Úvodem:
V týdnu jsem byl fotografovat několikapatrovou sýpku na obilí. Obrovská budova z počátku minulého století, která byla mnoho let opuštěná. Vlastně ne až tak docela. Všude kam jsem vlezl či vystoupal, všude po zemi vrstvy ptačího peří, ptačího trusu, zbytku ptáků. Obilí, obilí pomálu, vlastně jen nějaký odér z dob kdy tam bylo ukládáno. Vytrhané, roztroušené všude posypané peří neoddělitelně dotvářelo poněkud zvláštní atmosféru. Taková patrová aréna. Beton a to všechno z ptáků. Původní záměr byl, sýpku nechat zbořit, jako ty Schody do Nebe o kterých jsem tu nedávno psal. Jenže majitel zjistil z jakého betonu byla ta sýpka ve druhé polovině minulého století preparovaná, vyztužená a vlastně revitalizovaná po požáru. Mosty se z takového betonu staví. Nosnost a mohutnost jak opevnění. Když předložili předpokládaný účet za likvidaci té sýpky, bylo po záměru. Účet byl likvidační, následná užitkovost vzniklého místa z ekonomického hlediska tím pádem tragicky v červených číslech. Kupec se našel, prostě nic není až tak o ničem, aby se alespoň jeden člověk našel. Asi to bude holubář, či pošetilec snad. V každém případě, až z toho včerejšího šlapání v peří nějakou fotku udělám, sem na můj Blog je dám. Teď co už koukám na DA méně a méně, mám více času a soustředění na zpracování svých vlastních fotografií, tedy by to s tou sýpkou nemělo ani až tak dlouho trvat.
Moje dnešní fotografie:
Nedaleko tu bydlí paní učitelka. Bydlí tu odjakživa, učila dětí po celý život. Odešla do důchodu a nějak si neuvědomila, že ty její děti mezi tím vyrostly, mají svoje děti a k tomu životní zkušenosti. A tak její vyučování, poučování se stalo jaksi méně vítanou občasnou a ne až tak vzácnou, zdejší tradovanou besídkou. Paní učitelka se stalo osobou v tom smyslu zábavnou, někdy i méně. Její žáci, dnes třicátníci a více ji to dávali občas peprně znát a nenechávali si to pro sebe. Paní učitelka o to více aktivovala své mentorovací pudy a část z nich dala i do služeb místní samosprávy. Tu nechce dělat nikdo, tak se hodí kdokoli.
Asi před měsíce si paní učitelka zavolala taxi. Taxíkář přijel. Paní stála ve vchodě s velkou sbalenou taškou. Taxíkář se zeptal kam to bude a tašku ji ochotně přenášel do auta. Paní mu oznámila přesnou adresu. Taxíkář nevěřícně hleděl. Znovu se jí zeptal. Když svůj názor nezměnila, šetrně ji začal vysvětlovat, že před tou adresou právě oba stojí a že je to místo jejího trvalého bydliště. Nicméně, paní svůj názor nezměnila a několikrát opakovala už prvně vyřčené, navíc začala taxikáře poněkud až příliš pedagogicky poučovat a kárat. Taxikář po chvíli zavolal na jisté telefonní číslo. Pak s ní trpělivě dalších pár minut vedl hovor o všem možném a jen nesměle se vrátil k té požadované adrese. Se stejným výsledkem. Po chvíli si pro ní přijeli. Paní ani neprotestovala, asi, že se jí neptali na adresu. Paní už tu několik týdnů není. Jen někdo z její rodiny (ona bydlela sama) ji chodí zalévat květiny a na poštovní schránku vyvěsil rezolutní NE reklamní letákům a nabídkám na odkoupení bytu. No a jak to v Čechách chodí, taxíkář ten příběh, ještě nevychladlý několikrát převyprávěl v nedaleké hospodě u několika piv několik známým, kteří jsou tu známý. Možná i její bývalý žáci, co je nechala propadnout a pak to k dobrému vyprávěla svým známým patro po patře.
NOTICKA:
Končilo se na DA během těch asi tří týdnů či měsíce různým způsobem.
Někdo dostal červenou kartu na doživotí.
Někdo požádal o smazání účtu a bylo mu vyhověno.
Někdo požádal o smazání účtu a nakonec smazal svoje fotky sám.
Někdo oznámil že se loučí a během chvilky to oznámení bylo mazalem smazáno, shledáno jako příliš zneklidňující.
Někteří prostě přestali vkládat fotografie a jen dole svítí jejich přihlášení...
No a po dech beroucím prohlášení
ZDE 12.8.2019 v 14:54 si sám sobě vystavil (obrazně řečeno) červenou kartu ten co přišel o veškerý respekt a stal se kůlem v plotě, který už prakticky žádného fotografa nezajímá, nikdo ho k ničemu nepotřebuje a nemá co nabídnout ani koho ochočit. Učí se s tím být. I když tohle je tak speciální případ, že se můžeme dočkat ještě překvapení, kdy kvůli jednomu kůlu v plotě se nakonec vyláme málem celý plot a zdánlivě opuštěný autor opět roznese své moudrosti po celé galerii k její záhubě.
Dlužno říci, že on to nemá lehké i tak. Dívat se na to, jak letní migrace tahá fotky převážně ze svých dlouholetých zásobníků, kdy znovu žasne nad fotkami třeba z roku 2013, nad kterými žasli už všude kde se nad nimi za ta léta sešli, vnímat jak přece na tom TOPu vůbec nezáleží a přitom se těch bodů neštítit, vnímat jak se buduje zásadně pozitivní image.....to opravdu nemusí být jednoduché vstřebat. Ti co vkládají málem sto a padesát výtvoru ročně pochopitelně na zásobníky dosáhnout nemohou. A to ani Ti lepší, načež Ti co jsou schopni dát sto ze sto a padesáti fotografií rok co rok podprůměr i na průměr DA. Navíc je evidentní, že zásobníky jen tak nevyschnou.
I méně zdatný za ty roky nastřádá obecně akceptovatelných a do Topů se šikujících fotografií na několik měsíců vkládání po příchodu na galerii, které se před tím léta v závětří málem štítil. A to ještě přijde etapa, kdy nastoupí ti, co už několikrát odešli, všechno smazali. A nastoupí a znovu začnou vkládat to nejlepší z toho co už několikrát smazali. V té kombinaci to pak bude opravdu kvalitní Top. Retro, jako jeden z atributů, že DA je konečně kvalitnější, klidnější. Navíc si, pokud to bude nutné vystačí sami. Chvála manažerskému konání.
Že přeháním? Že jsem sarkastický? Že mě chybí víc nadhledu a tolerance? Ano, je to tak, nicméně zdaleka to během toho měsíce nebyl jen můj způsob.
Během týdne byla vložena fotka kde v záhlaví stálo " KRITICKÉ MYŠLENÍ je nezávislé myšlení, které informace chápe jako východisko, hledá rozumné argumenty a začíná otázkami. Podněcuje v nás schopnosti spolupracovat s ostatními a respektovat různá odlišná stanoviska" a tak z dovolením, když už po těch zkušenostech tohle nikomu nepřijde jako velká lumpárna v kontextu těch tří týdnů a výsměch, tak já se hlásím. Mě ano. Je prostě vidět, jak lze praktickou ničemnost následně zabalit do budovatelského šátku a vůbec se nestydět.
Mimochodem, vyhrál snad někdo, cítí se někdo až tak? Snad jedině nejpilnějšího mazala by se dalo s jistotou na bednu postavit... a pozorovat jak trapně mává mažoretkám a poloprázdným tribunám...
Pro ty co ještě přece jenom mají iluze návrat do historie která se občas
opakuje. Na DA vlastně nevyhnutelně.
Kdo u toho byl, tak ví, že následovalo krátké vzepětí a pak několik dlouhých let normalizované DA, galerie jednoho muže, jako jistotou paštikové konzervy před otevřením.
DVĚ MOJE VÝCVAKOVKY:
Tohle je autentické a rozumě mě to zatím nebere. Nikde tam není žádná tržnice, ani přechodná. Prostě nic. Jen zeď, dlaždičky a plno nalepených štítků, jaké bývají na zlevněné cibuli, kterou tím pádem koupíte momentálně za výhodný třicet korun kilo v igelitovém pytli.
Vlastně ji našla psice za zajícem běžící. Donesli jsme ji domů. Bude bramboračka. Nejsou brambory. Vyrazil jsem pro brambory. Vybíral kus po kuse, jinak přinesete domů víc odpadu, než použitelného obsahu. K tomu ještě smetanu a kousek špeku. Vydržel jsem to, a jako poslední vzal do přípravy tu úžasnou houbu. A krájel a krájel. A půlku s červy vyházel. Sotva to na polévku dalo. Opět blbec. Nejdříve lépe zkoumat obsah za slupkou ukrytý a pak rozhodnout. A neplatí to jen o bramboračce...
Závěrem:
Na závěr přece jenom něco, co bych vyzdvihl velmi vysoko. Tedy samozřejmě že
fotografii. V téhle kvalitě je to na DA v kategorii "pozitivní úkaz". Pokud autor článku "Fotografie týdne" k ní najde to správné zahledění se do historie filosofie dvacátého století, případně zabrousí k tisíce let starému textu Pavla Římanům 10:15, a nebo ještě lépe, obojí to propojí, bude tahle fotografie Fotografií týdne ale hlavně dokladem, že i přes to všechno....
