Už je to více jak padesát let, co mě táta vzal za ruku, a
procházkou jsme šli do kina ve vedlejší vesnici. Dávali tehdy nový film
"Poklad na Stříbrném jezeře". Vlastně to byl pro mě takový svátek. V
naší rodné vesnici v té době mimo malého obchodu, kde stálo eskymo 25 haléřů a
školy nebylo nic. Dokonce ani internet. Mobilní telefon neměl ani předseda
místní partaje. Prostě pro mě to kino bylo setkání s vyspělou civilizací :-)
Navíc tam byla zrovna pouť a tak domů už jsem šel s
indiánskou čelenkou na čele a doma mě ji pak maminka sundávala, až když jsem
večer usnul.
Vinnetou s jeho šetrným bratrem pak byli předmětem her
mého dětství dlouhou dobu. Dlouhou dobu jsem ale vůbec netušil, že ten film byl
natočený v tehdejší Jugoslávii, na Plitvických Jezerech a v národním parku Krka.
Toto léto jsem je viděl poprvé a prostě nešlo odolat a
jeden vodopád dolů skalami nevyfotografovat, stojíce rozechvěle hned vedle Japonců pěkně v první řadě, O-lympus vedle pana Ni-kona, pana CA-nona s celou okatou výpravou, a jedením bez
národního cítění, co měl na stativu I-phona.
Hned jsem Josefe poznal plitvicke vodopady. A jako bych tam videl sedet tu... no jak se jmenovala...Yoko-ono!!
OdpovědětVymazatPočkej počkej, až tam pojedeš, tak oni si Ti indiáni za tenhle Tvůj nonsens na Tebe pod vodopády počkají :-)
VymazatTvoje fotky se mi opravdu moc líbí, ale o Tvé občasné lehce dekadentní poezii jsem neměl ánung.... a teď se u toho náramně bavím. Fakt. A tímto příspěvkem jsi ve mě evokoval podobnou vzpomínku, kdy mě táta vzal na "Poklad na Stříbrném jezeře" do letního stanu ve Warnemünde v NDR na letní rodinné, socialistické, dovolené. Byly by myslím čtyři. Jak krásné a bez100rostné časy to byly 😉, plné Apačů Mescalerů, Santerů..., a později Riban a Nšo-čí(š).
OdpovědětVymazat