La chanson

Kluk chodící do školy v letech šedesátých v domácnosti, pro kterou byla televize novou vymožeností a stávala se zejména večer centrem rodinného nahlížení do tehdy samozřejmě černobílého světa. Vlastně jsme si ani moc neuvědomovali, jak je nám filtrováno, brali jsme tu vymoženost tak jak byla v úžasu přijíždějícího vlaku čelem proti čelu.

Jednoho večera jsem seděl s tátou. Paní hlasatelka oznámila že uvidíme dokument, který byl natočen v následujících dnech po osvobození jednoho z největších koncentračních táborů v roce 1945. Asi po minutě jsem se vytřeštěný zvedal a že odcházím. Táta mě zatáhl za ruku, vzal na koleno a tiše pronesl něco ve smyslu "jen se dívej, to se ti neztratí".

Neztratilo, občas mě to i budilo. I po mnoha letech šlo hlavou. Dokument je dokument a nad jeho působivost nic není. O té době jsem toho pak četl mnoho, celý Norimberský proces, Mňačkovi knihy a ani to není celý výčet. Nic však nepřekonalo ten večer u černobílé televize na koleně mého táty.

Asi se ten dokument dá po nějakém hledání i dnes vidět. Nechtěl bych. Mám ho v sobě i po těch letech až mě to občas není milé.

Byla to koncentrace utrpení pro mě dosud neviděného, netušeného. Vydrželo mě to až do Balkánských válek, které jsou  naší současností a to co z nich vzešlo jsem včetně vzpomínek na ně mohl zažívat při svých několika pobytech v těch místech. Nejšílenější je ta autenticita, žádná hra, obyčejné žití jejich účastníků. Dodnes ta válka páchne, je v jistých dimenzích přítomná. Působí. Je pro mě do jisté míry tím co se mě silně dotýká.

Tím jsem se domníval, že mám co se válek týká už jak se říká odbyto. Ty další občas se během života v různé formě připomínající už přece jenom zůstávaly jaksi plotem, za ohradou, za vodou....kdesi.

Až teď nedávno, na jaře. Poslouchám píseň. Často poslouchám písně. Začala mě zajímat, dostala mě. Něco šíleného jako by neúspěšně tajila. Postřehl jsem v první chvíli dvě slova "Madelén" a "Verdén". Verdén, tedy správně Verdun mě opět připomenul tátu. Ten občas říkával "To bylo ran jako u verdunu". Pro mě to mělo jen obsah že hodně. Určitě jsem tohle slyšel pak později v souvislostí s první světovou válkou. Ta ale byla pro mě daleko, bez zvláštního obsahu a Švejkem přehlušená.

Ta píseň která se jmenuje "Madeleine" mě doslova vlezla pod nehty. Nebylo od ní pokoje. Začal jsem hledat kde se jen dalo. Znovu jsem si uvědomil co pro nás znamenají autentické dobové fotografie. Ta píseň se mě stala součástí toho co jsem viděl a jakou skládanku jsem tu skládal. Nejsem už ten kluk co sedá tátovi na koleně. Už ani nemůže i kdyby chtěl. To co jsem tu poskládal na mě koukalo stejně děsivé jako tehdy ten dokument z koncentračního tábora. Děs té písně je i když ukrytý, tak o to děsivější, šílenější, přitom vlastně zákeřnost ve smyslu výsledných pocitů sama.

Třetí válka, jedna bitva o marnost, co už mě nepůjde z hlavy. Jedna píseň a kam se člověk dostane. Jedna co nejde z hlavy.

Minulý týden jsem jako obvykle s brašnou a fotoaparáty coural obyčejnou krajinou. Pak přišel domů a prohlížel. A najednou .... ta píseň, ty pocity.

Tu píseň si můžete pustit TADY a k tomu se promítají černobílé  fotografie Imogen Cunningham.

No a moji v obyčejné krajině nalezenou fotografii, nebo spíš prožitek z písně můžete vidět tady...

Psáno se sluchátky na uších, v nich Madeleine, v nekonečné smyčce...