SECURITY ART

Nově rekonstruovaná budova kdysi Záložního úvěrového ústavu v Hradci Králové. Autor Osvald Polívka, realizace 1911-1912. Po několika letech rekonstruování si opět můžeme vychutnat mimořádný prostor, dominantu Galerie Moderního Umění. Evidentně si ji vychutnávají i hoši od security. Dalo by se i říci "security arch", při tom nikdy ve střehu nepolevující.

Je to asi rozdíl hlídat sběrnu druhotneho odpadu a nebo tenhle estetiky skvost nabitý estetickými skvosty posledních dekád.

Ve sbírkách galerie se nacházejí díla umělců, jejichž tvorba je spojena s počátky českého moderního umění (Jan Preisler, Ant. Slavíček, Ant. Hudeček, Václav Radimský), Osma a Skupina výtvarných umělců (Emil Filla, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Josef Čapek, Václav Špála), sociálně zaměřená tvorba dvacátých let (Miloslav Holý, Karel Holan, Jan Kotík), krajináři Umělecké besedy (Vojtěch Sedláček, Václav Rabas, Vlastimil Rada), artificialismus, surrealismus a další imaginativní tendence v období mezi světovými válkami (Jindřich Štyrský, Toyen, Alois Wachsman, Josef Šíma, František Muzika), Skupina 42 (Kamil Lhoták, František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Ladislav Zívr), Skupina Ra (Václav Tikal, Josef Istler, Bohdan Lacina), informel a expresivní abstrakce (Vladimír Boudník, Mikuláš Medek, Robert Piesen, Jiří Balcar, Vladimír Fuka) a díla současných umělců. Ve sbírkách galerie nechybí ani díla dalších důležitých představitelů českého moderního umění, jako jsou Josef Váchal, Jan Zrzavý, František Tichý, Zdeněk Sklenář nebo Jiří Kolář.

Takový neproškolený, umění nemilující, Stravinského neslyšící, službu vykonávající hlídač dosud jen ve sběrně druhotného odpadu by tady mohl způsobit velikou škodu. Třeba svařované sochy pana Gebauera, některé další objekty na první pohled nejasné identifikace s realitou, či moderní, abstraktní malby (zaslechl jsem tam od nepoučeného, poučeným zavlečeného návštěvníka cosi o malikanicích za všechny prachy) by pak takový hlídač s nedostatečnou rozlišovací schopností za druhotný odpad s nulovou cenou označil a odmítl hlídat a kulturním barbarům ke zničení vydal, nebo znalcům klamajícím, a tím pádem ze sebe cosi k posměchu, či dokonce soudu udělal.

Všechno chce prostě svoje a správné lidi na správných místech, pokud možno ve správnou dobu. S výhradou, že ani to kolikrát nemusí stačit a také mockrát už nestačilo.

Rekapitulace roku 2016

Ovlivněn mediálními rekapitulacemi, co všechno naši vyhráli, kteří muzikanti a zpěváci umřeli, kolik letadel popadalo, kolik nás upálili, kolik mobilních telefonů uhořelo, kolik nás přejeli náklaďákem, kolik jsme jim vybombardovali nemocnic, či kolik kilometrů dálnic jsme postavili,..... jsem tu přemýšlel s nedostatkem pokory sobě vlastním o svém osobním výčtu za rok 2016.

Nakonec došlo na rekapitulaci toho, co po mě nezůstalo, i když ty roční předěly v časoběhu jinak až tolik nevnímám.

Pravdivě musím konstatovat, že se tak stalo během letní úrody několikrát, že nic nezůstalo, a o to víc se těším i na příští léto, pokud k němu skutečně dojde.

Produktová fotografie byla pořízena v době chladnutí, které se mnohým zdálo nepřiměřeně rychlé v porovnání s délkou přípravy scény, stavění stativu, nastavení světel, polarizačního filtru, ISO a DOF. Málem ten pekáček před stisknutím dálkově řízené spouště na stůl odnesli...

Latentní appassionata

Tady začíná hudba. Struna vedle struny, v pravý čas pak napjaté v kostře vedle sebe, jen na první pohled stejné. Vzniká napětí.

A pak přijde nějaký ten Ludvík...sám.

Nebylo co vložit..

Nebylo co vložit a tak jsem TO vložil. To je trošku modifikovaný výrok, co se k těm třem kočičím fotografiím hodí.

Byly takové zvláštní chvíle, tohle kočičí fotografování. Podvečer, kdy jsem seděl na místě, kde jsem v dětství a ještě dlouho po něm sedával a kde ještě déle už nesedávám.

Zase ten průnik do mysli, že jsem prostě za půlkou...už delší dobu.

Kočky patří už od té doby nevím ke kolikáté kočičí generaci. Lidé, co všechny ty generace pamatují se pomalu ale neúprosně vytrácejí vstříc neúprosnosti smrti.

Pro ty kočky jsem tam byl dnes večer vlastně za vetřelce. Nedůvěřivě se skrze skla zvenčí koukaly, evidentně s instinktivním odstupem.

Pak ale viděly známé děje, moje kroky směřující na chodbu a převážil podmíněný reflex vkrádající se prázdnými žaludky.

S kastrůlkem v ruce otevírám dveře ven a kočky nastoupené přímo před nimi ztrácí ostych či strach a třou se o mé nohavice.

Ke korýtku, do kterého sypu jejich večeři už letí jako šelmy, létavice. Končí legrace a kolegialita. Která dřív, která více...

Vracím se ke svému kastrůlku se stejným obsahem a po mnoha letech jím hliníkovou lžíci, co tam ještě stále po tátovi polehává ve skříni. Do plechu vyťukává rytmickou linku a není nikoho komu by to vadilo.

Zvednu oči a za oknem stejná scéna jako chvíli před tím. Beru fotoaparát a cvakám. I já mám své instinkty...a do tmy schází malý kousek.

Nevěrně Tvůj...

Už nějak na konci prázdnin jsem si po zaplacení v chrámu nákupů a následném protaženém pohledu (za co kolik, že až tolik...?) všiml, že moje konto věrnostní karty  (dole uvedeno na účtence) překročilo 100 tisíc bodů. Za poměrně krátkou dobu věrnost až za poslední regál, dalo by se říci. Poměrně korpulentní kartu mám. Hrdostí z té věrnosti v tu chvíli se nadýmám. Obličej můj protažený mizí, kdo ví kam.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mě to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.

Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 100000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.

Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 110000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.

Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 120000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.

Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 130000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.

Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 140000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.

Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 150000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.

Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 160000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... nakonec ji objímám.

Bydlím ale v metropoli, kde je nejvíce chrámů nákupů nad 200 metrů čtverečních na jednoho, více méně věrného obyvatele v rámci celé vlasti, a tak občas uklouznu po lákadle nevěry jak po zlevněném bananovi. Navíc se mně to občas stává i na cestách mimo metropoli v jiných metropolích kudy jezdívám.

Pak je mě to líto, hlodá mě mé svědomí, nahlas si to vyčítám. Věrnostní karta na mě smutně a vyčítavě kouká, všechno na mě ví, klopím oči, ona též a tiše mě to vyčítá, snad tu na mě nepoví. A tak jedu s proviněním tou svou metropolí navýšit těch 170000 bodů o body odpuštění. Vezu domů metropolí i to co na nic nepotřebuji v jeho jménu, a v tu chvíli šibalský pomrkávající kartě tiše a diskrétně slibuji, že.... už (Tě) vlastně ani nevnímám.

Krásný den...

Je jich víc, než jsme si mnohdy schopní připustit, možná tím, že jaksi vyhlížíme ty mimořádné.

Stačí pár okamžiků, které překryjí rutiny a podají vřelou ruku dalšímu, ještě ráno obyčejnému dni, který se pak s podělenou Dobrou Zprávou projasní.

Jen ty rána po padesátce, ty není komu dát, navíc na to nemám ani povahu, ač bych někdy rád, té škodolibé radosti z dávání podlehl a pak dlouho spal...