Příběhy čárových kódů

Realita, tak řečeno mezihospitalizační. Na pár dnů to kocouři jistí a na přesnou medikamentaci za kus zatočeného salámu a trochu polotučného mléka dohlídnou. 

Jak jsem s překvapením zjistil, dva jsou uvedeni i v lékařské zprávě. Spolubydlící, co smí jen za okno a na zápraží.

Soliter

Chvíli jsem neviděl nic, než ten poněkud výstřední vozík. Na křižovatce, ve sněhu zabořený. Asi tu proběhla nějaká divoká národovecká demonstrace a když je hnali, tak tu vozík nechali. Za pár okamžiků ale zpoza rohu přišel tenhle zvláštní chlapík a evidentně se k vozíku znal. Zapřáhl se, vykročil s gestem ne nepodobným Izajáše 66/22. To už jsem nevydržel a dal se s ním do hovoru.

Vyprávěl bez trpkosti, že všechno co má, a co potřebuje, si takhle vozí na tom vozíku s sebou. Po chvilce jsem škrtal své předpoklady "blázen", "bezdomovec", "šmelinář", "hochštapler" a ještě několik dalších rychle nabytých předsudků. Svědectví vydával on mě. O životě, o společnosti ve které žije a ve které se naučil žít trošku neobvyklým způsobem. Prochází městem a na noc se vždy vrací. Ne do svého ale do jistého. Dělá to právě tak stále v koloběhu dní. Způsob jeho vyprávění hodně napovídá a málem se omlouvám za ty předsudkové přívlastky, co šly mojí hlavou před chvílí. Spíš jako by sem někdo natrhal, pod Haňťův lis určené knihy z Příliš hlučné samoty Bohumila Hrabala.

Posléze dojde i na toho Izajáše. Ptám se, jestli i jeho vozí v tom kufříku s sebou. Kroutí hlavou, ale hned dodává, že mu není cizí, četl několik různých vydání a sám si to obrazné desatero konfrontuje se svými životními zkušenostmi. Balí je, všechna ta vydání do jednoho klubka, nesmlouvavě, bez iluzí.

Když mu nabídnu Strážnou věž, která by se k tomu hovoru tematicky hodila, lehce ho to překvapí, ale není to pro něj neznámý pojem. Přichází můj kolega a snažíme se oddělit nás v jeho mysli od toho klubka. Po chvilce se zeptá "A nemáte nějakou novou?". Běžím do auta a podávám tu novou. Leden 2017. Kolega mu ji ještě poutavě představí a za chvíli se loučíme.

Překvapení poslední je ovšem na naší straně. On ví, kde nás najde a opravdu to ví velmi přesně...

Nejen (e)migrujícím ptákům.

Tuhle zimu jsem připevnil na balkon krmítko pro ptáky až na počátku ledna. Po letech včasné instalace se stydím.

Do něj jsem pokrájel různé, v marketu zlevněné exotické ovoce. Taková návnada pro exotické ptáky, co možná nezvykle cestují z jihu na sever. Mnohé z toho, co jsme se učili ve škole, už neplatí, tak proč by nemohlo existovat tohle, tak nějak obrácené cestování?

Dva dny se nedělo vůbec nic.

Pak mě napadlo to ovoce trošku jinak rozmístit. Vnímají ptáci barvy? Pokud ano, stalo se to krmítko svůdnou výtvarnou kompozicí v lahodné struktuře barev. Na ně jsem ještě poházel exotický kuskus a zakápl olivovým olejem, extra panenským studenou cestou stáčeným.

A dva dny se nedělo vůbec nic.

Třetí den, brzo, ještě za šera ráno otočím ovladačem žaluzie a nestačím se divit.

Exotika nikde. Místo ní kosák s kosicí a kosíčetem. Obyčejní českoslovenští ptáci spokojeně zobali všechno to z dalekých zemí připravené.

Evidentně si drží svoje pozice, nenechají se jen tak vyklovat nějakým tím exotem.

Přišli ráno i druhý den, přišli třetí, chodí každý ten mrazivý den. Postupně doplňuji zob a lehce nakukuji, abych nevyplašil. Moji zdánlivě obyčejní ptáci.

Je to radost v té domovině, mezi svými.

Dnes ve 12:15 přinesla ČTK zprávu, že veterináři zakázali kvůli ptačí chřipce chov ptactva ve volném výběhu. Při porušení zákazu hrozí dvoumilionová pokuta.

Děsím se. Chovám, nebo nechovám?

Co si myslí soused? Chovám nebo nechovám?

Bojím se, že někdo ustrojený v igelitové kombinéze ráno zabouchá na dveře....a...

"Ještě, že neexistuje psí chřipka": Tu po mě pomrkává, čeká na ujištění a pak se spokojeně stočí do křesla, kdykoli však ale schopná k těm dveřím nekompromisně vyrazit...

2+1

Bloumajíce při břehu, potkali jsme tři. Co sto asi tak metrů jeden každý seděl sám. Tváře obrácené do mořských dálav, mlčeli a kdo ví, co se jim vlastně honilo hlavami. Vypadali zasmušile, jako když právě na něco neblahého přišli a nemají se s kým podělit.

Té škodě jsme se rozhodli zabránit. Prospěšnost navíc bývá povznášející.

Cestou zpátky, jsme dva postupně vzali s sebou a posadili je vedle toho třetího. Určitě si budou mít co vyprávět, filosofům je při filosofování v kolektivu vždycky o trochu líp. Otočili jsme je tvářemi k poměrně masitým masám, občas v tom kraji skopovým. Rozjasnili se jim. Masy jsou inspirující, naopak dlouhé pozorování vodní hladiny o samotě často plodí myšlenkové kombinace za hranicí čáry ponoru pošetilosti pohrávající si s vlnkami ambivalence.

Za nějakou dobu jsme se tam vrátili. Uplynulo možná tak dvacet a pět přílivů a srovnatelně odlivů. Podivili jsme se. Dva seděli a sdíleli pošetilosti při sobě a my se lekli, že toho třetího hodili do vody nebo ho odnesly masy. Mlčeli k nám evidentně bez viny, nehodili ho, stále se nehybně dívali směrem k masám jako ty z Velikonočních ostrovů do moře vody.

Pak jsme asi sto metrů po stopách, po břehu na východ, uviděli toho třetího. Podivili jsme se, nebyl to Velikonoční ostrovy a přece...

Ptali jsme se, promluvil, jako by tesal z kamene. Konečně bylo jasno.

"Nejsem tím, za koho mě máte. Jsem rolling stones, samotář, tiše se valící i válící krajinou".

Domluvil.

Zachránil se útěkem, raději je sám, filosofováním neprovíván, rozumu, moři a kometám, a sám sobě ku prospěchu se svou tváří kamennou, k moři černému jak tér pohledem z míst, kdesi vysoko nad námi, ponechán.

Kdybychom...