Dycky v pátek (28/2020)

Celý týden jsem si při myšlenkách na tento už tradiční páteční článek sám pro se říkal. Tedy spíš jsem se sám sebe ptal "Josefe, je ta okurková sezona, čím překvapíš diváka aby se v tom láku letní nudy neutopil"?

Nakonec jsem si řekl, že si troufnu. Tedy že si troufnu vložit čtyři fotky o kterých určitě nikdo nebude moci říci, že jsou to "jeřábkoviny". Prostě témata, která nefotografuji a nebo jen velmi málo a nebo končí v šuplíku. Bez ambicí tomu tedy teď můžeme říkat čtyři šuplík noviny.
Tentokrát jsem si k té netradičnosti dovolil i nějaké poněkud výstřední adjustace. V několika případech.

Pravidla téměř všichni známe a tak jen krátce opakuji, že se vybíjí jedna, co je ctěnému komentujícímu nejvíce proti jeho srsti a klidně by ji tu oželel.

Nevím kdy naposledy jsem fotografoval vlajku a práci v den státního svátku. Navíc tady jsou to spíše než domorodci vyslanci z prostoru sousedícího s trvalým bydlištěm Cyrila a Metoděje. Ten jazyk, kterým při práci mluvili promlouval v tomto směru naprosto jasně. Vlajka směrodatná pro českou pracovní agenturu datum pořízení fotografie potvrdila.

Tahle fotografie vznikla při vaření. Tedy při přípravě plněných vinných listů. Jan Hus asi s Makedonií nic moc společného nemá, ale na ten státní svátek jsem tu chystal tuhle pochoutku. Večer před, aby se hezky uležela. A když jich zavinete padesát, je čas na malou přestávku, před tou druhou padesátkou. No a to jsem se otočil, pak došel pro fotoaparát a tuhle scenérii mající co společného se už prošlým západem slunce vyfotografoval. Po dokončení příprav už bylo zhasnuto. Tam i tam. Tak tedy vznikla jedna pro mě netradiční západovka při balení vinných listů pro zítřejší pečení.

Pavouci. Pavouci nefotografuji. Nevím kdy naposledy to bylo. Ostatně nemám ani čím a nevím ani jak. Možná bych mohl Kláskovi držet při tom fotografování těchto potvůrek odrazovou desku. Možná. Nic ale víc. Kdyby byl tak benevolentní a laskav a dovolil. Tahle fotografie vznikla v pergole na zahradě, kde jsem se ráno probudil. Vznášel se po levici. Doma při pohledu na vzniklou fotografii mně připomenula nějaký vesmírný modul kroužící někde na orbitě s pozadím dalekého vesmíru už mimo hloubku ostrosti.

Italskou restauraci mám opakovaně rád. Ale tentokrát tam bylo vedro málem k zalknutí. A po troše červeného suchého ten pocit ještě eskaloval. Nechal jsem tedy placení útraty za všechny jiným, co jim až tak k zalknutí nebylo... a šel na ně počkat do uliček, kde pofukoval čerstvý chladný vzduchu. Po chvíli z toho byla docela půvabná zastávka u Divadla Drak. Tam vznikla tahle pro mě netradiční fotografie. Tentokrát zabodovalo to pozadí. Bez něj by nemělo ani smysl vytahovat fotoaparát. Prostě i na pozadí občas záleží. 

Závěrem? Závěrem přeji všem co se chystají na dovolenou krásné zážitky a prsty vždy na spoušti 🙂 Těm co nikam nejedou přeji aby toho vůbec nelitovali a užili si toho co je momentálně kolem nich hezkého 🙂

Navigace pro fotografující zní takto: Pokud byste přišli na DA galerii (zvláště ti co nechodíte zcela pravidelně) tak to co vidíte není okurková sezóna, to by totiž za tu dobu už ty okurky shnily v láku. Není to ani rok připravovaná a pilovaná nová hra divadla Járy Cimrmana. Je to prostě realita, která s ohledem na vloženou invenci pánů co sedí u kormidla nemůže průběžně sledujícího diváka překvapit. Usmívejte se, konečně lze přece v klidu vystavovat i ignorovat. Cokoli. Třeba i koťátka. A tenhle stav těch pár zdatných, co ještě pravidelně produkují koukatelné a hodnotné fotografie strhnout od okurek ke granátovým jablkům logicky nedokáže...a proč také...