Dycky v pátek (31/2020)

Už třetí den po sobě vedro. Další tři takové dny ve výhledu. Je těžké někoho v těch to dnech zaujmout pouhým čtením a prohlížením fotografií. Navíc je tolik senzačních článků o čemkoli jiném všude kolem k dispozici.

Okurek, neokurek, sezóna, nesezóna.

Ale asi nečtenější jsou teď jídelní lístky zahrádek, předzahrádek a jejich restaurací. To když vyrazíte ve čtyřech a položí před Vás, každého z Vás málem Bakalářskou práci v příslušném formátu na téma "co si u nás dnes můžete objednat", tak je o zábavu postaráno. Děti s sebou a jeden nějaký ten vegan k tomu jako bonus předčítání a vybírání málem do kuchařova vystydnutí.

A často to začíná nějakou tou místní specialistou s názvem "Rumburakovo kompoziční tajemství v těstíčku" a končí téměř tím samým jen o pár desítek korun dražším, protože v pyžamu. Dadákova káva jako bonus, opravdové kafe seriozně za peníze. 

No a to mě vedlo k tomu, že dnes se tady z mé hlavy mnoho nedočtete. Prostě tentokrát dobrovolně ustupuji zábavnému čtení jídelních lístků. Jeřábek doporučuje marinované vepřové plecko v kapustě, pečené brambory přelité pepřovou zálivkou z kysané smetany.     

I tak přeji všem následující prima víkend a týden, bez ohledu na momentální místo pobytu, stavu Vaší kreditní karty, prázdnosti Vaší SD karty a počtu listů jídelního lístku.

Vybíjená, bez ohledu na výše citovanou konkurenci může začít. Pravidla jsou známá a autor to prostě unese, stráví.. :-)

Vzpomínka na černobílou perforaci...rituální performancí...

s prošlou expirační dobou...

...mám ale spíš pocit, že doba je prošlá jaksi explicitně bez ohledu na dobu vyvolávání...

...s čistýma rukama od SD karty ty půvabně zasviněné od Rodinalu pravdě podobně nepochopíte...

Dycky v pátek (30/2020)

Je to tak. Tohle je už třicátý díl. A dycky v pátek. Tedy takové malé jubileum. Těch třicet dílů obnáší v součtu 120 fotografií. Z mého pohledu jsou v tom lepší i slabší... a že bych udržel jaksi galerijní úroveň fotku za fotkou nemůže být ani řeči. Ostatně o tom to ani na začátku nebylo a není ani teď. Je to hra. Vybíjená pro ty co se zúčastnit chtějí, nebo třeba i pro ty, co jen přijdou okouknou a rychle se vrací za uměním na veřejnou Galerii s velkým písmenem na začátku.

Kdybych měl říci, co mě tohle týden co týden páteční vybíjení dalo, tak určitě hlubší pohled do okolí. Jakýsi drobnohled na prostředí okolo sebe. Ty fotografie jsou v drtivém počtu z míst kam dojdu ne delším krokem než půl hodiny. Místa která potkávám opakovaně, za různé denní a už i roční doby, za různého počasí. Místa která nejdu cíleně v tu chvíli fotografovat ale procházím jimi jakou součást každodenního sdílení města ve kterém žiji.

Teď když listuji od prvního dílu, vybavuji si při prohlížení těch fotografií různé situace, změny, lidi které při tom potkávám, souvislosti s obecnějším tepem doby. A zatím mě moc netrápí, jestli budu mít nafotografováno na ten další týden.

Ne, není to žádná náhrada za nevystavování na DA. Od počátku jsem to ani na chvíli tak nechápal a při tom stavu v jakém je DA momentálně ani není o co stát..ani o ten hu(mor) šibeniční.

Je to DYCKY V PÁTEK spíš něco, co mě mělo napadnout už dříve...a nenapadlo.

Konec konců, dávám sem i fotografie, jako třeba ta následující, které by měly spíš patřit k základní zručnosti, než k nějakým výstavovatelským ambicím.

Tedy po krátce proloženém psaní připomínám, že se vybíjí jedna fotografie. Ta kterou by divák mezi těmi čtyřmi nejsnadněji oželel.

Závěrem přeji všem dobré světlo do dalších dnů poněkud zvláštního léta 2020.

Jo abych nezapomenul, za pět měsíců přesně je ten den, kdy se rozbalují nové zrcadlovky, bezzrcadlovky, kompakty, objektivy, stativy a spolehlivě to dorazí krásně zabalená základní příručka, kterou přece nikdo nemáme co zapotřebí jak si myslí neinformovaný dědeček co kdysi natahoval do aparátu jakýsi film...nebo co :-)

Na Kometě

Aj, tamhle dřímavých jiskerek,

jak když rukou rozhodí květů,

to letí prostorou kometa

kostnice umrlých světů.

... z Písní kosmických, Jan Neruda

Ještě že mám přátele z dob, kdy jsem byl téměř samozvaným vládcem (a otrokem v jedné osobě) hvězdárny v Jeseníku. Probral mne až e-mail jednoho z těch kamarádů, s důraznou otázkou, zda už jsem fotil tu novou kometu. Po rozkliknutí přílohy jsem nejprve zalapal po dechu a pak se dlouze červenal, byl tam hezký snímek překrásné komety. V textu k fotografii se vinula rozpačitá omluva, že "to není ono",  protože fotografie byla pořízena z balkónu jen tak položeným přístrojem - autor trapně nemohl najít destičku ke stativu (kdo jí nikdy nehledal, ať se přihlásí!).

A tak jsem na svůj výlet do zemí českých přibalil i stativ - netradičně, protože dlouhé expozice často nepoužívám, a noční oblohu (pominu-li noční svítící oblaka) fotografuji velmi zřídka. Komet jsem fotografoval už velmi mnoho, hlavně v době analogové fotografie - od těch kometek úplně slabých, viditelných jen dalekohledem, přes komety které měly být jasné, ale nakonec zůstaly jasností pod hranicí pozorovatelnosti pouhým okem (a byly zklamáním pro veřejnost), až po komety velmi jasné, jako byla v roce 1997 všemi obdivovaná kometa Hale-Bopp. Největším zážitkem pro mne ovšem byla v březnu 1996 kometa Hyakutake, rekordmanka mezi kometami v přiblížení k Zemi, s impozantním ohonem přes polovinu oblohy. Rychlý pohyb na obloze (byla v době největšího lesku viditelná jen několik dní) v kombinaci s poměrně nepříznivým počasím zapříčinilo, že zůstala veřejnosti poměrně neznámá.

Kometu C/2020 F3 (NEOWISE) nalezneme na obloze poměrně snadno, stačí mít odkrytý výhled k severozápadnímu obzoru, jasné počasí a trochu trpělivosti.  Při stmívání po západu Slunce se objeví a když jí poprvé naleznete, nebudete mít už potom problém jí "znovu najít". Není třeba na nic spěchat, kometa se až do rozednění "plouží" nad severním a poté severovýchodním obzorem, nikam rychle neulítne (jak si lidé často myslí).

Pořídit snímky komety není až tak nemožné, jak by se nepokročilým majitelům fotoaparátů mohlo zdát, je potřeba se ovšem vypořádat s některými záludnostmi. Předně je potřeba se seznámit s manuálním režimem fotoaparátu, protože zde se budou svádět urputné boje mezi expozičním časem, citlivostí a clonou. Významnou záludností (v civilním životě fotografa nepoznanou) je otáčení planety Země, které způsobí, že obrazy hvězd (i komety) se při delší expozici protáhnou do čar (výseků kružnic kolem severního nebeského pólu), například při ohnisku 200 mm je maximální doba expozice asi 2 sekundy. Astronomové tento problém řeší umístěním fotografického zařízení k paralaktické montáži, která "sleduje" pohyb hvězd na obloze a umožňuje vyrábět na snímcích  bodové obrazy hvězd. A kdo nemá toto chytře otáčivé zařízení a jde s dobou, pořídí mnoho (i desítek) snímků s krátkou expoziční dobou a v patřičném softwaru je potom spojí dohromady - vyřeší se i záludnost číslo dvě, a to je šum vyplývající z nutnosti použití vyšší citlivost (šum je na každém snímku "jinak" poskládaný, ale obraz objektu je pořád stejný). A kdo nemá ani montáž, ani ho moc nebaví hrát si v počítači, exponuje na ten čas, který mu umožní ohnisko přístroje (se širokým ohniskem ale mnohem delší dobu, obrázek komety bude ale malinký).

Univerzální rada na nastavení neexistuje, postavte aparát na stativ a experimentujte, hledejte ideální stav pro aktuální okamžik (v průběhu soumraku budete nastavení stejně měnit). S ohniskem kolem 50 mm si můžete troufnout i na pěkné žánrové obrázky nočních kometárních krajinek - obrysy budov, reflektory pohybujících se aut, světla velkoměst. Jeden z mých kamarádů, když fotografoval na dlouhý čas kometu Hale-Bopp, při expozici baterkou rovnoměrně osvětloval popředí snímku - stromy, budovy...  výsledek byl úchvatný.

Ještě jedna finta, na kterou jsem po těch letech nefotografování oblohy pozapomněl - nespornou výhodou u stativu je dálková spoušť fotoaparátu, která zamezí roztřesení při zmáčknutí prstem na spoušť přístroje. Můžete si myslet, že máte pevný stativ, ale....  díval jsem se na svoje fotografie a zjistil, že naprostá většina z nich má vedle hlavy komety ještě jednu malinkou "hlavičku". Je to artefakt ze zmáčknutí spouště, nebo u labilnějších stativů může problém způsobit i sklopení zrcátka (u zrcadlovek). Kdysi na hvězdárně jsem problém řešil poměrně velmi primitivně, ale účinně. Zakryl jsem objektiv tmavým tělesem (krytka, ba i kus hadru poslouží), zmáčkl spoušť, odkryl hledí, odpočítal expozici, zakryl hledí, ukončil expozici.

A pokud Vaše fotografie nebudou takové, jaké můžete najít na různých místech internetu v astronomických galeriích, tak, jako já,  nezoufejte, netrapte se s fotoaparátem a užívejte si pohledu na oblohu, protože takových komet, které jsou vidět pouhým okem, za život mnoho neuvidíte.

Pavel Klásek, Jeseník

Závěrečné slovo redakce:

Podle chronologie Arcibiskupa Usshera (1581-1656) byl tenhle náš svět stvořen za soumraku před nastávající nedělí 23.10. roku 4004 před naším letopočtem. Logicky vzato jsme tedy první lidé co tuhle dámu mohou spatřit tady v těch místech na vlastní oči. Když tu totiž předposledně prolétávala, logicky nebylo světa v pojetí pana Arcibiskupa. Adam a Eva byl v té době pouhý záměr. Do vynálezu dalekohledu chybělo ještě několik tisíciletí a digitální fotoaparát nebyl pak ještě k mání několik dalších století.

Tolik můj tak trošku neseriozní závěr k serioznímu čtení z pera Pavla Kláska.

Pavlovi děkuji a při té vizi návratu za 6768 let vypisuji konkurz na autora, který ten následný průlet popíše, nafotografuje a tady na mém blogu jako host pak zveřejní. Předem mu tu na ten článek rezervuji jeden volný termín :-)

Dycky v pátek (29/2020)

Při psaní předchozího článku jsem spotřeboval málem celou ruličku "TENTO Romantic Ellegance Delicate Fragrance". Zbyla jen ta trubička a na ní zbytek v rozsahu jedné perforace. 

Tedy to tu dnes bude krátké. Vybíjená a asi pro dnešek konec papíru.

Pravidla všichni znají. Vybíjí se jedna. Ta u které se divák z těch čtyřech nejvíce nudil, neposeděl a hned jinam hleděl a klidně by ji oželel.

Závěrem. Je to téměř přesně rok, co to pan mediální ředitel vzal pevně do svých rukou a pak začal realizovat poučení z krizového vývoje. Tedy na Galerii DA. No a tak jsem tu chtěl při pohledu na zrovna dnešní stav (nejen dnes ve čtvrtek odpoledne) napsat pár postřehů co mně jdou hlavou třeba při prohlížení aktuálního TOPu, čí dvou stránek komentářů a první strany nových fotografií na této Galerii. No a došlo na to co jsem naznačoval už v úvodu. Totiž došel mně (i) papír. Na tom zbývajícím kousku bych totiž musel hodně krátit své pocity a zřejmě bych tou vystihující zkratkou porušil pravidla. A tak nenapíšu nic. Snad někdy příště...:-)

V každém případě na jeho posledním útržku přeji Všem krásný víkend :-)

Běs básně a Hany

Když zprvu jen majitel fotoaparátu delší dobu fotografuje, dává tomu fotografování větší preference než mnoha snadným požíračům času, když má talent, když se za pochodu učí, když se nebojí jít do rizika a nelpí tak na své obecné oblíbenosti, když pochopí na vlastní kůži, co je to sračka a neraní ho mrtvice při tom pomyšlení, když s pokorou dokáže užívat koše na své vlastní zmetky, když ho neuspokojí, že každá jeho fotografie je na veřejné galerii v TOPu, když nebere vážně, že nad každou jeho druhou skládá někdo filosofické traktáty....a když tohle všechno vydrží, tak má velkou šanci. Totiž časem se může i s tou pokorou sobě vlastní začít počítat do té specifické skupiny fotografů, kterou jde zahrnout do té dobré pověsti. Totiž nemusí se červenat, když jim někdo řekne, že je Amatérským fotografem v Česko-Slovenské tradici.

Ještě před tím může dělat ale něco jiného. Může snít. Může snít o tom, že jednou bude mít někde svojí samostatnou výstavu. Že za ním někdo přijde a navrhne mu vystavit tucet velký formátů. Ne někde na národním výboru špendlíkem napíchané fotečky na nástěnku ze soutěže o nejlepšího traktoristu, ale výstavu ve skutečné výstavní síni s dobrou adresou. Tedy kde už vystavovali páni fotografové co k nim zatím jen vzhlíží. Že za ním někdo přijde, nabídne mu takovou prezentaci a navíc se postará o propagaci i důstojnou instalaci. Sen je sen, ale takové sny se občas plní i těm, kteří v to vážněji vůbec nedoufali. A to už vůbec nechci rozebírat známe přísloví, že štěstí občas sedne i na vola.

No a když se takhle sní, je dobré si představit tu šlamastiku, kdy ze své několikaleté tvorby bude ten dotyčný muset vybrat ten tucet. Tucet ze svého pohledu toho nejlepšího. Toho za co se podle svého názoru nemusí vůbec stydět. Naopak, výběr fotografií, které budou pro jeho tvorbu reprezentativní. Někdy až tak, že skoro nikdo potom na tu výstavu nepřijde, protože už je to až příliš subjektivní, příliš ty fotografie nejdou s obecným vkusem, trendem, obecně přijímaným krásnem, fotograf kašle na estrády... a navíc nahá děvčata vystavují kousek vedle (někdy i se).

A když se ty sny opakují, možná si ten dotyčný udělá takovou virtuální přihrádku. A do ní se pokusí vybrat těch v budoucnu nabídnutých dvanáct fotografií k vystavení. A to zjistí, že to není vůbec jednoduché. Třeba že ta úžasná fotografie od moře, co tak bodovala na veřejné galerii je ve skutečnosti výřez 30% z políčka a seriozně, aby vypadala pak na výstavě jak fotografie má, vytisknout vůbec nejde. Přijde třeba na to, že tu fotografii kterou si zamilovali ti borci na veřejné galerii si zamilovali jen ti co z nich evidentně amatérský fotograf nikdy nebude. A ti co z nich bude nebo už je... prostě mlčeli. A brouk v hlavě je tím pádem na světě. No a když se opravdu začne vybírat, tak těch brouků a vadítek najednou vyskáče víc. Nikdy před tím jsme o nich vážněji nepřemýšleli. Nebylo třeba. TOPu bylo možná třeba víc vzájemně se do něj podpírajíce čímkoli. Tím chci říci, že tyhle úvahy jsou moc dobré i v situaci, kdy ještě ani nesníme. Často nás totiž dovedou k hlubšímu přemýšlení, k zamyšlení nad vlastní tvorbou.

Ta přihrádka se pochopitelně mění v čase. Jen sám nevědomky zastavený v čase nepodléhá ve svých názorech na umění času. To co považoval za úžasné před rokem dnes klidně vyhodí. A je to tak dobře. A není se v tom směru za co stydět.

Z pohledu těch starostí je asi nejlepší počkat na posmrtnou výstavu. Ta Vás zbaví stresu s vybíráním toho tuctu. Možná proto jich je tolik. Až tolik posmrtných výstav že pro ty co ještě hledají dobré světlo nejsou termíny...

Možná by byla fajn taková veřejná galerie na síti, kde by si snící autor mohl vystavit ten tucet. Ani o fotografii víc. Pokud by chtěl nějakou po čase doplnit, pak jedině proti umazání jedné co tam do té chvíli byla. Taková prezentace "Co bych vytiskl a vystavil, kdybych takovou nabídku dostal. A kliknutím by bylo možné se podívat i do historie toho tuctového souboru. Aby divák viděl, jak se názor autorův postupně vyvíjí. Samozřejmě veřejná galerie s možností takové prezentace za peníze. Ne nijak extra dramatický poplatek, ale ne zdarma. Nehodnotili by se jednotlivé fotografie ale kvalita takového souboru z pohledu toho kdo na tu výstavu "virtuálně" přišel. A vůbec by ta hodnocení nebyla o technice, ořezávání, vyrovnávání přímek a narovnávání křivek. Každý kdo by chtěl by se stal takovým návštěvníkem u východu s návštěvní knihou v ruce. A na výstavy přece chodí všichni. Tedy nejen Ti co mají odpovídající vzdělání, nemají coronavir a tři dni nepožili.

Tak a dostali jsme se konečně k té mojí zde dnes vystavené fotografii ke které patří i ten název článku. Tahle fotografie totiž v mých představách a snech patří mezi ten tucet co bych, kdybych... zrovna v tuhle dobu. 

Mimochodem, také máte rádi Hospodu na mýtince? 🙂

Dycky v pátek (28/2020)

Celý týden jsem si při myšlenkách na tento už tradiční páteční článek sám pro se říkal. Tedy spíš jsem se sám sebe ptal "Josefe, je ta okurková sezona, čím překvapíš diváka aby se v tom láku letní nudy neutopil"?

Nakonec jsem si řekl, že si troufnu. Tedy že si troufnu vložit čtyři fotky o kterých určitě nikdo nebude moci říci, že jsou to "jeřábkoviny". Prostě témata, která nefotografuji a nebo jen velmi málo a nebo končí v šuplíku. Bez ambicí tomu tedy teď můžeme říkat čtyři šuplík noviny.
Tentokrát jsem si k té netradičnosti dovolil i nějaké poněkud výstřední adjustace. V několika případech.

Pravidla téměř všichni známe a tak jen krátce opakuji, že se vybíjí jedna, co je ctěnému komentujícímu nejvíce proti jeho srsti a klidně by ji tu oželel.

Nevím kdy naposledy jsem fotografoval vlajku a práci v den státního svátku. Navíc tady jsou to spíše než domorodci vyslanci z prostoru sousedícího s trvalým bydlištěm Cyrila a Metoděje. Ten jazyk, kterým při práci mluvili promlouval v tomto směru naprosto jasně. Vlajka směrodatná pro českou pracovní agenturu datum pořízení fotografie potvrdila.

Tahle fotografie vznikla při vaření. Tedy při přípravě plněných vinných listů. Jan Hus asi s Makedonií nic moc společného nemá, ale na ten státní svátek jsem tu chystal tuhle pochoutku. Večer před, aby se hezky uležela. A když jich zavinete padesát, je čas na malou přestávku, před tou druhou padesátkou. No a to jsem se otočil, pak došel pro fotoaparát a tuhle scenérii mající co společného se už prošlým západem slunce vyfotografoval. Po dokončení příprav už bylo zhasnuto. Tam i tam. Tak tedy vznikla jedna pro mě netradiční západovka při balení vinných listů pro zítřejší pečení.

Pavouci. Pavouci nefotografuji. Nevím kdy naposledy to bylo. Ostatně nemám ani čím a nevím ani jak. Možná bych mohl Kláskovi držet při tom fotografování těchto potvůrek odrazovou desku. Možná. Nic ale víc. Kdyby byl tak benevolentní a laskav a dovolil. Tahle fotografie vznikla v pergole na zahradě, kde jsem se ráno probudil. Vznášel se po levici. Doma při pohledu na vzniklou fotografii mně připomenula nějaký vesmírný modul kroužící někde na orbitě s pozadím dalekého vesmíru už mimo hloubku ostrosti.

Italskou restauraci mám opakovaně rád. Ale tentokrát tam bylo vedro málem k zalknutí. A po troše červeného suchého ten pocit ještě eskaloval. Nechal jsem tedy placení útraty za všechny jiným, co jim až tak k zalknutí nebylo... a šel na ně počkat do uliček, kde pofukoval čerstvý chladný vzduchu. Po chvíli z toho byla docela půvabná zastávka u Divadla Drak. Tam vznikla tahle pro mě netradiční fotografie. Tentokrát zabodovalo to pozadí. Bez něj by nemělo ani smysl vytahovat fotoaparát. Prostě i na pozadí občas záleží. 

Závěrem? Závěrem přeji všem co se chystají na dovolenou krásné zážitky a prsty vždy na spoušti 🙂 Těm co nikam nejedou přeji aby toho vůbec nelitovali a užili si toho co je momentálně kolem nich hezkého 🙂

Navigace pro fotografující zní takto: Pokud byste přišli na DA galerii (zvláště ti co nechodíte zcela pravidelně) tak to co vidíte není okurková sezóna, to by totiž za tu dobu už ty okurky shnily v láku. Není to ani rok připravovaná a pilovaná nová hra divadla Járy Cimrmana. Je to prostě realita, která s ohledem na vloženou invenci pánů co sedí u kormidla nemůže průběžně sledujícího diváka překvapit. Usmívejte se, konečně lze přece v klidu vystavovat i ignorovat. Cokoli. Třeba i koťátka. A tenhle stav těch pár zdatných, co ještě pravidelně produkují koukatelné a hodnotné fotografie strhnout od okurek ke granátovým jablkům logicky nedokáže...a proč také... 

L a e t i t i a

Dycky v pátek (27/2020)

Před pár dny jsem četl rozhovor s fotografem, který si klidně může psát to profesní určení s velkým písmenem na začátku. Zveřejnil svojí vychytávku, která mě zaujala a trošku se tady podělím v souvislostech.

Často totiž využívá půvabu černobílé fotografie. Přitom používá digitální fotoaparát jako většina z nás. Vlastně má rád černobílou fotografii jako většina z nás ať už s velkým či malým na začátku.
On ale s tím černobílým vnímání pracuje už od samotného stisknutí tlačítka ON na svém fotoaparátu a skrze hledáček má všechno v BW. Má totiž nastavený režim snímku na "monochrome".

Tedy v hledáčku má černobílý obraz. Touhle vychytávkou nesleduje to, aby mu padaly pak hotové fotografie bez nějakého převádění do BW. Dělá to proto, aby už před stisknutím spouště přesněji viděl, jak bude černobílá fotografie skutečně vypadat. Rozložení černé a bílé v kompozici a spoluvytváření výsledného obrazu v jednotlivých jeho segmentech bez rušení barevného vnímání při běžném nastavení fotoaparátu. Samozřejmě limitovanou o specifikaci skutečné editace BW už v klidu doma u PC.

No a protože stále se učení a pokoušení máme co se fotografování týká jistě všichni, jak se říká v genech, nevyhnulo se ani mně... a nechal jsem se zlákat k vyzkoušení té vychytávky. Přestavěl jsem jeden fotoaparát do režimu monochrome. A v první chvíli to byl docela šok. Nezvyk. Ale jen chvíli. Po chvíli převážila ta slabost soustředění na scénu a děj. Jen při následném prohlížení snímků ještě ve fotoaparátu přetrvával zvláštní pocit. 

Podstatné je ale i to, co s tím potom. Potom přijdete domů a jako obvykle stáhnete fotografie do počítače. A pak jako obvykle sednete a vyvoláváte RAW (RAW je podmínkou). A nejdříve vyvoláte z RAW do třeba JPG. A pak se k těm samým snímkům (v RAWu) vrátíte a nejdříve (před vyvoláním) je překlopíte do běžného barevného podání. Po překlopení (případně po další editaci jak použitý SW umožňuje) vyvoláte i tyhle barevné do JPG. Tedy máte jednou černobílé, tak jak byly nafotografovány a jednou barevné tak jak fotografujeme normálně, v barevném spektru, tentokrát ale až v SW do barvy překlopené. Samozřejmě lze postupovat i tak, že před vyvoláním rovnou převedete RAW do barevného spektra a dál už budete používat rovnou je ty.

Použil jsem obojí. Prostě jsem to tak vyzkoušel. Ty barevné jsem pak převáděl do BW v NIK Collection jako obvykle. Ty černobíle už tak nafotografované už jen potom běžně edituji v rozsahu základních úprav. Výsledky se pak dají jistě porovnat. Podstatné je ovšem ta práce s BW náhledem scény na place. To si musí asi probrat každý sám se sebou, jestli mu to něco přináší, nebo naopak je to bez toho barevného spektra spíše komplikující situaci, bez přidané hodnoty.

Fakt je ale ten, že dnes tu máte pro vybíjení dvě fotografie upravené prvním způsobem (tedy rovnou použitý BW z RAW) a dvě fotografie, které jsem po vyvolání z barvy převáděl v NIK Collection. Ne u všech fotografií je ten či ten druhý způsob bezvýhradně lepší, jediný možný. A opět si to posoudit musí každý sám. Tedy zpracovat po obou způsobech a porovnat. Taková prima kreativní dílna na prázdniny 🙂

Tak a tím jsme volně přešli k naší zdejší vybíjené. Tedy se stále stejnými pravidly. Vybíjí se jedna fotografie. Ta ze které má vybíjející pocit, že by ji z těch čtyřech nejsnadněji oželel. A tak mě napadá, jak půvabná to je funkce "vybíjející". Taková funkce není ani na žádné veřejné galerii..

Závěrem přeji všem vybíjejícím příjemný počátek prázdninového lelkování. Třeba s hledáčkem nastaveným na jen černou a bílou.

Jako ti ptáci ...