V sobotu odpoledne jsem vyrazil na hřbitov. Autem na venkov. Krásné počasí a venkovský hřbitov na kopečku na vsí plný lidí. Nejenom pod náhrobky a v urnách. Živí lidé. Odvolili už v pátek a už vědí, že dobře. Vlastně ani špatně volit nešlo. Zdravý rozum ještě z venkova nezmizel. Mezi živými došlo na řeči mezi bývalými spolužáky ze základní školy. Ještě že náhrobky mají svá jména. Jinak bychom se asi ani nepoznali. Došlo i na řeči o volbách, o politice a samozřejmě i o školních lavicích, ve kterých jsme sedávali. S venkovany, co je následné dohadování ve velkých městech o vládnutí naprosto nezajímá, a dokonce ani nekoukají na Otázky Václava Moravce na rozdíl od kvality úrody z jejich zahrad a sadů. Skončili jsme v tichosti nad urnou spolužačky Aničky, co jsme ji s oblibou v podzimních plískanicích, v jejich bílých punčoškách strkali do příkopu, načež nás za to pan řídící napravoval rákoskou.
Po návratu do velikého města navečer začaly proskakovat první zprávy o následných povolebních koalicích. To zatím nesmělé pokračovalo plnou intenzitou celou neděli. To už si na volby v mé vsi nikdo při sklízení jablek jistě ani nevzdechnul.
Velký obchod s hlasem voličů, především ve větších a velkých městech se stal soustem málem všech novinářů a politologů (a že jich máme, na rozdíl od svářečů a horizontkářů).
Strany, které vyhrály, jsou vyšupovány ze hry těmi, co nevyhrály, ale dokázaly se proti těm, co vyhrály rychle scuknout. Části z programů (pro které je voliči volili) se škrtají a místo nich vkládají části z programů stran, které by volič nikdy kvůli těm částem nevolil.
Strany, které jsme si zvolili, obrušují hrany svých programů, pro které jsme je zvolili, aby se domluvili na spoluvládnutí s těmi, co udělali se svými programy totéž. Výsledkem bude často vládnutí s programem, který bychom nikdy do urny nevhodili, protože normalizace nebyla důvod k návštěvě volební místnosti.
Často vzniká cosi jako velká super strana s ohnutými či ulámanými hroty kde se nakonec ještě poperou, který z nich bude sedět v tom placeném křesle na radnici. Volič se nediví, volič ve velkém městě dobře ví, co je to demokratická kolaborace s ještě včera ideově málem nepřijatelným dnes soukmenovcem.
Sobota dopoledne před odjezdem na venkovský hřbitov:
Po odvolení ve zdejší základní škole padlo mé oko na protější zeď chodby vedoucí k východu. Na první pohled mě to přišlo jako nějaké historická, dávno na zdi zapomenutá závěsná mapa vzorů, pro orientaci tehdejších žáků v hodnotách s cílem ukázat cestu, poradit od zkušených a moudrých kudy se dát. Název: Osobnosti Česka.
(následně mnou rozstříhané mobilním telefonem do jednotlivých tematických bloků pro potřeby mého blogu)
Byl to omyl. Můj tedy určitě. Mapa osobností byla totiž stvořena velice nedávno, a tedy pro aktuální generaci školáků.
Pročetl jsem i všechny texty u každé z těch osobností a pak odcházel poněkud rozpačitý domů. Vykládat naše dějiny psím očím po svém, podle svého letitého rozumu, ještě snad tak trošku z toho venkova.
Čtenář si samozřejmě z té nástěnky může zvolit svoji sestavu kýženého vládnutí ve svém městě či vesnici :-)
