Občas si říkám, jak asi vnímali tehdejší lidé, účastníci hudebních produkcí třeba tyhle skladby.
Protože my tutéž hudbu vnímáme a působí na nás jinak. Jinak, protože nikdy nebyla autenticky součástí našich životů. A k tomu se už prostě dá „jen“ přiblížit, byť mistrovsky a stejně to nebude, co bylo. Příběhy doby, navíc spřaženy s tebou prostě zůstávají nedosažitelné. A můžeme dnes to samé hrát jako o závod, jako o život, magii okamžiků…a vzdávat té kráse holt krásou… každý podle svého umění, podle svých vjemů.
Žijeme v jiné době a hudba, která se prolíná s námi, je součástí našich příběhů, při poslechu nás vrací k naším málem už zapomenutým láskám vyvolávajíce vzpomínky dávno zapomenuté. Na tuhle hudbu jsme si sáhli. Ona si sáhla na nás a drží se nás, my se držíme jí a už to nepustí. Zážitky z koncertů, a pak z toho, jak jsme takovou hudbu vyhlížely ve výlohách obchodů, kde se zatím stály fronty na božského Káju či slavičí Helenku, figurky popu a režimu.
Tahle deska Marsyas patří k těm autentickým prožitkům. A my patříme k ní, zamícháni do společných zážitků a příběhu…které občas vyplavou. Možná právě tahle deska je tou největší slastí, co se nám na té cestě naší hudbou mohlo stát, co jsme potkali a už nikdy nenechali uniknout do navždy zapomenutých příběhů.
Komentáře
Okomentovat
Ti kdo se svojí zbabělosti a vychcaností podíleli na finální destrukci a zmrzačení Galerie Digiaréna jsou tu na mém blogu v tuto chvíli naprosto zbytečně