POLYGONAREA II.

Všechno se teď v krajině, v přírodě mění. S básníkem by se dalo říci, že kam bylo vidět, tam teď už vidět není. Košatí se stromy květy a křoví obsypávají čerstvé lístky jara. V tomhle polygonu, v tomhle relativně opuštěném kousku industriální krajiny však jako by šlo všechno pomalejším tempem. Tak nějak jara poskrovnu. Jakési mezidobí. Každý týden se tam nejednou, třeba jen na krátký čas vypravím. Stále mě něco překvapuje a vlastně jsem zvědavý, jak to tu bude vypadat za měsíc, v letním čase, pak s podzimem, a až napadne první sníh.

Stále mě překvapuje že i stopy lidí jsou tu pokaždé nějak jinde a v jiném sdružení, či jiném osamocení. Ten pán, co stává na falešném nástupišti zcela mimo nádraží, a mluví sám k sobě a projíždějícím vlakům, ten je stálicí. Je jen otázka času, kdy se tam zase mineme z očí do očí. Stále má stejný kabát, vaťák. Ale už vím, že když s nimi domluví a ještě chvíli se ujistí, že další hned tak nepojede, mizí směrem do města, mizí pak na cestě ústící mezi místní králíkárny a domovy jejich plechových miláčků.

Překvapila mě sýkorka. Nikdy ptáky vlastně nefotografuji, umím se znemožnit jinak. Vím, že při přiblížení nemám žádnou jejich důvěru a včas uletí. Tahle ne. Podivil jsem se a přece jenom zamířil a stiskl spoušť. Byla tím držením taková nějaká zahleděná, jako kdyby v noci pozorovala hvězdy a luplo ji v krční páteři. Pak mě to došlo. Luplo ji ale kdo ví kde a možná i co. Už nepoletí a houpe se v mírném vánku jako definitivní výsledek její životní pouti. Potkal jsem pak bažanta, celý zlatý byl. Pak ještě jednoho a zlata bylo ještě víc. Už je znám vlastně jen z doby, kdy chodili k nám na venkově na zahradu a když se smrákalo, dávali o sobě vědět a pro nás malé děti to bylo takové tajemné, s nad Černilovem zapadajícím sluncem.

V Polygonu jaro zažívají i lidé. Ti co tam zažili zimu a také další, co je ti zimní pozvali ke svým plátěným příbytkům a ohradám ke sdílení jara a pokud se nepovadí, tak i léta. Práva těch zimních jsou tu nad zájmy těch nově příchozích a je to tak i respektováno. I jeden tak trochu nepatřičný pán s fotobrašnou je tu respektován, tak co by ne soukmenovci mávající s despektem rukou směrem k civilizaci.

Zvláštní kapitolou jsou vlaky na slepých kolejích. S podivem vidím, že některé soupravy sem dojely až z Balkánu a zemí bývalého SSSR. Přijedou odlehčí jim harampádí, postojí mezi porostem a pak zase ani vydaly hlásku mizí. Popravdě řečeno to ani vlaky nejsou. Spíš pár vagónů z vlaku na hlavní koleji odpojených a se do Polygonu strčených, nárazníkem zastavený. Každý den je to tu tímhle tak nějak jiný, jinak barevný a grafikou na vagonech ozvláštněný.

Ach ano, omlouvám se klíšťatům, málem bych na ně zapomenul... zatím co oni ne.

Závěrem jedno postesknutí nad sebou samým. Mýt fotky z POLYGONAREU pod jedním ODKAZEM  není problém. To jde snadno. S čím si nevím rady je sjednocení fotografií po stránce zpracování. Teď je mám pel mel. Barevné, černobílé, tak či jinak tónované. A vůbec nejsem přesvědčený, že to je tak dobře a zatím nevím jak z toho ven...