FACE II.

Byl to takový cvak od kterého jsem nic nečekal. Je tu ale přesně taková jaká je. S očima upřenýma do svých kytek, okurek, trávy na zahradě a popadaných jablek. Roky, které ani ona nezastaví ji naučily často opakovat: Ničemu už nestačím. Až se mě jednou nedovoláte, pak přijedete, najdete mě tu ležet bez života mezi kopretinama, jako padlou švestku.

Pak ale pozvedne oči a s nadšenýma ukazuje dozrávající rajčata kdesi i stropu skleníku...

FACE I.

Oči pod brýlemi ukryté

Vlastně moc nevím co k téhle fotografii víc napsat. Ty úžasné sluneční, asi dámské brýle, které pravděpodobně někde našel a jen na chvilku sundal, prostě nešly minout. Hlavně ale nešly minout ty oči člověčí pod brýlemi jinak většinou ukryté, mířící mimo svého parťáka ze společných toulek městem.

A protože při toulkách ulicemi potkávám obyčejné lidi v obyčejných situacích, které jdou čočkou fotoaparátu těžko minout a takové fotografování láká čím dál víc, tak možná proto bude postupně vznikat takový skicák člověčin FACE. Jen nevím, kam ho dám...

A zase ten Jákob...

Často jde mou hlavou. Tedy pokud často vůbec něco. Často ho o to ani nežádám. Je až k nesnesení upřímný a zabolí, nějaký ten hřebík rovnou doprostřed čela zatluče...Občas je těžké mít ta to rád a nezbývá překrýt ten pocit dlouhodobou zkušeností..

Mimoň

Potkal jsem ho u Mimoně v lese. Dalo se to očekávat, nicméně jen dalo.
Společné selfíčko to že ne, jsem prý mimo, povídal. S portrétem souhlasil.

Teď si tak říkám:

Předchůdce?

Současník?

Následník?

kdosicosi@gmail.com

Vybírej pečlivě. Jsem Tvůj strýček a Tvoje nová, celoživotní adresa. Budu nejen adresou, budu Tvojí identifikační celoživotní jistotou. Přijde doba a jistě budeš její součástí, kdy už nebudou ta dnešní jména a příjmení. Budou místo nich celoživotní identifikační jistoty.
Ještě teď si můžeš vybrat, mohu Ti, já Tvůj strýček nabídnout:
helenka.55515@gmail.com
nebo
helenka-55515@gmail.com
nebo
heluska55515@gmail.com
nebo
55515helca@gmail.com
a ještě
heletrikratpet15@gmail.com

Na něco kývni, dokud je vůbec na co. Nabídka se tenčí...nebudou.

DOGA

                   Šli jsme cvičit jogu , potkali jsme dogu. Ona se nás lekla, do houští si klekla. Poučení z toho plyne, pro ty co jsou líné. Kdo necvičí jogu, tlamou dogy zhyne. Lépe hezky cvičit, svoje tělo ničit. Se psem potom, v invalidním důchodu, pěstovat si pohodu.

Bubliny do každé rodiny

Kvasí všude kolem. Naparují se v novinách, v televizi, v tvářiboku či v lesech reklamních tabulí po městě. Nejdříve bombastické, čím dál rychleji ale praskají, splaskávají a hlavně jsou zastíněny dalšími právě nafouklými a ještě většími bublinami. Generátory nových zpráv generují nové, ještě bombastičtější bubliny. Tvářibok zase o něco intenzivněji vybíjí baterii jinak docela chytrého přenosného zařízení.

Rusko je připraveno na Izrael zaútočit kvůli sporu o Golanské výšiny? Domnívá se nová konspirace

Proč všednost zabíjí?

Depresím dej sbohem

Bezpečnostní úřady v USA vyklidily přístav v Charlestonu. Na palubě lodi by mohla být špinavá bomba

Bojte se živých mrtvých v ČSSD

Česká armáda nakoupí rakety za jedenáct miliard. Doletí do 50 kilometrů

Přístav v americkém Charlestonu byl poplach kvůli špinavé bombě

Vánoce v červnu

70,000 bílých zavražděno v „moderní“ Jihoafrické republice

Chcete znát platy nejmocnějších lidí na Zemi?

Rodiče zastřelili, vesnici spálili. Polsko zažilo za války stovky příběhů Lidic, nikdo je ale nezná

Budu volit komunisty (Tomáš Vodvářka)

Vo Vatikáne prekvitá zakázaná láska a lož

Mladá generace se vznáší na růžovém obláčku. Jestli se rychle neprobudí, čeká je ošklivý pád na hubu!

Je vůbec koho volit?

Tajemný důkaz by mohl říci pravdu o mimozemské lodi v Roswellu

Bůh ochraňuj královnu! Přijede Miloš Zeman

Proč jsou současné volební průzkumy nevěrohodné

Proč byl rozpad SSSR katastrofou?

„Rychle mu vyndejte játra a ledviny!“ Zpověď lékaře, který musel čínským vězňům odebírat orgány

Roztomilé záběry z pražské zoo. Gepardí paterčata jsou pěkní cvalíci

Firmy nechávají zaměstnance hrát v práci hry. Mají pak lepší výkony

Co udělá česká mediální agenda v hlavě běžného člověka

„Minulost sexuální pracovnice nejde vymazat“

Mladíci v Rusku zabili a upekli ohrožené ptáky

Každému jsem řekl, že jsem HIV pozitivní, hájí se muž, který nakazil 14leté dítě

....titulky, titulky, titulky, BUBLINY...

a přece jen, jen si tak fouknout, prostě jen tak...

Mrvítkem do Utahu

V několika aktuálních týdnech dostávám pozdravy a fotografie z Utahu. Mojí přátelé tam vyrazili kázat Dobrou Zprávu posledním indiánům, obklopeným mormonským osídlením. Občas indián, samé skály a všudypřítomné vedro, občas nějaký ten štír. Služba jak má být.

A také píšou k té skalní krajině na obrázcích, že je tam už po několik dnů čtyřicet čtyři stupňů nad nulou. A to Celsiových.

Vyrazil jsem také ven. S psicí na procházku. Bylo ráno, po nočním dešti. Zatím co psice vyhlížela veverky, já koukal, abych do něčeho nešlápl a při tom koukání uviděl krásně orosený list, čerstvou trávu se zapadanými ještě kapkami deště a jakousi miniaturní kopretinou. Napadlo mě, že tohle mobilem vyfotografuji a přátelům do Utahu pošlu. Až se probudí, tak pookřejí a to vedro budou snášet o trochu líp. Koukám na vyfotografovaný obrázek a chci ho oříznout. Ano, žádný problém. A chci ho otočit kolem vertikální osy. A ouha. Korejci píšou, že to ne, to že nejde. Na to mě ihned nabízejí ke stažení nějaký editor a to mám problém. Po zakoupení tohoto telefonu jsem se málem rituálně sám sobě zavazoval, že do něj už žádné editory, žádná mrvítka instalovat nebudu. To abych ho nezaplevelil a ještě k tomu, abych se vyvaroval pokušení mrvit obrázky v kýče a jim nepropadnout.

Nicméně, situace byla vážná a přátele mám moc rád. Rituální slib zapomenut a stahuji editor, mrvítko od Jižních Korejců. Od severních nic nežádám, jsem v té oblasti dostatečně politicky vzdělán.

K mému překvapení mrvítko mrví v našem jazyce. Jde to rychle. Otočit. Okamžitě ale nabízí další kroky k vylepšení. Zkouším jeden a domrvím jedním klikem. Ani si neuvědomuji, že posílám cosi žár vyzařujícího, místo zamýšleného chladivého obrázku z našeho parku. Utah zdejší.

Na oplátku mě z Utahu přistál zelený, na písku se vlnící had, v metrové velikosti. Jako by se ptal, jestli, když jsem ten slib o mrvítkách porušil, jestli se tím pádem cítím svobodnější a přátelé svěží víc jak dřív.

Mrkal už předem na souhlas a jeho radost byla nenápadně bestiální. Had z Utažského ráje...co se mnou začal počítat.

Dvacet jarních obrázků...

Bez koncepce. Bez povídání. Bez ambicí. Spojuje je pouze čas vzniku. Pošetilé jaro 2017.

 

Holoubci ...

Už delší dobu tu po celém městě máme zákaz krmení nelidí. Lidi se po ulicích krmit mohou, ale zatím chodím stále marně hladový. Z nelidí mají výjimečnost labutě. To aby prý děti mohly vidět, jak vůbec takové krmení vypadá a posílily si tak lásku ke zvěři a nelidem vůbec. Občas mají ptačí chřipku.

Holubi ale nemají nic. Těm se sypat a házet nesmí. Zákon je zákon. Navíc prý špiní střechy a chodníky a ty se pak kloužou. A lidi na nich.

Žádná vyhláška nám tu ale nezakazuje nelidem dát napít pramenité vody. I takový nelida je nakonec přece jen tak trochu tou potřebou živé stvoření, nic to nestojí, a navíc tím činíme dobrodiní. Žízní umírající nelida také není nic pěkného k pokoukání a o estetiku je třeba dbát trvale. I kvůli dětem.

Máme tu však statečné jednotlivce i kolektivy. V nestřeženém okamžiku nelidem nasypou a pak se slitují a nenalijí jen obyčejnou vodu. Nalijí něco víc, aby takového nelidu rozveselili. Roztančili.

Nelida je ale nevděčný neruda. Pohrdavě se otáčí a odchází. Stateční jednotlivci i kolektivy ale v takovém případě hrdinsky nelidu zastoupí a spravedlivě se o neobyčejnou vodu rozdělí.

Zůstávají však až do šeření nerozveselení, neroztančení a zamyšlení. Jako by jisté provinění nikomu předat nestačili.  

Jarní, silně sociální...

Nesu Tobě virtuální kvítí,

vůni z louky sociálních sítí.

hlava se mně z toho motá,

láskou zcela planu,

sítě sociální mojí vášní jsou,

kousek z nich Ti nesu,

motýlem se stávám,

Ty mou lučinou, 

vášeň dělím dvěma,

hned nám bude líp

Jen já a Ty a sociální síť.

Kdo se dneska štítí sociálních sítí,

tomu zhyne, každá vášeň,

každé kvítí.

Jenom hořký kalich,

bude do dna píti.

SMART ABSTRACT

Dnes je už SMART téměř všechno. Dokonce už i zubní pasty, projímadla a samozřejmě televize, zámky do dveří a roštěnky ze SMART dobytka.

Tak konečně proč by taková abstrakce nemohla být chytrá?

Navíc je ve všech čtyřech případech nefigurativní, a tím pádem se exponuje inteligencí diváka, kterou ne radno podceňovat a představivosti se meze nekladou.

Doufejme, že se ta která tomu kterému divákovi v tom pojmu SMART ubrání a ještě nějaké navíc pobere.

Pošetilost autorova jako by nebyla.

I.

II.

III.

IV.

Rajčata 1953-2017

Podle jejího deníčku její šedesátá čtvrtá výsadba rajčat. A prý, že větší zima touhle dobou v dubnu byla mockrát za tu dobu a vždycky to dobře dopadlo.
Po těch letech, v jejím věku už spíš dohlíží. Zatlačit je do pánvičky, to ale nikomu jinému nesvěří.

Sladká, ničím chemicky nemořená rajčata, co nezávodí jak brzo, ale jak chutně. Prostě o moc jiná než ta současná marketová, jsou pak perlami její zahrady.

Ona sama rajčata vůbec nejí. Nejí ale rozdává.

Vytapetováno

Genius loci vznikající postupně po dlouhou dobu.
Je jich tam nějak ke třem tisícům v rozmezí 5-44 korun.
Na mnohých ale už není nic, nebo nic k přečtení.
Čas mnohé smazal.
Chodil jsem tam občas, pozoroval růst.
Růst skončil zavedením EET.
Jak to spolu souvisí nevím, vlastně ani nevím s kým to všechno souvisí a proč...

KOFOLA

Když ji miluješ, není co řešit...

Laikování na Orbitě

Vědci ji našli někde v Moskevských ulicích. Pouliční pes. Pouliční směs.

Vědci z ní udělali hvězdu. Vlastně takový Americký sen v Sovětském Svazu. Z ulice až do vesmíru.

Vědci předpokládali, že bude týden létat jako první savec (před Gagarinem) na orbitě.

Vědci nepředpokládali, že se vrátí. Věděli, že neznají způsob, jak ji neupálit v atmosféře při sestupu rakety.

Vědci nepředpokládali, že se v šíleném stresu přehřeje a v té trubce zhyne už za pár hodin po startu.

Vědci jen slyšeli lkaní, zoufání do sluchátek. Právě proto se po ní dnes používá pojem laikování.

Pak už neslyšeli nic.

Gagarin se pak pravidelně chodil klanět k jejímu pomníku, který má dodnes v Hvězdném městečku.

Přelet nad kukaččím hnízdem

Dron obecný (zejména Dronus Bonasia) se už vrátil z teplých krajin a kukačky (Cuculus canorus) tetelící se v klimatizovaných hnízdech, jen co vysvitlo sluníčko, vyrazily do polabského smíšeného lesa léčit své civilizační deprese smělým útokem na cizí hnízda, aby se nakonec zachránily útěkem.

Je jaro, příroda se připojuje na wi-fi a zima topí poslední opravdické vločky na slunečních kolektorech.

Laborantka

Více jak čtyři desítk let v minulém století pracovala jako chemická laborantka.

Přelom, čtvrtstoletí, toho dvacátého a dvacátého prvního co by důchodkyně pěstovala zeleninu bez chemie, bez dotací a bez potřeby spotřebovávat léty práce kdesi nastřádané zdravotní pojištění. Teď se k chemii vrátila, aniž by o to stála...

Včera vznikl tenhle portrét, vlastně momentka mobilním telefonem.

Neplánovaný.

Raději bych s ní plánoval tu jarní zeleninu do skleníku. Agro termíny má za ta léta podrobně rozepsané v notýsku, včetně počasí.

Precizní Laborantka...

.

Cosi sušeného ...

Ve čtvrtek byl vítr. Takový co tu bývá jednou za zimu a dvakrát za léto. Seděli jsme v kuchyni a cítili, jak půdou ta síla prostupuje. V jednu chvíli se ozvala rána a fičák jako by vstoupil na půdu celou svou energií. Asi okno, napadlo mě a vyběhl po schodech na starou půdu. Bylo to tak. Šlo ale zavřít a ještě jsem ho podepřel nějakou nalezenou násadou, asi z pohrabáče. Bylo v koutech už pološero, nicméně ještě se dalo povylézt a zkontrolovat okno protější.

Zpoza trámu na mě vykouklo cosi zvláštního. Jakási mísa a v ní něco, cosi. Zaujatý jsem to snesl o kousek dolů, na dávno uložený, léta nepoužívaný zahradní stůl. Bylo to trochu děsivé ale také zvláštním způsobem výtvarné. Došel jsem pro fotoaparát a pořídil několik fotografií. Ani prstem jsem se té výtvarné ohavnosti nedotkl. Čehosi co láká, co děsí.

Ještě to vezmu na dvůr, říkal jsem si, na lepší světlo a pořídím nějakou fotku venku. Jestli se to cosi ale cestou po schodech pohne, utíkám. Nepohnulo.

Pokládám to cosi na zídku a zavírám dřevník. Otočím se a v tu chvíli vítr všechno zhatil. Zmocnil se té mísy, nadzvedl ji, a jak letěla, všechno z ní vyfoukal a do sadu hnal. Nezbylo nic. Množiny čehosi letěly rozbředlou zahradou, metaly vysoké kozelce kamsi za hnojník. Jen v pantoflích a tričku jsem tam zůstal stát. Vítr mě profoukl do poslední kosti. Mísa přistála o kus dál v kaluži prázdná.

Seděl jsem pak v zešeřelé kuchyni a šlo mě to hlavou. Co vlastně...

A s tím najednou i vzpomínka na tátu, když nás večer bral na tu půdu, abychom viděli netopýry. V podvečer, do noci jich létalo zahradou nemálo. Byli tajemní, vlastně jsme se jich docela báli. Táta nás otužoval, naše malé ruce v jeho velkých tlapách o půl krok co krok za ním. Chodili jsme se občas dívat, jaká že to jsou vlastně zvířátka. Viseli na trámech a já se bál ještě víc, když se na ně posvítilo, chvěla se. Mám z nich respekt dodnes, i když už dávno je tam nevídám. Ten šum, to šustění křídel napnutých mezi blánami, či tiše svěšená jako málem bez života při usínání...

Co jsem to dnes nesl v té ošatce sušeného? S čím si to pak ten vítr s děsivým skučením hrál?

Hradecký cyklista z ocele

Sochy slavných to tu u nás v Hradci nemají vůbec snadné. Jejich pozice je většinou nestálá, doživotní význam a postavení nejisté. Nebo spíše to po životní. S tatíčkem Masarykem jsme tu šoupali sem a tam. Dlouho byl tam a místo něj na jeho náměstí postával a užíval si klanění Lenin. Teď už je delší dobu zase kontext Masarykova náměstí a sochy v souladu. V sametové době jsme nekompromisně zlámali už tak polámané páteře Leninovi, Stalinovi, Gottwaldovi a některým dalším 5ticípým. Vyvezli jsme je za město do skanzenu a tím se dočista zbavili minulosti.

Problém byl ale i s prvorepublikovým primátorem Ulrychem. Toho jsme nejdříve politicky posametově očistili a pak znovu vytesali a postavili. Nestál dlouho, už jen leží, kdesi, za velké prachy pořízený, dokonce prý ještě pořád v záruční lhůtě. Nejen vysavače mají záruční lhůty. Tenhle nejenže nevysával (mimo rozpočtu města) ale hlavně se nelíbil v umění znalých, momentálních zástupců lidu na radnici (musím přiznat, že jsem s nimi tiše souhlasil, i když se mě na jeho pořízení a uklizení nikdo neptal).

Dokonce jsme tu vymysleli i plánovanou výměnu soch. Na nábřeží je z Hořic přivezou a za nějaký čas zase odvezou a přivezou jiné. Stále je čemu se divit a hlavně si nezvykat.

Máme tu i mnohé svaté, do kamene vytesané. Ovšem koho nemáme, to tedy toho Svatého Ducha. Postavili jsme mu ale velikou katedrálu, poznávací znak Hradeckého horizontu. Když není Svatý Duch z kamení, nebo vůbec, je katedrála jeho z cihel k mámení.

Kousek dál máme novinku a to je tu dnes hlavně řeč. Tentokrát svařenec na Malém Náměstí. Socha cyklisty jedoucího z kopce s vyplazeným jazykem. Kolo díky pevným svárům vůbec nevrže. Ani radní prý tentokrát nevržou. Mnozí z nich prý jezdí do práce do kopce i z kopce na kole a jsou tím pádem jako mnozí co občas vržou, ale není jim to nic moc platné. Jízda na bicyklu je příznakem Salonu Republiky už dlouho. Velmi si tu na tomhle způsobu zakládáme.

Konečně tu tedy máme něco charakteristického, nevrzajícího a snad do konce věků. I když, jak jsem se díval, přivařená až tak pevně k chodníku není, a časy, časy ty se i na radnici mění.

Nadějné vyhlídky...

Kamarád, ještě z dob, kdy to vypadalo nadějně, používal občas takový svérázný výrok. Když se mu něco silně nepovedlo a otrávenost mu koukala z očí, tak prohlásil "Nejraději bych si vzal prostěradlo a šel si lehnout na hřbitov". Kdo ho neznal, ten to chvíli těžko řadil.

Nedávno jsem si ho připomenul. Pár metrů od moře, v malém starém městečku u hřbitovní zdi, kde končila jakási náves. Ten jeho výrok jako by se tam vznášel, ta scéna jak filmová. Nikde nikdo. Kamaráda jsem neviděl tolik let...

Minulý týden jsem potkal jeho kamaráda z dob, kdy to vypadalo ještě nadějně. Tu scénu od moře jsem mu vyprávěl a chtěl se tomu smát. Kamarád už je TAM několik let, odvětil, něco se mu silně nepovedlo.

Valná hromada..

Jedna z mála, na které se marně netlachalo a po které zůstal kámen na kameni...

První zimní Fotografie...

Je už únor, zima trvá už mnoho měsíců. Na České poměry mnoho souvislých týdnů sněhu kam se jen podíváš. Tolik možností, jak okem fotoaparátu zachytit tu zimní krajinu a pak ji sdílet. Ani já se nevyhýbám. Spíš naopak. Brašnu vozím všude s sebou. Mobilní telefon v pohotovosti. Pak přijedu domů, stáhnu nafotografované do počítače a horlivě upravuji. Letos ale pořád nic. Na levou stranu položím Ladu, na pravou stranu Plicku a doprostřed Jeřábka. Po chvíli (někdy velmi krátké chvilce) ukládám zpátky jak mistra nalevo, tak mistra napravo a značím tu uprostřed. Pak tisknu DELETE a mizím sám sebou zklamán. Mistři, moje pokora či poníženost mysli a respekt k jejich oku vítězí. A do mé duše se marnost vkrádá. DELETE všude kam se podívám.

Až nyní, čtvrtý únorový den je všechno jinak. Na pravou stranu pokládám Plicku, na levou Ladu a doprostřed Jeřábka. Ukládám oba mistry zpátky a vítězně se usmívám. Jsou v ní všechny mé pocity z letošní zimy. Dokonce i ta radost z postupně se krátící tmy ráno a delších podvečerů.

Tentokrát netisknu DELETE. Tisknu VLOŽIT. Konec zimy může začít, mám splněno. Konec marnosti a nastává čas těšení se na první jarní fotografii.