině, mezi svými.


Dnes ve 12:15 přinesla ČTK zprávu, že veterináři zakázali kvůli ptačí chřipce chov ptactva ve volném výběhu. Při porušení zákazu hrozí dvoumilionová pokuta.
Děsím se. Chovám, nebo nechovám?
Co si myslí soused? Chovám nebo nechovám?
Bojím se, že někdo ustrojený v igelitové kombinéze ráno zabouchá na dveře....a...



"Ještě, že neexistuje psí chřipka": Tu po mě pomrkává, čeká na ujištění a pak se spokojeně stočí do křesla, kdykoli však ale schopná k těm dveřím nekompromisně vyrazit...

5. 1. 2017

2+1


Bloumajíce při břehu, potkali jsme tři. Co sto asi tak metrů jeden každý seděl sám. Tváře obrácené do mořských dálav, mlčeli a kdo ví, co se jim vlastně honilo hlavami. Vypadali zasmušile, jako když právě na něco neblahého přišli a nemají se s kým podělit.

Té škodě jsme se rozhodli zabránit. Prospěšnost navíc bývá povznášející.

Cestou zpátky, jsme dva postupně vzali s sebou a posadili je vedle toho třetího. Určitě si budou mít co vyprávět, filosofům je při filosofování v kolektivu vždycky o trochu líp. Otočili jsme je tvářemi k poměrně masitým masám, občas v tom kraji skopovým. Rozjasnili se jim. Masy jsou inspirující, naopak dlouhé pozorování vodní hladiny o samotě často plodí myšlenkové kombinace za hranicí čáry ponoru pošetilosti pohrávající si s vlnkami ambivalence.


Za nějakou dobu jsme se tam vrátili. Uplynulo možná tak dvacet a pět přílivů a srovnatelně odlivů. Podivili jsme se. Dva seděli a sdíleli pošetilosti při sobě a my se lekli, že toho třetího hodili do vody nebo ho odnesly masy. Mlčeli k nám evidentně bez viny, nehodili ho, stále se nehybně dívali směrem k masám jako ty z Velikonočních ostrovů do moře vody.


Pak jsme asi sto metrů po stopách, po břehu na východ, uviděli toho třetího. Podivili jsme se, nebyl to Velikonoční ostrovy a přece...

Ptali jsme se, promluvil, jako by tesal z kamene. Konečně bylo jasno.

"Nejsem tím, za koho mě máte. Jsem rolling stones, samotář, tiše se valící i válící krajinou".


Domluvil.


Zachránil se útěkem, raději je sám, filosofováním neprovíván, rozumu, moři a kometám, a sám sobě ku prospěchu se svou tváří kamennou, k moři černému jak tér pohledem z míst, kdesi vysoko nad námi, ponechán.

Kdybychom...

28. 12. 2016

SECURITY ART



Nově rekonstruovaná budova kdysi Záložního úvěrového ústavu v Hradci Králové. Autor Osvald Polívka, realizace 1911-1912. Po několika letech rekonstruování si opět můžeme vychutnat mimořádný prostor, dominantu Galerie Moderního Umění. Evidentně si ji vychutnávají i hoši od security. Dalo by se i říci "security arch", při tom nikdy ve střehu nepolevující.

Je to asi rozdíl hlídat sběrnu druhotneho odpadu a nebo tenhle estetiky skvost nabitý estetickými skvosty posledních dekád.

Ve sbírkách galerie se nacházejí díla umělců, jejichž tvorba je spojena s počátky českého moderního umění (Jan Preisler, Ant. Slavíček, Ant. Hudeček, Václav Radimský), Osma a Skupina výtvarných umělců (Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Josef Čapek, Václav Špála), sociálně zaměřená tvorba dvacátých let (Miloslav Holý, Karel Holan, Jan Kotík), krajináři Umělecké besedy (Vojtěch Sedláček, Václav Rabas, Vlastimil Rada), artificialismus, surrealismus a další imaginativní tendence v období mezi světovými válkami (Jindřich Štyrský, Toyen, Alois Wachsman, Josef Šíma, František Muzika), Skupina 42 (Kamil Lhoták, František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Ladislav Zívr), Skupina Ra (Václav Tikal, Josef Istler, Bohdan Lacina), informel a expresivní abstrakce (Vladimír Boudník, Mikuláš Medek, Robert Piesen, Jiří Balcar, Vladimír Fuka) a díla současných umělců. Ve sbírkách galerie nechybí ani díla dalších důležitých představitelů českého moderního umění, jako jsou Josef Váchal, Jan Zrzavý, František Tichý, Zdeněk Sklenář nebo Jiří Kolář.


Takový neproškolený, umění nemilující, Stravinského neslyšící, službu vykonávající hlídač dosud jen ve sběrně druhotného odpadu by tady mohl způsobit velikou škodu. Třeba svařované sochy pana Gebauera, některé další objekty na první pohled nejasné identifikace s realitou, či moderní, abstraktní malby (zaslechl jsem tam od nepoučeného, poučeným zavlečeného návštěvníka cosi o malikanicích za všechny prachy) by pak takový hlídač s nedostatečnou rozlišovací schopností za druhotný odpad s nulovou cenou označil a odmítl hlídat a kulturním barbarům ke zničení vydal, nebo znalcům klamajícím, a tím pádem ze sebe cosi k posměchu, či dokonce soudu udělal.


Všechno chce prostě svoje a správné lidi na správných místech, pokud možno ve správnou dobu. S výhradou, že ani to kolikrát nemusí stačit a také mockrát už nestačilo.

26. 12. 2016

Rekapitulace roku 2016



Ovlivněn mediálními rekapitulacemi, co všechno naši vyhráli, kteří muzikanti a zpěváci umřeli, kolik letadel popadalo, kolik nás upálili, kolik mobilních telefonů uhořelo, kolik nás přejeli náklaďákem, kolik jsme jim vybombardovali nemocnic, či kolik kilometrů dálnic jsme postavili,..... jsem tu přemýšlel s nedostatkem pokory sobě vlastním o svém osobním výčtu za rok 2016.

Nakonec došlo na rekapitulaci toho, co po mě nezůstalo, i když ty roční předěly v časoběhu jinak až tolik nevnímám.

Pravdivě musím konstatovat, že se tak stalo během letní úrody několikrát, že nic nezůstalo, a o to víc se těším i na příští léto, pokud k němu skutečně dojde.


Produktová fotografie byla pořízena v době chladnutí, které se mnohým zdálo nepřiměřeně rychlé v porovnání s délkou přípravy scény, stavění stativu, nastavení světel, polarizačního filtru, ISO a DOF. Málem ten pekáček před stisknutím dálkově řízené spouště na stůl odnesli...

23. 12. 2016

Latentní appassionata



Tady začíná hudba. Struna vedle struny, v pravý čas pak napjaté v kostře vedle sebe, jen na první pohled stejné. Vzniká napětí.


A pak přijde nějaký ten Ludvík...sám.

16. 12. 2016

Nebylo co vložit..

Nebylo co vložit a tak jsem TO vložil. To je trošku modifikovaný výrok, co se k těm třem kočičím fotografiím hodí.











Byly takové zvláštní chvíle, tohle kočičí fotografování. Podvečer, kdy jsem seděl na místě, kde jsem v dětství a ještě dlouho po něm sedával a kde ještě déle už nesedávám.
Zase ten průnik do mysli, že jsem prostě za půlkou...už delší dobu.
Kočky patří už od té doby nevím ke kolikáté kočičí generaci. Lidé, co všechny ty generace pamatují se pomalu ale neúprosně vytrácejí vstříc neúprosnosti smrti.

Pro ty kočky jsem tam byl dnes večer vlastně za vetřelce. Nedůvěřivě se skrze skla zvenčí koukaly, evidentně s instinktivním odstupem.
Pak ale viděly známé děje, moje kroky směřující na chodbu a převážil podmíněný reflex vkrádající se prázdnými žaludky.
S kastrůlkem v ruce otevírám dveře ven a kočky nastoupené přímo před nimi ztrácí ostych či strach a třou se o mé nohavice.
Ke korýtku, do kterého sypu jejich večeři už letí jako šelmy, létavice. Končí legrace a kolegialita. Která dřív, která více...

Vracím se ke svému kastrůlku se stejným obsahem a po mnoha letech jím hliníkovou lžíci, co tam ještě stále po tátovi polehává ve skříni. Do plechu vyťukává rytmickou linku a není nikoho komu by to vadilo.
Zvednu oči a za oknem stejná scéna jako chvíli před tím. Beru fotoaparát a cvakám. I já mám své instinkty...a do tmy schází malý kousek.

6. 12. 2016

Nevěrně Tvůj...



Už nějak na konci prázdnin jsem si po zaplacení v chrámu nákupů a následném protaženém pohledu (za co kolik, že až tolik...?) všiml, že moje konto věrnostní karty  (dole uvedeno na účtence) překročilo 100 tisíc bodů. Za poměrně krátkou dobu věrnost až za poslední regál, dalo by se říci. Poměrně korpulentní kartu mám. Hrdostí z té věrnosti v tu chvíli se nadýmám. Obličej můj protažený mizí, kdo ví kam.



Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mě to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.
Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 100000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.
Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 110000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.
Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 120000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.
Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 130000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.
Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 140000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.
Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 150000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.
Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 160000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.

Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 170000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... už (Tě) vlastně ani nevnímám.

2. 12. 2016

Krásný den...


Je jich víc, než jsme si mnohdy schopní připustit, možná tím, že jaksi vyhlížíme ty mimořádné.

Stačí pár okamžiků, které překryjí rutiny a podají vřelou ruku dalšímu, ještě ráno obyčejnému dni, který se pak s podělenou Dobrou Zprávou projasní.


Jen ty rána po padesátce, ty není komu dát, navíc na to nemám ani povahu, ač bych někdy rád, té škodolibé radosti z dávání podlehl a pak dlouho spal...

24. 11. 2016

ZADAR JAZZ WOMEN


Byl to docela šok. Za zdí, za mojí hlavou do letního slunce tetelení vytrysklo cosi živelného, rovnou se deroucího do týla a uší zalévajícího.

Obešel jsem ji a koukám, solitér od paty po vlas, od prvního taktu po vše objímající, syrové, nekompromisní FREE, které k ní evidentně patřilo. Vůbec se s tím nemazala stávala se součástí a nás držela, jak se říká v šachu.

Od té doby, když si pouštím nějaké to FREE, vždycky si na ní vzpomenu, slyším její naléhavou, nekompromisní linku...


17. 11. 2016

Vernisáže..



Každým dalším dnem strhávám závěsy očekávání, stávám se součástí jakési narativní psychologické hry či interakce. Zvědavost sama, akcentovaná neposedností, než fyzickou, spíše emoční. Vernisáže okamžiků, malých dnů, malých týdnů sčítaného prachu let následujících marnosti marností.



Včera na Shromáždění se četl Kazatel nahlas, všem.
Pasáž, kterou mám moc rád (a ty každodenní vernisáže mě připomněl), poslouchám zejména za jízdy v autě tmou, kdy prší a nikde nikdo, jen světla světa, do očí píchající, těkají krajinou.

Slova shromažďovatele, syna Davida, krále v Jeruzalémě.„Největší marnost,“ řekl shromažďovatel, „největší marnost! Všechno je marnost!“Jaký prospěch má člověk ze vší své tvrdé práce, na které pod sluncem tvrdě pracuje? Generace odchází a generace přichází; ale země zůstává až na neurčitý čas. A také slunce vyšlehlo, a slunce zašlo, a se supěním spěje ke svému místu, odkud vyšlehne. Vítr jde k jihu a krouží dokola k severu. On neustále krouží kolem a kolem, a ke svému kroužení se vítr hned vrací zpět. Všechny zimní bystřiny vycházejí k moři, a přece moře není plné. K místu, odkud zimní bystřiny vycházejí, tam se vracejí, aby vycházely. Všechno je únavné; nikdo o tom není schopen mluvit. Oko se nenasytí viděním ani se ucho nenaplní slyšením. Co nastalo, to nastane; a co se činilo, to se bude činit; a tak není nic nového pod sluncem. Existuje něco, o čem lze říci: „Podívej se; to je nové“? Existovalo to již po neurčitý čas; co začalo existovat, je z času před námi. Není žádná vzpomínka na lidi z dřívějších časů, a také nebude ani na ty, kdo přijdou později. Ani na ně se neprokáže být žádná vzpomínka mezi těmi, kdo přijdou ještě později. Já, shromažďovatel, jsem se stal králem nad Izraelem v Jeruzalémě. A zaměřil jsem své srdce [na to], abych hledal a zkoumal moudrost ve vztahu ke všemu, co se činilo pod nebesy — neblahé zaměstnání, které dal Bůh synům lidstva, aby se jím zaměstnávali. Viděl jsem všechna díla, která byla vykonána pod sluncem, a pohleď, všechno byla marnost a honba za větrem. Co je pokřivené, to se nedá narovnat, a čeho se nedostává, to nelze nijak spočítat. Mluvil jsem, ano já, se svým srdcem a řekl jsem: „Pohleď, já jsem velmi vzrostl v moudrosti, více než kdokoli, kdo byl přede mnou v Jeruzalémě, a mé vlastní srdce vidělo mnoho moudrosti a poznání.“A přistoupil jsem k tomu, abych dal své srdce poznávání moudrosti a poznávání šílenství, a poznal jsem bláznovství, že i to je honba za větrem. V hojné moudrosti je totiž hojně mrzutosti, takže ten, kdo zvětšuje poznání, zvětšuje bolest. 

  

Dneska jsem se naučil ovládat svůj dotykový telefon dotykem shromážděných barevných kancelářských sponek na papíry jako produktem své pozdní hyperaktivity. Růžová je pomalejší zelené, ona fialové, nejrychlejší je ale modrá, ta ani na dotyk nečeká. Stačí ji těsně přiblížit k obrazovce a skrze ikony, tak svižně otvírané, vyskakují další a další vernisáže. Aniž bych otisk prstu zanechal a přesto v interakci tvořím jakýsi nesdělitelný narativ, což na závadu není, neb kdo by poslouchal a lovil v sítích marnosti chytrý prach.

9. 11. 2016

Skandál v parku



Potkali jsme v časném ránu,
ještě šeru se svou psicí,
neústupnou stafordicí,
v našem parku při venčení,
pouliční, mírně sjetou, ještě z noci,
kavárenskou krasavici.

Byla bosa,
byla kosa,
třásla se jak kapky rosa.
Lekla se mé 100fordice,
rozběhla se do dáli,
zbyla po ní na lavičce deka,
na podpatku sandály...

Druhý den pak psaly v tisku,
dívky z místní kavárny,
nebuďte nás brzo ráno, 
nechceme tu skandály,
venčete psi někde jinde,
jděte s nimi... Do dáli...  

5. 11. 2016

Startup manager


Nikola Tesla, Ivan Vladimirovič Mičurin, Wernher Magnus Maximilian Freiherr von Braun, inženýr Garin a třeba také Julián Killián se svým kukátkem do minulosti..

... a mnozí další....

Jen ten náš Jára Cimrman, toho žádný strýček Google, Apple, CIjA, či Projekt Manhattan nedostal, nekoupil, v podlé hře nevyhrál. Je totiž náš, neúplatný srdcař a génius, Čechům hrdým, celému národu po koruně rozprodán.

24. 10. 2016

Podzimní dramatizace..



Chytili ptáka,
do krásné klece,

podzim ho zlákal, pastička sklapla,

slzička krkavci,

do květů skápla...

19. 10. 2016

Fotka pro každou příležitost...


Brzy bude brzo tma (začíná takové šeravé období) a ještě před ní ten svátek naprosté samostatnosti.  I pak budou chodit klekánice, a pak budou dušičky (dnes jsem se dočetl, že v období Dušiček očekává městská policie v Hradci Králové zvýšenou návštěvnost hradecký hřbitovů, což mě uklidnilo, a že svátek "Dia de los Muertos" se koná letos v ten den v Praze, ve Stromovce, to mě přímo nadchlo), a pak si pro ně budou chodit čerti, ti šmejdi z nákupáků a bankovních domů. A potom už budou několikastupňové svátky klidu a pohody, hlubokého zapomenutí, špatného svědomí a vydýchávajících kreditních karet i s úroky, dokonce snad letos i zápornými. Ještě jsem opomenul (s přicházející tmou let čím dál více opomínám a o to více notifikuji) začlenit v našich končinách čerstvě osvojený Svátek Halloweenů (nebo jak se to v tom progresivním novém světě píše), svátek sounáležitosti, empatie a kolektivní občanské vylekanosti všech zombie od 5ti do 100pěti.

.....tak abych měl nezištně nafoceno, pro takovou příležitost...


Člověka to potěší když pak vidí svojí (na cizí jsem pes, tichý) autorizovanou fotku zarámovanou a pověšenou na něčí zdi něčí skobě k potěše někoho a občas oprašovanou někým kdo si mojí radost z dávání nepostavil před své křivě se šklebící zrcadlo pošetilosti aby tak ospravedlnil sám sobě to co mu už léta na vlastní zdi připomíná na vlastní oči za všechny prachy prožitý úchvatný východ slunce brzo ráno nad Údolím smrti po mrazivé noci před smrtícím žárem dne cvaknutý jeho prvním ajphonem.  

10. 10. 2016

Český sen..




Fotografováno 16.9.2016 na den přesně po padesáti letech od chvíle, kdy byl Jára poprvé zmíněn.

Tom zván, zde z kamene vytesán, Jára osobně a podařilo se hned na poprvé, než se kulturní znalci seběhli.

Pak vstal, živoucí, tak jak byl a pěší zónou a podchodem namířil své kroky, nikým nepozorován, za turistu se tajíce, na místní nádraží. Mašina jen s jedním vozem do Vídně nebo kam...a ten, ten tu sní a snít bude dál, z kamene vytesán...

7. 10. 2016

Pěna dní...v kamení...



Tak nám uházeli léto. Vlastně tentokrát i podzim s ním. Kameny ukamenovali prohřátou vodu, až stříkala a pěnila jako krev zděšená. A ta která stačila, prchla doprostřed vody, už chladného jezera.
Kameny opocené tím házením znaveně polehali na břehu. Vítězné chvíle zaplatí mrazem za krky, až jim páteře zlomí, těla potrhá, a živá voda je pak s jarem se vracející, spláchne to temného středu vod, kamsi na dno, kde jim vlastní tíha nedovolí návratu.
Jen ty lodě, ty zůstávají, čekajíce na zimní ptáky, na jarní ptáky, na letní ptáky, i na ty prolétající podzimem jak strážci času, který se opakuje s čím dál více otevřenou tlamou vzpomínek uházeného člověka.

4. 10. 2016

Poklad na Stříbrném jezeře..



Už je to více jak padesát let, co mě táta vzal za ruku, a procházkou jsme šli do kina ve vedlejší vesnici. Dávali tehdy nový film "Poklad na Stříbrném jezeře". Vlastně to byl pro mě takový svátek. V naší rodné vesnici v té době mimo malého obchodu, kde stálo eskymo 25 haléřů a školy nebylo nic. Dokonce ani internet. Mobilní telefon neměl ani předseda místní partaje. Prostě pro mě to kino bylo setkání s vyspělou civilizací :-)

Navíc tam byla zrovna pouť a tak domů už jsem šel s indiánskou čelenkou na čele a doma mě ji pak maminka sundávala, až když jsem večer usnul.

Vinnetou s jeho šetrným bratrem pak byli předmětem her mého dětství dlouhou dobu. Dlouhou dobu jsem ale vůbec netušil, že ten film byl natočený v tehdejší Jugoslávii, na Plitvických Jezerech a v národním parku Krka.


Toto léto jsem je viděl poprvé a prostě nešlo odolat a jeden vodopád dolů skalami nevyfotografovat, stojíce rozechvěle hned vedle Japonců pěkně v první řadě, O-lympus vedle pana Ni-kona, pana CA-nona s celou okatou výpravou, a jedením bez národního cítění, co měl na stativu I-phona.

28. 9. 2016

Už jsou tady...



Sdružení přátel vytříděného i nevytříděného komunálního odpadu se v Den české státnosti dočkalo a nesměle vítá dlouho očekávanou kolonu alegorických vozů.

22. 9. 2016

Na háčku...


(Job 41:1–3) . . . Můžeš vytáhnout leviatana rybářským háčkem nebo můžeš mu jazyk přidržet dole provazem?
 2 Můžeš mu vložit do nozder sítí, nebo můžeš mu trnem provrtat čelisti?
 3 Bude k tobě vznášet mnohé snažné prosby nebo ti bude říkat jemná slova?

19. 9. 2016

Na cestě..


Následovník, co nechává věci a události pomíjivé bez trpkosti za sebou...

17. 9. 2016

Dům holubí...



Holubičko moje, zatím co Ty si někde lítáš, prádélko už máš suché, jak tak koukám... a je čas žehlit...

10. 9. 2016

Mastroianni?



Mastroianni? Někde tu přece musí být. Felliniho režie, prostředí, postavy. Ostřím, ani nedýchám. Najednou se za mnou, světe div se, ozve italština, které jinak nerozumím téměř ani slovo. Fascinován otáčím hlavu. Potřebuje projít, nese jim totiž pití. Jemu nějakou minerálku v kelímku, Sofii asi červené víno, uff, také v kelímku. Postava malá, tabákem prosákla, skřetovitá s dechem ovínělým.

 V zrcadle vidím cosi opoceného v klobouku. Není to Mastroianni, jsem to já...kdesi mezi Itálií a Dalmácií.

3. 9. 2016

Kubistka z desátého...



Potkávám ji občas ve výtahu. Hlavu nese čerstvě nakadeřenou samý prstýnek vlasů, mnohé industriální bižu jistě z Jablonce cinká, a dáma voní ještě trochu myrtě a dost po té Olšanské lipové aleji. Maluje prý do šuplete a do závěti kubistické obrazy. Má smysl pro humor. Vždycky opakuje, že ji to připadá mezi pátým a sedmým patrem, když výtah zavrže, jak cesta v rakvi, kterou zapomenuli funebráci položit. Když vystupuji a ona ještě ne, vzpomenu si na toho detektiva v baloňáku. Mám pocit, že se museli znát víc, než se na první pohled může zdát ignorantům noblesnosti...

28. 8. 2016

Nic není nemožné


A ještě prosím toho pána přibalit pro tchyni a tu barakudu pro tchána. A budu platit...

22. 8. 2016

Idylka na ostrově TANA MASA


A to Ti milý Karle ještě musím napsat, že v Praze teď rozšiřují o několik metrů náplavky, budou na nich i nové lavičky, multikulturní WC, nové odpadkové koše a nové internetové stránky...

12. 8. 2016

Letní Pokemon GO


10. 8. 2016

S cestovkou..


Naprosto Ti věřím, vždycky jsi miláčku měl na výběr dovolené dobrý nos. A navíc se dívám pro jistotu stejným směrem a stejně oddaně jako Ty...

7. 8. 2016

3 muži...



Ten příběh jsem vlastně nikdy souvisle nečetl. Spíš ho znám z vyprávění pana Horníčka. Pan Horníček už není, i jeho laskavý pohled na svět jaksi čím dál vzácnější je, zato člunů, zejména ve Středozemním moři přibylo. Hlavně těch co z nich najdou na hladině jen oranžové plovací vesty, cáry burek a listy z Koránu... nebo ani je ne.

 Většinou jich bývá násobně více, než ti vzpomínaní tři. Prázdná hladina moře, kde se nedopočítáš, jen pod hladinou v mělké vodě Tvé bosé nohy s pocitem doteku příštího děsu opatrně došlapují. Čím jich tam kdesi dole více, tím méně jich tu bude?

 Absurdní svět jak jeden velký clickbaitingový titulek...

3. 8. 2016

Krajina s papouškem za Prahou


Když se mu postavíte pod břicho a zafouká vítr, tak zpívá industriální písně. Asi má nejraději ty od NEW ORDER. Když dospíval, optal jsem se jestli je opravdu papoušek čistokrevný. Urazil se  a začal zpívat ještě tesklivěji pod kola kolem dunících ocelových myší...

1. 8. 2016

V moll..



To jsem poslouchal a tiše seděl. Mollové sklady Frederika Chopina na tahací harmoniku...

28. 7. 2016

Krasavec...



Stvoření, muselo to být stvoření, na něco tak krásného a ladného by byla ta evoluce prostě krátká. Když těžce, s empatií minu oči, po hebkosti hřbetu skončím na úžasných tlapách a vše kolem zůstává mimo emoční hloubku ostrosti...jako bych tam s ním byl sám...

26. 7. 2016

Dělnický portrét ...II.







V první chvíli, podle té vizáže, jsem si říkal, že to bude student, který si prožitých  "Colours of Ostrava" a "Rock for People" přivydělává na něco v tom smyslu dalšího.

 Ale chyba, můj špatný odhad.

 Vyklubal se z něj řemeslník, dokonce OSVČ, kameník, který zvelebuje salon republiky.

Také mě to přece mohlo napadnout, přesně takové, pobrané cizí usedlíky v izraelské zemi postavil David jako kameníky, aby tesali kvádry na stavbu domu pravého Boha.

23. 7. 2016

Dělnický portrét...



Dodržuje přestávky v práci, používá ochranné brýle dle předpisů BOZP a dbá na pitný režim ...nezdá se ale, podle řeči, býti domorodcem.
Byl najatý, aby nám tu zvelebil ten náš salon republiky. Umí u nás mnohaletým betonováním zapomenuté dovednosti. 


Později jsem si k němu vybavil to víko mayského sarkofágu s poněkud zvláštně znázorněným králem (?) Pakalou. Někdy snad lépe ani nevybavovat...aby po mě něco nehodil...nebo neulít na 4700 let...