FACE

15. 2. 2019

Všude žijí lidé...

Aneb cesta za člověkem, který pro běžného pocestného není...a on nic nedělá proto aby byl...




15. 1. 2019

Určitě už bude jaro...


Už několik týdnů chodím za svým Bohem pěšky. Tedy povětšinou pěšky, dvakrát v týdnu a povětšinou tam i zpátky. Léty praktikovaná cesta autem je ta tam. Najednou vidím tu cestu tam i zpátky jinak. Vnímání stejných asi čtyřech kilometrů se rychle změnilo. 

Nicméně, jiné ještě neznamená špatné, nudné, obtížné a kdo ví co ještě by člověka v tom směru porovnání mohlo napadnout. Beru brašnu, do ní tablet a samozřejmě že nechybí Stylus a nějaké ty souvislosti k tomu. 

Míjím nějaké duchovní baroko, které jsem si cestou autem ani moc neuvědomoval, růžence cinkají i Růžence co ji těsně před barokem míjím, maje čtvrtinu cesty za sebou. Jen se bojím, že příště na mě bude ze dveří toho baroka vstřícně mávat nějaký řeholník a budu v tom míjení jaksi nepochopen.

Cestou pokukuji, proč jsem si ten Stylus vlastně s sebou bral. Jsem ale mile překvapen, že ani tahle cesta není v tom směru bez míst, kde on se toužebně zavrtí v tašce.

Na posledním kilometru je čas na chviličku k zastavení, vyndání koregy a nalepení zubní protézy. To abych nebyl bezzubé kolečko. To bych totiž do Sboru správně nezapadal. Bezzubá kolečka jen kloužou, nezapadnou.

A když tak vracím koregu do tašky, zvednu oči a vidím co jsem zatím vždycky minul. Vidím zahradu. Spící zahradu. Je leden. Dokonce ani to rádio co tam vidím nehraje. Je leden. Když poberu celý ten obraz, užasnu, jaké krásy lidského konání mohu potkat na obyčejné cestě. Jestli se říká, že zdejší obyvatelé jsou především zahrádkáři, pak tady mám před sebou důkaz promyšlenosti takového počínání. Dalo by se říci, že venkovní servis se vším všudy. Už aby bylo jaro a ten servis se rozběhl zahradou...

 Je ale zima, zimoucí. Dnes ráno jsme šli s psicí ven. Foukalo, padalo. Máme tu park a v něm oplocené dětské hřiště. A v tom oplocení mimo kolotoče, pískoviště či prolézaček máme takovou stěnu. Desku, samá díra a mezi tím barevné výstupky. Děti to vždy berou útokem a opice se mohly závidět.

Dnes ale v tom povětří nikde nikdo. Ani v parku, ani uvnitř hřiště. Není se ani co divit. Psicí drží venku jen na stromech skotačící veverky. Ani žádnou desku nepotřebují.

Jak tam tak stojíme, veverky lovíme (tedy kdyby to bylo na ní, lovili bychom) jde paní. Taková malá, v kabátě zachumlaná, čepici naraženou až málem do očí. V ruce velkou tašku. Nacpanou. Nápis Lídl. Mají tam teď asijský týden a tak ta taška podle toho vypadá. Paní zřejmě středního věku. I když vlastně nevím, co u dámy je ten střední věk.

Paní najednou vezme za kliku toho hřiště a vstoupí dovnitř. A směrem k té desce. A tašku položí na kolotoč. Nechápu. Co se tu bude dít. Jsme tu už přivykli mnohému, co člověka nepotěší.

Paní se jedním švihem těla uvězněného v kabátě zavěsí na tu desku. A visí, nohy tak deset centimetrů nad zemí. Chumelí. Jí chumelí jistě přímo do očí. Rukavice nemá. Nechápu.

Najednou vytrčí jednu nohu do vodorovné polohy. Pak vrátí zpátky a vytrčí druhou. Chvíli opakuje a pak vytrčí obě najednou a v té poloze zafixovaná polyká jednu vločku za druhou.

Asi po pěti minutách opakovaného cvičení seskočí, udělá tři dřepy, vezme tašku, po pár krocích zaklapne branku hřiště a stejným krokem jako přišla odchází. 

Myslím, že nás, tiché pozorovatele pod stromy  vůbec nevnímala, neviděla. 

Vracím se myšlenkou zpátky na tu zahradu a domýšlím co jsme teď viděli.

Ono se to zatím spíš nezdá, ale bude jaro...




10. 1. 2019

Cesta na OSSZ


Někdy v roce 1978 jsem se stav šťastný majitelem prvního auta. Bylo to v rámci rodiny naše první auto. Bylo na pořadník. Bylo na splátky. Bylo následně za přesčasy. A bylo z Mladé Boleslavi. Na pořadníku se čekalo asi měsíc a barvu vybrat možné nebylo. Prostě co zrovna nastříkali, to bylo vsunuto do pořadníku. Možná tak první tajemník, ten si vybrat mohl. Ovšem asi ne z Mladé Boleslavi, ale z míst někde za Volhou. Volhu.

Jedna z prvních rodinných jízd byla do asi padesát kilometrů vzdálené ZOO. A to jsme vzali babičku. Ta myslím jela osobním autem poprvé. A celou cestu měla za to, že ta auta co dojíždíme, předjíždíme nebo ona nás jedou také do ZOO. Logicky, kam jinam by také v neděli celé rodiny jeli. A když jsme dojeli na veliké, zcela obsazené parkoviště před ZOO, jen si tu teorii tím návalem potvrdila. Od té doby, když sedávala na lavičce před domem u cesty číslo 299, vždy nezpomenula hodnotit, kdo z těch kolem jedoucích jede do ZOO. Byli jsme navíc směrem ze středního pásma republiky na trase.

Tento týden jsem vyrazil na pochůzku do místní Okresní Správy Sociálního zabezpečení. Už nikomu nic nezajišťuji ale zabezpečuji sám sebe. A pěšky. A jak jdu, koukám, kolik už jich šlo tím směrem přede mnou. O to jsem vyrazil poměrně brzo. Navíc bylo ošklivě. I tak ale stop víc než dost. Kam by tím směrem také šly, přijal jsem nepozorovaně teorii mojí babičky. 

Teorie se začala potvrzovat chumlem lidí hned od dveří. Dalším potvrzením byl systém na pořadník. Lísteček udával dvojmístné číslo, kolik těch stop už dorazilo přede mnou. Nebylo to veselé podívání. Uklidil jsem se do kouta, co nejdál od kašlání, prohulených zimních kabátů, pofrkávání a potahování nosů. 

Celou dobu jsem pak vzpomínal na moji babičku a na ZOO, na své první auto a na dobu, kdyby jsem ani netušil, že něco jako sociální zabezpečení existuje....






31. 12. 2018

Memories ....2018 (Diptychmood)

Zítřkem se stanu, a stanu se rád, 100procentním příjemcem požitků tak řečeno ze státní kasy. Po tolika letech se směrovka obrací. A tedy je čas psát vzpomínky, dokud ještě v hlavě nějaké mám. Obal na tu knihu jak vidno mám. Jen začít psát...


24. 12. 2018

Podzim 2018 (4)

Poslední z podzimních fotografií. Tedy z fotografií, které vznikly na podzim roku 2018. Poslední půl tucet, než začne zima.



Nejen Praha je městem mostů. I my tu máme. A kachny a vůbec...



Nikdy jsem na něm nejel. A už nepojedu. Ani v létě a už vůbec ne na podzim...



Neznámá, zamyšlená v babím létě. I když...už tu jednou byla...



Připomínka všem co nemají myčku nádobí. Nemám...



Noemova Archa. Určitě ona. Žádný Ararat. Spíš praotec Čech...



A poslední je pohrávání si z telefonem. který,když na to přijde umí rozpůlit vlak a dostat cestující do zvláštní situace, kterou si nekoupili ale vyskočit už nemohou...


A to je konec podzimu 2018. Vlastně ne až tak. Zima, zima je tu zdá se už spíš vzpomínkovou záležitostí a místo ní spíš nepočasí.

22. 12. 2018

Podzim 2018 (3)

Třetí díl z podzimního fotografování. Žádné cílené akce, spíš průjezdy sem a tam...žádné fotoplány nebyly...


Půvaby podzimu při courání po místním momentálně vyschlém moři, po létě všemi opuštěném...


Podzimní móda. Ten vlahý, tetelivý podzimní čas tady na nábřeží...



Sladké autentické zátiší z míst kde v tu dobu bylo opravdové ticho...



Potkal jsem ji náhodou v parku. A drze si řekl o focení...



Asi jedna z nejbarevnějších tohoto podzimu...



Už dost pozdě na babí léto, i když syrové, přesto poetické ráno na Sečské přehradě...


Poslední podzimní půl tucet tím pádem do konce roku stihnu :-)


17. 12. 2018

Podzim 2018 (2)

Druhý díl bude přece jenom o trošku barevnější, než ten předcházející.


Hradecké nábřeží a náhodná situace které nešlo odolat...



Růže? Zaujala, sama u Hučáku se těžkými stromy na pozadí. Vlastně ona už také tak až lehoulinká nebyla...spíš už tak namále s počínajícími chladnými nocemi a hučící temnou vodou za zády...



Jedna z poslední zastávek na Seči. Sucho ji dočista vysušilo, až tak že nepamatuji..



Pocity, pocity, pocity, černá rána, chladnem ještě černější k zimně směřující, než počne voda zamrzlá..



Barevný podzim ve městě stožárů, drátů a kolejí...



Průvan mládí rozbil dveře u nás v domě. A tak vznikl autoportrét z prostředí kde se mě tuze líbilo...


Tak vypadá druhý půl tucet, kdy tu konečně dodělávám druhou polovinu...

15. 12. 2018

Podzim 2018 (1)

Podzim, stejně jako léto bude rozlámaný do čtyřech částí po šesti fotografiích s představou, že na konci 2018 tu budou části všechny.

Podzim fotografický byl pro mě docela zvláštní, výsledek nepříliš valný a fotoúletů aby divák pohledal. Spíš různé ty nostalgické krásňovky, lodičy, vodičky a kytičky...a barvičky. Žádná velká dramata, žádné hluboké průhledy do tančící společnosti.

Asi to souvisí s mým postupným odcházením ze světa cestování po vlastech nejen českých. Je v tom asi tak nějak usazování se a opuštění světa cílených setkání s krajinou, s přírodou a lidmi dále než za humny.



V tu chvíli jsem si vzpomenul na Miroslava Horníčka, jehož krabičku s mnohými moudrostmi na několik CD jsem si koupil. Opravdu koupil. Fakt, nikde neopajcnul...
Fotografie je pořízená mým novým chytrým telefonem (také koupeným), který umí rozostřovat (jako třeba tady na té fotce), učit se a navíc ještě panoramalizovat. Se teď učíme jeden od druhého.



Není to LOCH NESS ale je to ROZ KOŠ a fakt netuším jak tam tenhle obelisk plný života přistál. Asi nějaký roznášeč života po planetách, který spadne tu, pak zas tam a my pořád nechápeme, proč jsem nikoho z jeho plození zatím nikde jinde nenašli.



Tady u nás dílem sady, dílem přimknutý zimní stadion, který se každý rok jmenuje podle toho kdo si to zaplatí jinak. Jirásek platí trvale, má to tu předplacené, tak zatím víme, co a kde že to jsou Jiráskovi Sady.



Škoda 1000 MB, je jí tu škoda. Dopadla jako majitel, je to už dávno...



Tohle je venčení. Někdy to tu bývá takové surrealistické...když jsme odcházeli, tak zablikal...



Léčení nervů na Seči. Tam se to léčí, tam jo...žádný stres nemá šanci...




a teď koukám, že tedy až tak barevný podzim to v prvním díle nebyl...polepšení na cestě :-)

18. 10. 2018

Léto 2018 IV.

Čtvrtý a poslední díl léta 2018. Shodou okolností v čase, kdy už tu končí i to léto babí a ve výhledu je déšť, sychravo, tma a tak nějak vůbec čas směřující do osidel depresivních nálad a vánočního zoufalství...



Zubr a kočka, kdy se to takhle sejde, že ano :-) Mimochodem cena zubrů stoupala při tom suchu několikanásobně, šmejdi slaví a pochcípají nám koně. Tak příští rok bude lépe pěstovat kočky...




Elegance (nejen) architektury, jak jsem ji potkal v Praze, v místech, kde bych to rozhodně nečekal...



Vzpomínka na Robota Emila. Je to už dávno, asi padesát let. Přetrvává i když dnešní generaci by to asi přišlo jen k smíchu. A nebo taky ne...



Portrét. Mobilem. Naprosto neplánovaně. Navíc, stálo to i za krátký rozhovor. Ne vždy potkáte příjemného člověka...



Ještě jednou dokola a pak už vypnou mlhoviště. Tady se mlhoviště nevypínají podle počasí ale podle plánu. Pak bylo ještě minimálně čtrnáct dnů teplo na koupání. Ovšem plán je plán. Nakonec na to ale doplatili, občanstvo si zvolilo nové vedení města. Poučení je jasné...



No a tohle je opravdu závěr. Tedy záběr břehu jezera, kde už ubývá vody, přibývá rybářů a lodičky se definitivně zazimují. Za tu fotku jsem rád už i proto, že mě následně nikdo nechtěl rozbít...



A to je konec léta, podzim už se fotí a příští cyklus se bude jmenovat Podzim 2018.