Dycky v pátek 16(68) 2021

Minulý pátek jsem tu úvodem trousil neveselé, trudomyslné a nijak optimismem vyladěné věty.  Dnes se to pokusím napravit útěchou. Od JJ útěcha, co víc si přát v pátek, kdo to dneska má...?🙂

Vivian (1926-2009) fotografovala celý život. Ulice pro ní byla tím co ji vnitřně naplňovalo. Všechno cpala do šuplíku. Tak důsledně, že to nikdo neznal. Nikoho nezajímala, nikomu neradila, nikdo neradil ji. Naprosto bez zájmu okolí postupně plnila šuple políčkem za políčkem. Nikdy ji nezajímalo, jak si povedou její fotky v různých výběrech, TOPech, výstavách, reklamních kampaních či odborných encyklopediích. Filmy zadávala ke zpracování pod různými jmény, jen ne tím svým.

Až v roce 2007 si její dílo v krabicích odnesl z jedné aukce (kam je sama Vivian nabídla) historik a sběratel John Maloof. Postupně se prohrabal k číslu cca 150 tisíc fotografií a dvou tisíc svitkových filmů. Stálo ho to jen pár stovek.

Od té chvíle ale Vivian obývá neochvějně to nevyšší patro v dějinách fotografie dvacátého století s přesahem do dějin umění tohoto století obecně. Jen hodnota finanční toho co zůstalo je taková, že se o práva perou celé právní kanceláře v mezinárodním měřítku.  Monografie které vycházejí ukazují na její jedinečnost. Dá se říci že vypráví o světě který byl ještě relativně celkem v pořádku.

Její příběh, zdá se že bez jinak pro bulvár neobsahující nutné atributy skandálních odhalení, je potenciálním lovištěm filmových producentů.

Ač patří nepochybně mezi ty nejlepší (povoláním chůva) ve dvacátém století, je paradoxní, že fotografování v něm vůbec neovlivnila. Nikdo nemohl kopírovat přístupy, způsoby, vyhledávat stejná místa, snažit se být jejím otiskem. Ona prostě pro samotné fotografování nebyla žádnou inspirací. V šuplatech byla jen sama sebou.

Můžeme z toho mít povznášející pocit (opatrně a s rezervou), pokud budeme chtít a budeme fotografovat. Nemusíme smutnit nad tím, že zrovna ta naše fotografie není v TOPu (a závistivě pokukovat třeba po Malérečce v ulicích Baganu zcela v nejvyšším patře jako mementu zmaru, že je možné opravdu vše). Můžeme hodit za hlavu, že zrovna na tu naši milovanou fotografii někdo plivnul pouhé tři body a opásat se pokorou pojištěnou nutnou sebereflexí. Aktuální stav totiž nemusí být do budoucna až tak relevantní. Kdo ví na koho kde líčí nějaký ten John Maloof.

Tolik tedy moje útěcha a nyní už vybíjená. Bez útěchy, podle pravidel, že jedna musí z kola ven.

Závěrem: Minulý týden Muzeum moderního umění v New Yorku zakoupilo fotografii černé díry (možná je za to bude Aamer Anwar žalovat). Berte to jako osobní výzvu na víkend a nenechávejte rozhodně svůj fotoaparát doma. Člověk prostě nikdy neví...a Muzea moderního umění máme i tady v CZ :-)

a ještě klikací vzpomínka na minulý rok včetně nahlédnutí do kuchyně