A zase ten mazánek

...se bude válet celé léto u moře....pozorovat racky....a se. V zrcadle středozemní hladiny...vteřiny, minuty, hodiny....včetně celé mazánkovic, všemi mastmi mazané, závistivé rodiny...

La chanson

Kluk chodící do školy v letech šedesátých v domácnosti, pro kterou byla televize novou vymožeností a stávala se zejména večer centrem rodinného nahlížení do tehdy samozřejmě černobílého světa. Vlastně jsme si ani moc neuvědomovali, jak je nám filtrováno, brali jsme tu vymoženost tak jak byla v úžasu přijíždějícího vlaku čelem proti čelu.

Jednoho večera jsem seděl s tátou. Paní hlasatelka oznámila že uvidíme dokument, který byl natočen v následujících dnech po osvobození jednoho z největších koncentračních táborů v roce 1945. Asi po minutě jsem se vytřeštěný zvedal a že odcházím. Táta mě zatáhl za ruku, vzal na koleno a tiše pronesl něco ve smyslu "jen se dívej, to se ti neztratí".

Neztratilo, občas mě to i budilo. I po mnoha letech šlo hlavou. Dokument je dokument a nad jeho působivost nic není. O té době jsem toho pak četl mnoho, celý Norimberský proces, Mňačkovi knihy a ani to není celý výčet. Nic však nepřekonalo ten večer u černobílé televize na koleně mého táty.

Asi se ten dokument dá po nějakém hledání i dnes vidět. Nechtěl bych. Mám ho v sobě i po těch letech až mě to občas není milé.

Byla to koncentrace utrpení pro mě dosud neviděného, netušeného. Vydrželo mě to až do Balkánských válek, které jsou  naší současností a to co z nich vzešlo jsem včetně vzpomínek na ně mohl zažívat při svých několika pobytech v těch místech. Nejšílenější je ta autenticita, žádná hra, obyčejné žití jejich účastníků. Dodnes ta válka páchne, je v jistých dimenzích přítomná. Působí. Je pro mě do jisté míry tím co se mě silně dotýká.

Tím jsem se domníval, že mám co se válek týká už jak se říká odbyto. Ty další občas se během života v různé formě připomínající už přece jenom zůstávaly jaksi plotem, za ohradou, za vodou....kdesi.

Až teď nedávno, na jaře. Poslouchám píseň. Často poslouchám písně. Začala mě zajímat, dostala mě. Něco šíleného jako by neúspěšně tajila. Postřehl jsem v první chvíli dvě slova "Madelén" a "Verdén". Verdén, tedy správně Verdun mě opět připomenul tátu. Ten občas říkával "To bylo ran jako u verdunu". Pro mě to mělo jen obsah že hodně. Určitě jsem tohle slyšel pak později v souvislostí s první světovou válkou. Ta ale byla pro mě daleko, bez zvláštního obsahu a Švejkem přehlušená.

Ta píseň která se jmenuje "Madeleine" mě doslova vlezla pod nehty. Nebylo od ní pokoje. Začal jsem hledat kde se jen dalo. Znovu jsem si uvědomil co pro nás znamenají autentické dobové fotografie. Ta píseň se mě stala součástí toho co jsem viděl a jakou skládanku jsem tu skládal. Nejsem už ten kluk co sedá tátovi na koleně. Už ani nemůže i kdyby chtěl. To co jsem tu poskládal na mě koukalo stejně děsivé jako tehdy ten dokument z koncentračního tábora. Děs té písně je i když ukrytý, tak o to děsivější, šílenější, přitom vlastně zákeřnost ve smyslu výsledných pocitů sama.

Třetí válka, jedna bitva o marnost, co už mě nepůjde z hlavy. Jedna píseň a kam se člověk dostane. Jedna co nejde z hlavy.

Minulý týden jsem jako obvykle s brašnou a fotoaparáty coural obyčejnou krajinou. Pak přišel domů a prohlížel. A najednou .... ta píseň, ty pocity.

Tu píseň si můžete pustit TADY a k tomu se promítají černobílé  fotografie Imogen Cunningham.

No a moji v obyčejné krajině nalezenou fotografii, nebo spíš prožitek z písně můžete vidět tady...

Psáno se sluchátky na uších, v nich Madeleine, v nekonečné smyčce...

Tajemství Slečny Marplové

Marně jsem hledal, kdo že to vymyslel příběh o vrahovi zahradníkovi. Zápletka se známým koncem. Hledal jsem marně. Žádný autor detektivek se k ní nehlásí. Žádný román, nic. 

Nakonec to je logicky tak, že si ji vymyslela jedna z hlavních postav. Vedle Colomba, rady Vacátka, slovutného Poirota dáma z nejpotrhlejších. 

To ona sama, té co ji stvořila nedbajíce stvořila Vraha Zahradníka. Po té co jeho pohnutky obnažila až k nehtům jeho nohou, sám se studem na její zahradě zahrabal. Tak skonal sedmnáctinásobný Vrah Zahradník...

Ohlédnutí za DIGIARENOU, květen 2019

Dnes je sobota a na DA v  11:29 přistál pod jednou fotografií následující text  "Atmosféru zde nevnímám jako mrazivou,spíš někdy lehce úchylnou a místy i zábavnou...". A nenapsal to nějaký nezkušený zrovna kolem běžící, občas jen nakukující.

Včera jsem dopoledne začal s širším výběrem fotografií do TOPu. To širší nakonec mělo třicet devět  položek. Po eliminaci, aby se už dále vybíralo z fotografií kdy je autor zastoupen pouze jednou došlo rychle ke snížení na číslo 24. A to jsem nechal pracovat a postupně si utvářel názor. A neměl jsem žádnou zvláštní představu, kolik vlastně ten TOP bude nakonec těch fotografií mít. Při kolika ztratím odvahu osekávat další a další fotografie. No a když už jsme u těch lehkých úchylností, které jsem tu citoval, rozhodla o tom konečném počtu Siniaková v Paříži. Ještě před tou konečnou eliminací jsem se díval na její tenis co předváděla v Paříži. Výsledkem byl postup mezi posledních šestnáct na úkor světové jedničky. A tak jsem si řekl , prostě jich bude šestnáct. Ještě že to nebylo semifinále.

Než se k nim dostaneme, mám tu svoji fotografii, která se jmenuje BAJKA a trošku vnáší jiný pohled do úsloví, že orel mouchy nelapá. Tedy nelapá, ale úchylky se jak vidno najdou a pro mouchu pak může být pozdě.

Konec úvodní omáčky a můžeme přejít k tomu osmi-finále, kde fotografie byly nasazeny v abecedním pořadí autorů (bezejmenným jsem doplnil podle svých zkušeností)

První fotografie je úsměvná. Je to momentálně pro DA charakteristická tvář, úsměvná. Když se teď o víkendu dívám na ten kvas co kvasí, napadá mě, že všichni asi někde sedí pod hodinami a tomu kvasu se říká absolutní klid. Holky, kluci všichni. Vážně mě ale ta fotka připomíná mé TOPy, které jsem psal na PE. Jako kdyby tam kdysi byla. Možná se trošku posunuly ručičky na hodinách ale tím odlišnost od téhle asi končí. Fotka jako by nás nabádala: Vždycky mějte při ruce něco čím můžete fotografovat. Vzácné příležitosti rychle mizí a pak je pozdě se chytat za hlavu.

Fotografie samozřejmě zaujme. Využití času závěrky k vyjádření pohybové neostrosti je příkladné. Trošku víc jsem se zahleděl na autora. Myslím, že by měl DA co ze svých zkušeností nabídnout a doufám, že nepovažuje svojí momentální přítomnost za rychle přecházející. Bylo by to škoda. Tedy přesněji, bylo by to pro nás škoda, kdyby nezůstal a to nejenom kvůli samotným fotografiím.

Na cestě je u mě především jistý Americký román. Tady ale vznikla krásná abstrakce mířící do světa bájí a příkladů lidské beznadějnosti.

Měl jsem hodně co na vybranou od tohoto autora v tom širším výběru. Při osekávání jsem nakonec ponechal tuhle fotografii. Možná není až tak nápadná jako jeho některé v tom měsíci, nicméně představuje otevřená vrátka do cyklu jeho fotografií na jeho blogu. A tam je všechno umocně a rovnocenný význam textem. Výstižným textem do kterého se prostě autor musí prožít. A zejména dožít.

I v tomto případě bylo na výběr fotografií víc. Připouštím, že mnozí by z jeho květnového díla sem dali některou jinou a nic by se proti tomu nedalo namítat. Mě tahle zaujala excelentní kompozicí a prací s prací s podexpozicí. Souvisí to úzce spolu a výsledek tomu odpovídá.

Bezejmenný autor a tomu odpovídá asi i název fotografie. Jen že nejdříve byla ta fotografie a potom na DA přišel o jméno. Nicméně dobrým jménem, představivostí a precizním zpracováním této fotografie se prostě autor nezapře.

Surrealismus ve fotografii. Může to vůbec existovat občas pochybují hrdí malíři. Existuje TO, existovalo TO a je TO nekončící příběh jednoho zákoutí tvůrčí fotografie. Občas také spolehlivý návod jak být nepochopen, vyplísněn či ignorován. K úchylné atmosféře se myslím tahle fotografie hodí velice.

Asi nejsem sám, kdo při prvním pohledu tápal a nebylo mu jasno, na co se to vlastně z hlediska úhlu pohledu dívá. Vynalézavá a působivá záležitost se rozkryla až po chvíli zkoumání. Vznikla báječná fotografie. Nejen na rozhodujícím okamžiku záleží. Někdy je těch atributů následné mimořádnosti potřeba více.

Precizní. Precizní. Precizní. A na maličkosti záleží. Bez té relativně malé šipky by to spadlo o patro níže. I když by to bylo stále velice působivé pokoukání. 

Moderní, promyšlená do puntíku. Tedy kdyby tam byl. Je promyšlená jak kompozičně tak co do jednotlivých segmentů obrazu. Mnozí by prostě jen vzali tele a udělali CVAK.

Není kolečko jako kolečko. Ani červené. Je autorské. Tady je navíc zasazeno jako součást precizní fotografiky. Stalo se její součástí. Pod fotkou najdete komentář vložený  17.5. v 19:40 a ten stojí za zevšeobecnění. O tom to je.

Došlo i na krajinářskou fotografii. Tedy chvála krajinářské fotografii na DA se tu reprezentuje tímto způsobem a nepochybuji, že nás je drtivá většina. Klidně se mohla jmenovat "Smrt pohlednicím za všechny peníze".

Jedno z největších překvapení za ten měsíc. Na první pohled politický manifest. Ale tak tomu není. Je to tím, že u nás v CZ je prostě hezky, žluto a autorka tomu pohledu dala něco navíc. Až tak navíc, že se ta fotografie nemusí mnohým jak se říká líbit a i nějaký ten nenávistník by se asi našel.

Autor který toho za povšimnutí v květnu vložil nemálo a pár jich bylo i v širším výběru. Nakonec jsem vybral tuhle. Podle mého naprosto precizní. Abstrakce jak má být. Abychom se všichni nepotrhali tak asi naschvál opatřená poněkud výstřední adjustací. 

Poťouchlá fotografie. To že je poťouchlá vůbec ale nesnižuje její kvalitu. Vlastně je taková z tradice českých fotografů minulého století, co se věnovali tomu pobavenému pohledu. Ať už svému, svých obětí či svých diváků. Myslím že to je jedna z tradic na kterou může být česká fotografie nafoukaná i v širším než tuzemském měřítku. Kdyby nám, naší poetice Američani rozuměli... kdyby...

Nakonec míříme do dávnověku. Obluda s nevalnou pověstí. Tady ale taková poetická, nezemanovská. Krásná abstraktní záležitost tento výběr mávnutím jeho křídel ukončila.

Omáčka druhá, závěrečná:

Chtěl jsem psát docela veselou a hlavně perspektivní omáčku. Nebude. Je neděle 16:24 a na DA chcípnul pes. Je pošlý už asi dva dny. Teď je ale doslova. První fotografie vlevo nahoře ukazuje na psa, který příliš životaschopně nevypadá. Málem příslovečně. Namátkou nakliknutá asi šestá fotografie, už včera vložená má aktuálně 99 náhledů a žádný komentář. A dívenka pláče a rozhodně to není marností té fotografie, která by si tím pádem diváckou letargii až do takové míry zasloužila. Navíc v té nedotčenosti čerstvě vložených není sama.

Tedy přeji všem krásný červen a aktivní čas strávený nejen kdesi pod hodinami...