Po celý duben jsem si dával stranou ty fotografie které mě na Digiareně zaujaly na delší pokoukání. Vyčnívaly podle mého názoru nad obvyklý průměr. A když duben skončil, napočítal jsem jich přesně devadesát dva. A všechny najednou jsem je otevřel ve svém prohlížeči. Vzdychal, chvilku si připadal unaveně ale nakonec je všechny pěkně vedle sebe seřadil. Byl jsem tím počtem překvapen. Blázen, kdo by si proklikával tolik fotografií vedle sebe. A tak jsem si řekl, že je zúžím na nějaký rozumný počet, ponechám jen ty podle mého absolutně nejlepší, k nim pak ke každé něco napíšu, omáčku před ně přidám a omáčku za ně....a jako Ohlédnutí za DIGIARENOU za duben 2019 to psaní vydám na svůj blog.
Po chvíli orientace vzniklo první pravidlo. Žádný autor ve výběru nebude mít víc než jednu fotografii. Pak druhé. Těch fotografií bude dvacet. A to stačí, dvě pravidla a dost. Výsledkem je pak mix barevných i černobílých fotografií bez ohledu na to, která ve které kategorii se nachází.
Později mě bylo jasné, že kdybych udělal přehlídku třeba deseti autorů, jejichž portfolio za ten měsíc považuji za nejkvalitnější, byli by v té desítce i fotografové, co v tom výběru dvaceti nejlepších snímků vůbec zastoupeni nejsou. Ještě, že tenhle výběr není nějakou prestižní záležitostí, kde by těm co tu dnes nemají žádnou fotografii mělo být smutno. Možná dokonce budou rádi, že s takovým, DA oficiálně nepodporovaným výběrem nemají co společného a o to více se budou těšit z tradičních "Fotografií týdne", hrdě vyvěšeného článku na první straně DA, potažmo E-15. Kdo ví 🙂
Osekat tolik fotografií na počet dvacet se ukázalo úkolem nadmíru obtížným. Srdce občas krvácelo. Občas jsem si musel udělat přestávku a nechat zůstatek k dalšímu osekávání odležet.
Konec úvodní vývojky, jedna moje fotografie....a už pak pohleďme na výsledek, který nemá žádné logické řazení. Úmyslně nemá.
A začínáme první fotografii. A začínáme u Švejka. Ta scéna, kdy polní kurát Otto Katz, tedy geniálně ztělesněný Milošem Kopeckým začíná kázání, ta mě naskočila k téhle fotografii okamžitě. Mimochodem, humor v duchovních stáncích bývá, ač nebývá předmětem per novinářů a televizních hlasatelek i dnes a nemusí jít vůbec o kalibr Švejkova ražení. Takový ten jemný, že to cinkne a ještě v ozvěnách docinkává bez
škodolibosti.
No a zrovna vyberu ještě jednu záležitost, takřka duchovní. Z dalekých krajů, v nádherné paletě barev a přesto v jejich uměřenosti, kdy fotograf přesně věděl co chce a rozhodně fotografie stojí za
zastavení.
První krajina, nebo co to vlastně je. Já ji tak vnímám. Fotografii mimořádného vnitřního napětí, naléhavosti a tajemství. Připomene kresby uhlem starých severských
ság.
Další humor ve fotografii. Myslím, že v tomhle směru je historie české fotografie bohatá, nešetří lehkým úsměvem a inteligentním kontextem. Často to bývá věcí náhody, ale rozhodně to stojí za to pokušení. Jen ukočírovat ten chtíč banality, povrchnosti, levné sprostoty. A to se zrovna v tomhle případě podařilo
velice.
Abstrakce kde ze nemohu rád zbavit pocitů, jako by o kousek dál stál pan Zrzavý a souhlasně kýval hlavou. Nevím, jestli se Subal pak ještě vrátila, pokud ano, tak určitě nebyla v tom směru sama. Precizně zvládnutá
abstrakce.
Nedávno jsem si tu po létech prohlížel své diapozitivy z doby mého fotografování tehdy začínajících punkových kapel. Jejich koncertů na čerstvě posečených plochách, nebo neposečených, čerstvě utlučených deštěm. Tohle je pro mě vzpomínka třeba na Visací zámek, dění kolem Pražské pětky a podobných uskupení. Návštěv burzy v Praze jako jediné možnosti být v centru dění, zprostředkovaného zdroje, pečlivě dokumentovaného tehdejší mocí. Jasně, mnozí nebudete souhlasit, čas to všechno posunul, vzpomínky znepřesnil, věkem jsem si víc idealizoval. V každém případě, když jsem tuhle i tak báječnou fotografii, okamžitě mě k ní naskočil blízký vztah. I když je z jiné doby a všechno je vlastně už tak nějak
jinak.
Tomuhle já říkám odvaha. Tedy odvaha vložit na Galerii takovou fotografii. Většinou vkládáme takové, co rychle upoutají, mají nějakou dominanci pro prvotní úsudek a chceme tím rychle získat diváků požehnání. Tahle se z takového motivu vymyká svojí neprvoplánovitostí, mnohým možným výkladem a zdánlivě nijakou vahou prvotního divákova obdivu. Přesto, nebo právě proto je kouskem k zastavení, posezení, pokoukání. Její kvalita nespočívá při západu slunce na vrcholcích turistických
tras.
Legrace, škleb, existenciální záležitost, v závětří zoufalé děti země? Jak chcete. Pro mě třeba i zažitá scénka, kdy se v jedné strojírenské fabrice otevřela náhle obrovská vrata s podobných výhledem a do těch vrat strčilo ocelový rypák cosi neuvěřitelně podobné prehistorickému zvířeti a ten rypák položilo na stůl největší horizontky jakou si dovedete představit. A vyčistit prosím. Na některé situace se prostě nepřipravíte. Vzniknou a vy stojíte s papulou otevřenou. V každém případě teď stojíte před vynikající fotografii a můžete si k ní přiřadit svoje vlastní
pocity.
Elegantní fotografie. Precizní s pointou. Oslava černé a bílé. Tady se sešlo všechno naprosto precizně a autor zkušeně věděl, že nastala jeho chvíle. Kolik takových, v takové kvalitě každý z nás udělá fotografií za jeden
rok?
Pokud vloží tento autor na DA takovou fotografii s takovým názvem a v takové poněkud bouřlivé době je modré učinit jedině to, že se rychle zajdeme podívat do zrcadla a metr si vezmeme s sebou. Tolik komentářů se na DA za ten měsíc smazalo (v rámci mého TOPU nelze ocenit jednotlivé moderátory, ač by si to zasloužili) a tady s podivem nebylo
co.
Zato tady se moderátoři vyřádili, ač si o to autor fotky nekoledoval vůbec. Jedinec sice schoval hlavu kdoví kam, nicméně odvážní si se svými hlavu nelámali. Krásná fotka, snad mě ten komentář nikdo nesmaže. Kdo šel okolo, smazal si ho ostatně
sám.
Intelektuální záležitost kdy přesně nevíte co je co a to co je kde. Zaujala především svojí promyšleností a přesnou
kompozicí.
Nevím jak je stará tahle fotografie, zimy prý už nejsou co bývaly. Nicméně je to fotografie opravdu emotivní, opravdu nemilosrdná s impozantní diagonálou a opravdu sem do tohoto přehledu patřící, i když už je jaro a na zimu většinou ani nevzpomeneme. A na takovouhle už vůbec
ne.
Tohle prostě pobaví. Kdo zná třeba Slavnosti Sněženek, bude mu blízká. Je to ale hlavně o fotografovi, o jeho pozornosti, schopnosti domýšlet obraz a jeho význam. Jen málokdo by tady vůbec vytáhl aparát z
tašky.
Dočetl jsem se pod ní něco o mém spoluautorství. Musím to tu rázně dementovat. Přiznávám se k takové malé ale zvladatelné
závisti.
Minimalistická. Báječně barevně vyladěná. Samoúčelná v tom pozitivním slova smyslu. Popisný název to všechno jen
umocňuje.
Tahle fotografie předběhla dobu. Tedy tu moji určitě. Ještě nedávno jsem netušil co je to vlastně za pojem ten "influencer". V jiných pádech vyjádřeno jsem měl za to, že se jedná o nějaké ty obsluhy vysoko letících letadel shazující na nás mlhovinu s cílem nás definitivně zblbnout a uspíšit zakrnění prostého obyvatelstva. Až teď před pár dny vyšel článek, jak je nějaký hoteliér vyházel z jeho zařízení a zakázal jim tam vstup. Ten jsem přečetl celý a už vím, že jsou to v podstatě darmožrouti, kteří následně svá moudra rozhazují po sociálních sítích k uvěření. Svět se změnil a někdy to těžko chytám, někdy
schytám.
Toto je vážná věc, už i tím názvem a potřebou se držet naznačené cesty. Krásná záležitost. Báječné autorovo vykročení někam trošku jinam, než u něj bývá obvyklé. Tedy sláva úkrokům, které naznačují
cestu.
V Karlových Varech si prostě jen tak udělají pohodu i rybiček. Vlastních rybiček a mimo Vánoce. Odpočinková, relaxační abstrakce velmi kultivovaného provedení. Mimochodem, až příliš často si u abstrakcí a to u velmi vyspělých autorů vymýšlíme svoje vlastní interpretace a podobenství. Tak tedy když už, limetková limonáda v hotelu Pup, kam Jirka zašel popovídat s celebritou místního světového z našich peněz nedotovaného filmového
festivalu.
Na závěr nechal jsem to, k čemu jsem si do úrovně TOPu hledal delší dobu cestu. O to je to teď ale intenzivnější. Vlastně je pro tenhle TOP i taková charakteristická. Nebude se líbit všem. Když autorovi pod ní vypálíte jeden bod, on zachová klid, počítá s tím. Zachovejte
klid.
Ustalovač na závěr:
Úroveň DA se co se kvality fotografií nepochybně zlepšila. Uvažuji čím to vlastně je a o čem to je, o čem to může být do budoucna.
Zaprvé si myslím, že ubylo vyložených výcvaků, ubylo i výcvakářů, kteří si to na DA prostě přišli vyzkoušet, protože jim to jejich dílko někde někdo pochválil. Je jich nějak méně a to je moc dobře. Galerie jejich nedostatek určitě neuškodí, prostředí se kultivuje a další pokušitelé té úrovně ztratí už předem odvahu. Jaksi je méně zapleveleno. Myslím, že ubylo aktivit i těch co každou chvíli slaví další stovku vložených fotografií a každá ta stovka je podobně špatná. Cestou po těch stovkách se mnoho nenaučili a nebo jim chybí talent, případně obojí.
Zadruhé si myslím, že přibylo zkušených a tvořivých fotografů, kteří by se za status "amatérský fotograf" nemuseli stydět. To se projevilo v pozvednutí kvality jako celku. Trošku záludné je to v tom, že povětšinou vkládají fotky ze svého zlatého fondu, pro jistotu ty, co už jim jinde dávno obecenstvo pochválilo. Je to logické, dělali jsme to a děláme všichni. Když se zaplňoval Photoextract téměř od nuly, přinášeli jsme si s sebou naše zlaté cihličky jako prvotní prezentaci. Vzpomínám na to, že když se taková fotka nového účastníka dostala do nějakým algoritmem generovaného TOPu, přišla mu od majitele PE mailem gratulace a k tomu poděkování. Časy se mění, na DA pamatuji ten algoritmem generovaný TOP před třemi lety, kdy i několik dnů po sobě obsahoval necelý jeden řádek fotografií a občas dokonce i zcela zmizel, protože ten algoritmus žádnou fotku do něj nevygeneroval. A tak se změkčil algoritmus a bylo to hned o více řádcích. Teď už je TOP většinou zcela zaplněn a nemusel se kvůli tomu algoritmus ještě obměkčovat. Přibylo dobrých fotografií a fotografů co hodnotí (i fotografů kteří vytrvale drží bobříka mlčení). Tedy ten pohled do budoucna je o tom, co se stane, až novým dojdou mnohdy letité, vyzkoušené a osvědčené náboje a budou odkázáni na svoji aktuální tvorbu. Moc bych si přál, aby ten přechod nebyl nijak co do kvality negativně znát. Na druhé straně mám pocit, že v některých případech přecházejí poněkud dlouho. Nicméně jsem optimistou 🙂
Už bez omáček závěrem všem přeji hezké pokoukání na vybrané fotografie a zdvořile žádám o shovívavost k mé zdarma a s láskou popsané stránce mého pošetilého blogu 🙂
