Nebylo co vložit..

Nebylo co vložit a tak jsem TO vložil. To je trošku modifikovaný výrok, co se k těm třem kočičím fotografiím hodí.

Byly takové zvláštní chvíle, tohle kočičí fotografování. Podvečer, kdy jsem seděl na místě, kde jsem v dětství a ještě dlouho po něm sedával a kde ještě déle už nesedávám.

Zase ten průnik do mysli, že jsem prostě za půlkou...už delší dobu.

Kočky patří už od té doby nevím ke kolikáté kočičí generaci. Lidé, co všechny ty generace pamatují se pomalu ale neúprosně vytrácejí vstříc neúprosnosti smrti.

Pro ty kočky jsem tam byl dnes večer vlastně za vetřelce. Nedůvěřivě se skrze skla zvenčí koukaly, evidentně s instinktivním odstupem.

Pak ale viděly známé děje, moje kroky směřující na chodbu a převážil podmíněný reflex vkrádající se prázdnými žaludky.

S kastrůlkem v ruce otevírám dveře ven a kočky nastoupené přímo před nimi ztrácí ostych či strach a třou se o mé nohavice.

Ke korýtku, do kterého sypu jejich večeři už letí jako šelmy, létavice. Končí legrace a kolegialita. Která dřív, která více...

Vracím se ke svému kastrůlku se stejným obsahem a po mnoha letech jím hliníkovou lžíci, co tam ještě stále po tátovi polehává ve skříni. Do plechu vyťukává rytmickou linku a není nikoho komu by to vadilo.

Zvednu oči a za oknem stejná scéna jako chvíli před tím. Beru fotoaparát a cvakám. I já mám své instinkty...a do tmy schází malý kousek.