Asi jakýsi Jindřich František Boblig z Edelstadtu...

Pročistí duši

ohně čarodějnic?

Dým, který ruší

dech božích polnic

Manuál na těžký víkend a pak ještě dál...

 Čarodějnice...Svátek Práce....Mezinárodní Den Dětí....

milé děti, milí rodičové...

to to letí....

Po Schodech do (málem) Nebe…

 Hradec Králové/Salon Republiky/Schody do Nebe. 

Málem svatá trojice pojmů, které dlouho patřily k sobě. Schody do Nebe se tu začaly stavět v osmdesátých letech, nikdy se nedostavěly a třicet či více roků se vlastně nevědělo co s nimi. Nebo co místo nich. Ošklivost se postupně propadala do ještě větší ošklivosti, až se stala symbolem, o jaký nestojí žádné město. A už vůbec ne slovutný Salon Republiky.

Až docela nedávno, v roce 2019 došlo na jejich likvidaci.

S tím, že na místě vyroste kongresový hotel. Byla na to v té době jistě bohulibá myšlenka. Evropa se tvářila, jako kdyby žila v době nepřetržitého kongresu, zatímco kdesi v Číně netopýr teprve chystal svůj útok na všeobecné jásání.

Stavbu toho hotelu jsme měli, jak se říká na trase. Tedy moje psice, které já do trasy málokdy kecám. Za ty více jak dva roky vzniklo tímto způsobem mnoho fotografií. Vlastně náhodných. Protože ani čas ani situaci ani počasí jsem si k tomu nevybíral.

Za ten čas se změnilo mnoho. Vlastně tak nějak symbolicky vnímám to, že hotel byl slavnostně otevřen den potom, co se neudržel na vodě křižník Moskva. Mimochodem, bez Ukrajinských dělníků v CZ nepostavíte ani králíkárnu, načež hotel.

Kongresová turistika, za ty dva roky z výše uvedených důvodů nevypadá něco jako schody do nebe. A tak jsme se jich zbavili, možná na delší dobu, než je nám milé.

Fotografie nejsou důsledně řazeny podle data vzniku a představují jen menší část z celého souboru. Podle data vzniku vznikla poslední den před tím potopením křižníku Moskva. Pak už se jen přestřihovala šňůra a bouchalo šumivé víno. To už bez dělníků jejichž slovanský jazyk provázel tuto stavbu od začátku do finále.

Jaro přišlo k nám do Hradce Králové...

 Architekturu Salonu Republiky fotografují dlouho a rád...

...dalším toho dokladem bude příště balíček fotografií ze stavby nového Kongresového Hotelu.

Postslovanská Epopej

 Dlouhé roky jsme ohrnovali nosy nad angažovaným uměním...

...a přiznejme si to...ještě nedávno jsme ohrnovali nosy nad angažovaným uměním.

Velký Pátek s Barabášem

Čas křesťanských svátků s nekřesťanským odérem mě na Velký Pátek vyvrhnul pryč z města, nebo tedy spíš za město. Pryč od nákupáků, pryč od jak podle jednotného návodu vyzdobených oken domů, pryč od zahrad, kde na ověšených stromech visí ty samé, sériové kraslice, šňůry a betonový či umělohmotní beránci. A také od toho stále opakovaného narativu návratu, ve skutečnosti jako prošlé naděje, kterou si prostě nechceme přiznat. Opakovaně si pouštím Madeleine a jako vždy zastavím na čase 1:39 a konfrontuji s nekonečností v našich iluzích.

Zabalil jsem si nádobíčko a vyrazil za Barnabášem. 

Nebyl doma.

Léta pěstovaná Velikonoční výzdoba na jeho plotě však oko potěšila, trochu vyděsila a připomenula, že věci se dějí jaksi vymknuty z kloubů a na Barnabáše už volba nepadne. Doba prošla a díváním se vzkřísit nedá. Filosofům a obchodníkům s teplou vodou navzdory.  

Potkávám ho na cestě domů. U nádraží. Byl nakupovat. Cinká mu to v batohu. Na pondělí čeká návštěvu, přijdou i koledníci. Bude si do čeho plesknout a na co sáhnout. Zubí se u toho jako kdyby znovu unikl.

Contemporary garden art

 

Rande

Chodím kolem dětského hřiště často. Vlastně každý den. Někdy i vícekrát. 

Je to takové to moderní euro hřiště, oplocené. A než přečtete u branky všechny cedulky, co se tam nesmí tak vám děti zatím popadají z kolotoče…což se bez dozoru dospěláka nesmí. Je tam dokonce bouldering který nezná ani slovník ve Wordu. A hrazdy tam také jsou. Nízká vysoká, můžete se přehoupnout.

Včera brzo ráno bylo hřiště naprosto prázdné, což u hřišť bývá normálně. Jen z té vysoké hrazdy visela asi žena. Tedy podle oblečení a délky vlasů. Visela za ruce, špičky nohou svěšené, končící tak deset centimetrů nad korkem coby podlahou. Ani se v tom bezvětří nehnula. Bez hnutí, bez pootočení hlavy směřující kamsi do proluky mezi betonovými stěnami. Vypadalo to, jako by tam visela už od noci osoba, co našla pevné útočiště.

Vlastně to byl obrázek tísnivý, tajemný, různé neblahé pocity vzbuzující. Vzpomínka na Majora Kalaše.

Nedalo mě to a otočím se, než zmizím za rohem domu. A nešlo v tu chvíli přehlédnout její záda. 

Tedy její dlouhou popelavě šedou bundu…a na ní, málem přes celou šířku natisknutá injekční stříkačka. Významně přeškrtnutá. Dívka tady kousek od vedle, co vždycky najde způsob jak všem něco důležitého říci. Žádná tulačka.

Srozuměný se otáčím po směru chůze a v tu chvíli je to spíš jak z hokejového hřiště a já s obtížemi brzdím před bodyčekem.

Přede mnou, pevně ukotvené stojí něco v černých brýlích, se sluchátky na uších a zřejmě v Pitralonu od Diora vykoupané do sněhobílé kombinézy oblečené. Asi chlap…asi..nebo influencer/ka. Evidentně je to zahleděné na hřiště a rozhodnuté, že obejít ho musím já. Což činím vlastně s úlevou.

Obejdu nákupy, slevu od slevy a asi za hodinu se vracím zpátky. Zamyšlený nad inflačními trendy, nad Ministrem spravedlnosti a falešným ruským borščem jen občas zvedám hlavu. Když ji zvednu u hřiště a podívám se přes plot. Visí tam oba do stejného ticha a bezvětří jen si prohodili sluchátka.

Všichni ho tu máme rádi...

 a přitom všichni i na jaře víme, že strom se pozná po ovoci...

...a lidé také. Ti ovšem celoročně...

Na beton

Prožívám tu už delší dobu takový svůj vnitřním boj.

Tedy bojuji sám se sebou o pořadí.

Co sem na Blog za fotku vložit teď, příště, později.

Uznávám, někdy to může vypadat, že nemám co vložit při těch prodlevách.

Dnes tedy NA BETON, příště něco asi angažovaného.

Mám tu totiž dlouhou frontu svých výstavních fotografií dosud zde nezveřejněných.

Málokdo ten vnitřní boj o pořadí přizná.

Někdy mám pocit osamoceného bobříka v tom přiznávání.

Zatímco další moje už připravené se zatím tlačí v koutě.