Čas křesťanských svátků s nekřesťanským odérem mě na Velký Pátek vyvrhnul pryč z města, nebo tedy spíš za město. Pryč od nákupáků, pryč od jak podle jednotného návodu vyzdobených oken domů, pryč od zahrad, kde na ověšených stromech visí ty samé, sériové kraslice, šňůry a betonový či umělohmotní beránci. A také od toho stále opakovaného narativu návratu, ve skutečnosti jako prošlé naděje, kterou si prostě nechceme přiznat. Opakovaně si pouštím Madeleine a jako vždy zastavím na čase 1:39 a konfrontuji s nekonečností v našich iluzích.
Zabalil jsem si nádobíčko a vyrazil za Barnabášem.
Nebyl doma.
Léta pěstovaná Velikonoční výzdoba na jeho plotě však oko potěšila, trochu vyděsila a připomenula, že věci se dějí jaksi vymknuty z kloubů a na Barnabáše už volba nepadne. Doba prošla a díváním se vzkřísit nedá. Filosofům a obchodníkům s teplou vodou navzdory.
Potkávám ho na cestě domů. U nádraží. Byl nakupovat. Cinká mu to v batohu. Na pondělí čeká návštěvu, přijdou i koledníci. Bude si do čeho plesknout a na co sáhnout. Zubí se u toho jako kdyby znovu unikl.
Žádné komentáře:
Okomentovat