Běs básně a Hany

Když zprvu jen majitel fotoaparátu delší dobu fotografuje, dává tomu fotografování větší preference než mnoha snadným požíračům času, když má talent, když se za pochodu učí, když se nebojí jít do rizika a nelpí tak na své obecné oblíbenosti, když pochopí na vlastní kůži, co je to sračka a neraní ho mrtvice při tom pomyšlení, když s pokorou dokáže užívat koše na své vlastní zmetky, když ho neuspokojí, že každá jeho fotografie je na veřejné galerii v TOPu, když nebere vážně, že nad každou jeho druhou skládá někdo filosofické traktáty....a když tohle všechno vydrží, tak má velkou šanci. Totiž časem se může i s tou pokorou sobě vlastní začít počítat do té specifické skupiny fotografů, kterou jde zahrnout do té dobré pověsti. Totiž nemusí se červenat, když jim někdo řekne, že je Amatérským fotografem v Česko-Slovenské tradici.

Ještě před tím může dělat ale něco jiného. Může snít. Může snít o tom, že jednou bude mít někde svojí samostatnou výstavu. Že za ním někdo přijde a navrhne mu vystavit tucet velký formátů. Ne někde na národním výboru špendlíkem napíchané fotečky na nástěnku ze soutěže o nejlepšího traktoristu, ale výstavu ve skutečné výstavní síni s dobrou adresou. Tedy kde už vystavovali páni fotografové co k nim zatím jen vzhlíží. Že za ním někdo přijde, nabídne mu takovou prezentaci a navíc se postará o propagaci i důstojnou instalaci. Sen je sen, ale takové sny se občas plní i těm, kteří v to vážněji vůbec nedoufali. A to už vůbec nechci rozebírat známe přísloví, že štěstí občas sedne i na vola.

No a když se takhle sní, je dobré si představit tu šlamastiku, kdy ze své několikaleté tvorby bude ten dotyčný muset vybrat ten tucet. Tucet ze svého pohledu toho nejlepšího. Toho za co se podle svého názoru nemusí vůbec stydět. Naopak, výběr fotografií, které budou pro jeho tvorbu reprezentativní. Někdy až tak, že skoro nikdo potom na tu výstavu nepřijde, protože už je to až příliš subjektivní, příliš ty fotografie nejdou s obecným vkusem, trendem, obecně přijímaným krásnem, fotograf kašle na estrády... a navíc nahá děvčata vystavují kousek vedle (někdy i se).

A když se ty sny opakují, možná si ten dotyčný udělá takovou virtuální přihrádku. A do ní se pokusí vybrat těch v budoucnu nabídnutých dvanáct fotografií k vystavení. A to zjistí, že to není vůbec jednoduché. Třeba že ta úžasná fotografie od moře, co tak bodovala na veřejné galerii je ve skutečnosti výřez 30% z políčka a seriozně, aby vypadala pak na výstavě jak fotografie má, vytisknout vůbec nejde. Přijde třeba na to, že tu fotografii kterou si zamilovali ti borci na veřejné galerii si zamilovali jen ti co z nich evidentně amatérský fotograf nikdy nebude. A ti co z nich bude nebo už je... prostě mlčeli. A brouk v hlavě je tím pádem na světě. No a když se opravdu začne vybírat, tak těch brouků a vadítek najednou vyskáče víc. Nikdy před tím jsme o nich vážněji nepřemýšleli. Nebylo třeba. TOPu bylo možná třeba víc vzájemně se do něj podpírajíce čímkoli. Tím chci říci, že tyhle úvahy jsou moc dobré i v situaci, kdy ještě ani nesníme. Často nás totiž dovedou k hlubšímu přemýšlení, k zamyšlení nad vlastní tvorbou.

Ta přihrádka se pochopitelně mění v čase. Jen sám nevědomky zastavený v čase nepodléhá ve svých názorech na umění času. To co považoval za úžasné před rokem dnes klidně vyhodí. A je to tak dobře. A není se v tom směru za co stydět.

Z pohledu těch starostí je asi nejlepší počkat na posmrtnou výstavu. Ta Vás zbaví stresu s vybíráním toho tuctu. Možná proto jich je tolik. Až tolik posmrtných výstav že pro ty co ještě hledají dobré světlo nejsou termíny...

Možná by byla fajn taková veřejná galerie na síti, kde by si snící autor mohl vystavit ten tucet. Ani o fotografii víc. Pokud by chtěl nějakou po čase doplnit, pak jedině proti umazání jedné co tam do té chvíli byla. Taková prezentace "Co bych vytiskl a vystavil, kdybych takovou nabídku dostal. A kliknutím by bylo možné se podívat i do historie toho tuctového souboru. Aby divák viděl, jak se názor autorův postupně vyvíjí. Samozřejmě veřejná galerie s možností takové prezentace za peníze. Ne nijak extra dramatický poplatek, ale ne zdarma. Nehodnotili by se jednotlivé fotografie ale kvalita takového souboru z pohledu toho kdo na tu výstavu "virtuálně" přišel. A vůbec by ta hodnocení nebyla o technice, ořezávání, vyrovnávání přímek a narovnávání křivek. Každý kdo by chtěl by se stal takovým návštěvníkem u východu s návštěvní knihou v ruce. A na výstavy přece chodí všichni. Tedy nejen Ti co mají odpovídající vzdělání, nemají coronavir a tři dni nepožili.

Tak a dostali jsme se konečně k té mojí zde dnes vystavené fotografii ke které patří i ten název článku. Tahle fotografie totiž v mých představách a snech patří mezi ten tucet co bych, kdybych... zrovna v tuhle dobu. 

Mimochodem, také máte rádi Hospodu na mýtince? 🙂