Podzimní dramatizace..

Chytili ptáka,

do krásné klece,

podzim ho zlákal, pastička sklapla,

slzička krkavci,

do květů skápla...

Fotka pro každou příležitost...

Brzy bude brzo tma (začíná takové šeravé období) a ještě před ní ten svátek naprosté samostatnosti.  I pak budou chodit klekánice, a pak budou dušičky (dnes jsem se dočetl, že v období Dušiček očekává městská policie v Hradci Králové zvýšenou návštěvnost hradecký hřbitovů, což mě uklidnilo, a že svátek "Dia de los Muertos" se koná letos v ten den v Praze, ve Stromovce, to mě přímo nadchlo), a pak si pro ně budou chodit čerti, ti šmejdi z nákupáků a bankovních domů. A potom už budou několikastupňové svátky klidu a pohody, hlubokého zapomenutí, špatného svědomí a vydýchávajících kreditních karet i s úroky, dokonce snad letos i zápornými. Ještě jsem opomenul (s přicházející tmou let čím dál více opomínám a o to více notifikuji) začlenit v našich končinách čerstvě osvojený Svátek Halloweenů (nebo jak se to v tom progresivním novém světě píše), svátek sounáležitosti, empatie a kolektivní občanské vylekanosti všech zombie od 5ti do 100pěti.

.....tak abych měl nezištně nafoceno, pro takovou příležitost...

Člověka to potěší když pak vidí svojí (na cizí jsem pes, tichý) autorizovanou fotku zarámovanou a pověšenou na něčí zdi něčí skobě k potěše někoho a občas oprašovanou někým kdo si mojí radost z dávání nepostavil před své křivě se šklebící zrcadlo pošetilosti aby tak ospravedlnil sám sobě to co mu už léta na vlastní zdi připomíná na vlastní oči za všechny prachy prožitý úchvatný východ slunce brzo ráno nad Údolím smrti po mrazivé noci před smrtícím žárem dne cvaknutý jeho prvním ajphonem.  

Český sen..

Fotografováno 16.9.2016 na den přesně po padesáti letech od chvíle, kdy byl Jára poprvé zmíněn.

Tom zván, zde z kamene vytesán, Jára osobně a podařilo se hned na poprvé, než se kulturní znalci seběhli.

Pak vstal, živoucí, tak jak byl a pěší zónou a podchodem namířil své kroky, nikým nepozorován, za turistu se tajíce, na místní nádraží. Mašina jen s jedním vozem do Vídně nebo kam...a ten, ten tu sní a snít bude dál, z kamene vytesán...

Pěna dní...v kamení...

Tak nám uházeli léto. Vlastně tentokrát i podzim s ním. Kameny ukamenovali prohřátou vodu, až stříkala a pěnila jako krev zděšená. A ta která stačila, prchla doprostřed vody, už chladného jezera.

Kameny opocené tím házením znaveně polehali na břehu. Vítězné chvíle zaplatí mrazem za krky, až jim páteře zlomí, těla potrhá, a živá voda je pak s jarem se vracející, spláchne to temného středu vod, kamsi na dno, kde jim vlastní tíha nedovolí návratu.

Jen ty lodě, ty zůstávají, čekajíce na zimní ptáky, na jarní ptáky, na letní ptáky, i na ty prolétající podzimem jak strážci času, který se opakuje s čím dál více otevřenou tlamou vzpomínek uházeného člověka.

Poklad na Stříbrném jezeře..

Už je to více jak padesát let, co mě táta vzal za ruku, a procházkou jsme šli do kina ve vedlejší vesnici. Dávali tehdy nový film "Poklad na Stříbrném jezeře". Vlastně to byl pro mě takový svátek. V naší rodné vesnici v té době mimo malého obchodu, kde stálo eskymo 25 haléřů a školy nebylo nic. Dokonce ani internet. Mobilní telefon neměl ani předseda místní partaje. Prostě pro mě to kino bylo setkání s vyspělou civilizací :-)

Navíc tam byla zrovna pouť a tak domů už jsem šel s indiánskou čelenkou na čele a doma mě ji pak maminka sundávala, až když jsem večer usnul.

Vinnetou s jeho šetrným bratrem pak byli předmětem her mého dětství dlouhou dobu. Dlouhou dobu jsem ale vůbec netušil, že ten film byl natočený v tehdejší Jugoslávii, na Plitvických Jezerech a v národním parku Krka.

Toto léto jsem je viděl poprvé a prostě nešlo odolat a jeden vodopád dolů skalami nevyfotografovat, stojíce rozechvěle hned vedle Japonců pěkně v první řadě, O-lympus vedle pana Ni-kona, pana CA-nona s celou okatou výpravou, a jedením bez národního cítění, co měl na stativu I-phona.