Dočtu tvoji další povídku a vyrazím ven do tmy, co vzbuzuje představivost dopovanou tvým vyprávěním. Kocour, co z dálky vypadá, jako chiméra se nám pak za zády vrzavě vysmívá. Pod mostem za městem tě u řeky potká pár zvláštních živočichů, zvláštních výrazů a ty seš rád, že ti nemají co ukrást. Ani ten fotoaparát co pro tentokrát zůstal doma s vybitou baterkou...ani toho kozoroha co často vodíváš...a dnes zůstal s psicí doma...
.jpg)
Hlavou jde další tvoje povídka o divné noci…a s tou dorazíš pod první osvětlení na periferii. Doma ani nehledáš paletu, barvy štětec. Ani kytaru, na které bys to blues pro bláznivou holku z noci zahrál. Byla by to marnost, a ty to dobře víš. Navíc výsledek by jistě nebyl k chlubení.
A tak si sedneš, vedle sebe posadíš tu Abnormálně Inteligentní holku a společně zkoušíš tak dlouho až ty pocity z noci dospějí do vzájemně akceptovatelného vizuálního vyjádření. Lahev moldavského polosladkého souběžně takhle ve sám, ve dvou, ve třech...ve čtyřech... před půlnocí dopita.
Ráno zavoláš do laboratoře a tam ti odpoví, že se nemusíš vůbec bát. Umí to totiž dokonale i do rámu v metru delší strany na tu delší stěnu.
další den zaplatíš, táhneš městem a doma pověsíš…Když máš dost peněz, můžeš je i střídat…podle toho, která kočka, přijde na návštěvu.
Jen moje psice kouká vyčítavě…že jsem ji nevzal s sebou…že ten kocour v noci vlastně měl tím pádem veliké štěstí…
Obě fotografie jsou vynikající – kompozice, světlo, grafika, estetika – nad výstavní záležitosti, jsou to poklady. Psaní zní velmi zajímavě, ale vzhledem k mému odstupu od poezie jde mimo mě.
OdpovědětVymazat