Častěji se stává, že nadšeně nafotíte něco o čem si v tu chvíli myslíte, že bude po zpracování báječnou fotografií, kterou pak budete moci hrdě položit na stůl, či pověsit na něčí zeď. Pak, když ji vyvoláte, případně upravíte, spadne Vám čelist. Umění se nedostavilo, fotka nic neříká a všechno to prvotní nadšení se do ní v očekávané míře nepromítlo. Tohle se stává zrovna v mém případě až dost často.
Naopak, někdy, třeba cestou z toho úžasného focení, nebo jen z nákupu, najednou zcela neplánovaně, vidíte pouhé cosi a jaksi ze setrvačnosti mobilizujete fotoaparát, který si tiše pospával po Vašem boku.
V tomto případě jsem ještě v ruce držel krabici vinných listů, vzácnost pro kterou nejsem líný se vypravit málem kamkoli. Ta skončila na zemi a já udělal CVAK. Ještě ke všemu v dešti, který se pomalu do města vkrádal.
Po několika dnech jsem vytáhl kartu se Stylusu a probíral jednu surovou fotku za druhou. Mnohé padalo rovnou do koše. Vlastně jen málo která se dočkala vyvolání. Tahle přežila ten proces a usadila se na céčku. Nepotřebovala žádné větší úpravy a editor byl málem nevyužitý. Po opakovaném pokoukání mě došlo, jak je vlastně osobní, dotýkací a jaké je to setkání s realitou. Mou, ještě nedávno opomíjenou a bagatelizovanou realitou...
