Dycky v pátek 18(70)2021

Tak to bouchlo!! Copak o to, ono nám to tu občas bouchá. Tohle bouchnutí bude ale s tím rozdílem, že já nedopustím žádný prostor pro dohady, pokropím střelným prach všem možným konspiračním teoriím a tiskový mluvčí místo mlžení klidně mohou jít k holiči. Prostě se přiznám, nebudu jako ti rudozelení mužíci.

Totiž ve středu v 15:50 se na té nejlépe řízené galerii (kdyby nebyla nejlépe tak by tam autor následujícího citátu nemohl deset let předvádět stále stejné kousky) zjevil následující komentář:

"je to scéna divadla pod širým nebem . Krátce otevřeno v létě ve Stromovce co by Festival amatérských divadel . Kdyby blbost nadnášela , ty bys létala jako holubička ty dylino pitomá ! Sama umíš velký H a malý o ... Být tebou, schoval bych se a nevylézal . Tak a teď čekám kdy mi to opět něco jako Jeřábkův duch smázne ."

Prozrazení tímto způsobem mě nejprve zaskočilo. Navíc můj duch zrovna někde lítal. Trvalo mně deset minut, než jsem se vzpamatoval a vzal to na sebe. Letěl ten komentář do pekel...a autora jsem tak (opět) očistil od všech hříchů.

I přesto přišlo následně několik mailů a pak ještě další a další od těch co tu situaci zachytili. Nevěřícně formulované věty, převažující sprcha na mojí osobu. Že prý kozel zahradníkem a něco i o tom, že pod svícnem bývá tma. Našli se ale i tací, co připomínkovali tak dlouhou prodlevu k reakci. Deset minut je prý moc na služebníka který u toho sedí celé dny.

Těm co jsem jim tímhle kostí v krku neřeknu nic více, než že pravidla prostě platí pro všechny.

Těm co připomínkují těch až deset minut poradím. U každého komentáře je na levé straně takový červený vykřičník. Ten když stisknete a do okénka napíšete "Jeřábku maž"...dobu deseti minut podstatně zkrátíte.

Tak to bychom měl něco o vybíjení na veřejných foto galeriích a teď přejdeme na tradiční vybíjenou tady na mém blogu. Podle pravidel jedna z aktuální čtveřice.

Ta Ti zvedne náladu🙂

Žehnání jaru...

A zas budeme nad rozkvetlými stromy bláznit na řetízkových kolotočích...

nechte se zhoupnout...

Závěrem přeji všem čtenářům odpovědně rozvolněné následující májové dny :-) 

                                                                a ještě klikací vzpomínka na minulý rok

Radost z fotografování: první čtvrtletí 2021

Tohle je tedy ten převis z pravidelných článků "Dycky v pátek" za uvedené období. Fotografie které se do těch pravidelných pátečních vybíjených i z časových důvodu nevešly. V době kdy byly v té relevanci dvou týdnu skončily při rozhodování na pátém či dalším místě. Tedy za preferovanou čtveřicí. A jsou to fotografie které neuvažuji jako solitérní do článků které tu vycházejí zpravidla každé úterý.

Radost z fotografování?

Myslím, že je to reprezentativní. Tedy ta radost z každodenního fotografování, kdy to vzetí si fotoaparátu s sebou člověk bere jaksi za samozřejmost, bez toho aby očekával či nadbíhal cíleně nějakým počinům posazujícím diváka na zadek. Ta radost to provází a divák sám o sobě v tom nemusí hrát vůbec žádnou roli.

Kouknete do hledáčku (smrt fotoaparátům bez hledáčku) a zažíváte v něm uzavřeni radost. Karanténu radosti z toho co vidíte, co můžete cvaknout. Co pak doma stáhnete z karty a máte možnost přemýšlet, jestli ta Vaše radost nebyla co se prezentace týká jen iluzí. Nicméně i tak v takovém případě holt těm iluzím radosti.  Kdo ji zažívá, dobře to zná.

Fotografie jsem tentokrát opatřil ne číslováním ale písmeny.  Tedy kdo z diváků má pocit, že tu nalezl fotografii kvůli které dnešní návštěvu zde nepovažuje za marnost, má možnost to sebou preferované písmenko uvést do komentáře, má li na komentování chuť.

Přiznávám úmysl, sestavit (ale neřadit) tenhle zůstatek v co největší pestrosti tak abych pokryl spektrum čtenářů kteří nechodí na fotografie jako na operu. Tedy když nezpívají zrovna tu jejich, je lepší ten čas projíst někde u gurmánského okénka v liduprázdné ulici.

Je to moje malá rekapitulace bez velkých ambicí, s vědomým, že kategorie na DA (nebylo co vložit, tak jsem to vložil), pokud by existovala, by mě tady z toho vydržela málem šest týdnů.

Ještě k té DA aktuální. Za celý víkend tam naskočily čtyři nové fotografie.

Závěrem přeji všem radost a dobré světlo při tom každodenním fotografování🙂

Dycky v pátek 17(69)2021

Všechno má svůj čas,

svůj čas má každá činnost pod nebesy:

Je čas rodit a čas umírat,

čas sázet a čas vytrhávat, co bylo zasazeno,

čas zabíjet a čas uzdravovat,

čas bořit a čas stavět,

čas plakat a čas se smát,

čas naříkat a čas tančit,

        čas odhazovat kameny a čas sbírat kameny,

čas objímat a čas zdržovat se objímání,

čas hledat a čas smířit se se ztrátou,

čas uchovávat a čas zahazovat,

čas trhat a čas sešívat,

čas mlčet a čas mluvit,

čas milovat a čas nenávidět,

čas pro válku a čas pro mír,

čas podle pravidel vybíjet... 

 nastal právě teď a jsou k tomu čtyři fotografie jako každý pátek...

Závěrem přeji všem krásný a pohodový víkend :-)

                                                                   a ještě klikací vzpomínka na minulý rok

Jako reakce na některé komentáře dodatečně vložená fotografie (sken) P-SIX + Carl Zeiss Jena Sonnar 180mm f/2,8.

Taková Divná Pětiletka...3....8

 

Předchozí dvě snadno najdete po levé straně blogu ve výběru "FOTOEDICE".

Barevné skladbě v tomto článku jsem věnoval maximální pozornost a pevně doufám, že uspokojí všechny zakomplexované černé i bílé i jinak barevné, zejména ze zemí které zbohatly na drancování kolonií a otrokářství...v jiných divných pětiletkách...a vykrádají rozvojové země i včera, dnes a zítra...a asi jako odpustky nakupují jejich sportovce neb peníze nemají žádnou barvu a nesmrdí...

Svůdný progresivismus podporovaný tupou novinařinou promazaný mazaným marketingem násobí ve skutečnosti pokrytectví na kterém se dá vydělat.

Dycky v pátek 16(68) 2021

Minulý pátek jsem tu úvodem trousil neveselé, trudomyslné a nijak optimismem vyladěné věty.  Dnes se to pokusím napravit útěchou. Od JJ útěcha, co víc si přát v pátek, kdo to dneska má...?🙂

Vivian (1926-2009) fotografovala celý život. Ulice pro ní byla tím co ji vnitřně naplňovalo. Všechno cpala do šuplíku. Tak důsledně, že to nikdo neznal. Nikoho nezajímala, nikomu neradila, nikdo neradil ji. Naprosto bez zájmu okolí postupně plnila šuple políčkem za políčkem. Nikdy ji nezajímalo, jak si povedou její fotky v různých výběrech, TOPech, výstavách, reklamních kampaních či odborných encyklopediích. Filmy zadávala ke zpracování pod různými jmény, jen ne tím svým.

Až v roce 2007 si její dílo v krabicích odnesl z jedné aukce (kam je sama Vivian nabídla) historik a sběratel John Maloof. Postupně se prohrabal k číslu cca 150 tisíc fotografií a dvou tisíc svitkových filmů. Stálo ho to jen pár stovek.

Od té chvíle ale Vivian obývá neochvějně to nevyšší patro v dějinách fotografie dvacátého století s přesahem do dějin umění tohoto století obecně. Jen hodnota finanční toho co zůstalo je taková, že se o práva perou celé právní kanceláře v mezinárodním měřítku.  Monografie které vycházejí ukazují na její jedinečnost. Dá se říci že vypráví o světě který byl ještě relativně celkem v pořádku.

Její příběh, zdá se že bez jinak pro bulvár neobsahující nutné atributy skandálních odhalení, je potenciálním lovištěm filmových producentů.

Ač patří nepochybně mezi ty nejlepší (povoláním chůva) ve dvacátém století, je paradoxní, že fotografování v něm vůbec neovlivnila. Nikdo nemohl kopírovat přístupy, způsoby, vyhledávat stejná místa, snažit se být jejím otiskem. Ona prostě pro samotné fotografování nebyla žádnou inspirací. V šuplatech byla jen sama sebou.

Můžeme z toho mít povznášející pocit (opatrně a s rezervou), pokud budeme chtít a budeme fotografovat. Nemusíme smutnit nad tím, že zrovna ta naše fotografie není v TOPu (a závistivě pokukovat třeba po Malérečce v ulicích Baganu zcela v nejvyšším patře jako mementu zmaru, že je možné opravdu vše). Můžeme hodit za hlavu, že zrovna na tu naši milovanou fotografii někdo plivnul pouhé tři body a opásat se pokorou pojištěnou nutnou sebereflexí. Aktuální stav totiž nemusí být do budoucna až tak relevantní. Kdo ví na koho kde líčí nějaký ten John Maloof.

Tolik tedy moje útěcha a nyní už vybíjená. Bez útěchy, podle pravidel, že jedna musí z kola ven.

Závěrem: Minulý týden Muzeum moderního umění v New Yorku zakoupilo fotografii černé díry (možná je za to bude Aamer Anwar žalovat). Berte to jako osobní výzvu na víkend a nenechávejte rozhodně svůj fotoaparát doma. Člověk prostě nikdy neví...a Muzea moderního umění máme i tady v CZ :-)

a ještě klikací vzpomínka na minulý rok včetně nahlédnutí do kuchyně

ABSTRACT no name 3/2021

 

Dycky v pátek 15(67)2021

 34 procent pacientů s dlouhým covidem trpí po půlroce psychiatrické nebo neurologické nemoci, vyplývá z amerických studií 236 379 pacientů. Nejčastěji jsou úzkostné stavy, ty se vyskytují u 17 procent osob. Amerika byla vždycky co se týká moderního umění oproti Evropě přece jenom mně či více vpředu. Nicméně i když zvolím menší procento s ohledem na častější výměnu a tedy progresivnější v tom ohledu řízení, zůstane mě nemalé procento. Nezanedbatelné, co se průniku do sféry umělecké týká. A mezi umění musíme (ano nenechme se zmást některými ambivalentními postoji) počítat fotografii. A to i tu s přesahem tvořící amatérskou. A tak se můžeme těšit na více a větší podíl fotografické tvorby surrealistické, diváka stresující, na diváka křičící v úzkosti falešná hesla, básnická výtvarná díla vznikající  při psychickém vykolejení a tedy více oblíbená. Ze statistického hlediska je totiž dokázáno, že taková díla mají i větší šanci na umístění v různých TOPech, výběrech, aukcích a významných soutěžích. Ještě lépe je nabízet je společně s nervy drásajícími básněmi. Případně jako multimediální tvorbu opatřenou hlasitým zoufáním, kvílením či zachycení verbální složky vzniku takového díla někde na matraci České kotliny.

Tolik dnes se zkušeností, že všechno špatné může být pro něco dobré, třeba jako pobídka k fotografování, můžeme přejít k vybíjené která zcela neočekávaně obsahuje i čerstvé zimní fotografie. Snad jsem zohlednil i výhradu z minula a je co vybíjet:

Úvod jsem psal když ministroval Blatný. Než jsem se propsal sem probudil se asi pan president stimulován sputníkem a v mém závěru už ministruje někdo jiný. Asi se čeká vlna kožních onemocnění, to prý rosatom umí. Tedy než to přejde (budoucnost dle Faltýnkova zápisníku), přeji všem úspěšný slalom mezi těmi pandemiemi a tenhle víkend už snad konečně zcela jarní i když pouze okresním rozletem :-)

a ještě klikací vzpomínka rok o rok zpět

 

Jak jsem plašil ptáky...

 

na slepém rameni řeky Orlice...

Ledňáčka říčního – Orla mořského – Skorce vodního – Husu velkou – Jeřába popelavého – Hohola severního – Volavku popelavou – Sýkořici vousatou – Kormorána velkého – Konipase horského – Potápku roháče – Racka chechtavého – Strnada rákosního – Lysku černou – Kopřivku obecnou – Bukače velkého – Vodouše rudonohého – Chřástala vodního – Drozda kvíčalu – Lžičáka pestrého – Slípku zelenonohou – Kvakoše nočního – Vodouše kropenatého – Čírku obecnou - Slavíka modráčka – Zrzohlávku rudozobou – Motáka pochopa – Pisíka obecného – Potápku malou – Moudivláčka lužního – Kulíka říčního – Čírku modrou – Potápku černokrkou – Budníčka většího – Poláka velkého – Rákosníka proužkovaného – Rybáka obecného – Rákosníka obecného – Cvrčilku slavíkovou – Poláka chocholačku – Rákosníka velkého – Břehuli říční – Chřástala kropenatého – Žluvu hajní – Cvrčilku říční – Bukáčka malého – Slavíka tmavého a Kolihu.

...až jsem tam nakonec zůstal dlouho sám...pošetilec jen pár kilometrů od ptačí chřipky...

Aneb proč vyšel minulý  pátek "Dycky v pátek" málem až v sobotu...

Dycky v pátek 14(66)2021

Ředitelé přicházejí a ředitelé odcházejí. A osazenstvo co bylo před jejich ředitelování, při jeho ředitelování zůstává často i po jeho odchodu. Někdy to panování a realizace ředitelových ničemností trvá dlouho. A vede minimálně ke vzniku půlnočních království za spoluúčasti podělaných rádců.

To by však nemělo znamenat, že osazenstvo si samo sobě přijde o důstojnost a o po skončení panování toho ředitele se těžko bude moci za použití vlastní sebereflexe podívat kolegům do očí. A ti co ano a i ti co ne budou stát na spáleništi kterému sami nosili podpalovače a sirky podle apetitu svého žaludku. A může už být pozdě házet odpovědnost jeden na druhého. Nakonec když se to tak vezme, všichni přece dodržovali pravidla...a drželi krok v mezích zákona který...nakonec obnažil jen jejich díry v kalhotách a podolek pod ohnutými zády. Bonusy a pochvaly stydnout dříve než přízemní mráz. Léty vycvičené přežívání, živené falešnou nostalgií oheň nerozdělá, sluncem v duši neošálí.

No vidíte, vážení čtenáři. A to jsem chtěl psát něco o fotografování. A o tom jak se chovat na fotogaleriích (jak využívat ke svému  prospěchu systém "má dáti/dal" a jak ho sledovat v knize zápočtů a jak se při tom nestydět). Asi to bude tou pomlázkou, že z mého předsevzetí zbyla jen pohanskými zvyky otlučená zadnice uvažování o marnosti...a o tom, že fotka může být "nevhodná k vystavení" za dva body...a je to korektní hodnocení, ale podvojné účetnictví na galerii je slušně řečeno neslušné...a nekorektní i když povětšinou končí na týden v TOPu.

V každém případě je tu ale i dnes Vybíjená. Podle zdejších pravidel:

Závěrem: Dnes vychází Dycky v pátek o dost později než bývá zvykem. Důvod je prostý. Naslouchal jsem totiž zpěvu ptáků, na obou březích slepého ramene Orlice. A plašil jsem je se vší škodolibostí svým zpěvem před dotěrnými dlouhými objektivy amatérských narušitelů, hoden tím počínáním své plachosti, svého jména. A i Vám to přeji po celý ten prodloužený, lehce pohanskými zvyky okořeněný víkend :-)

...a ještě klikací připomínka co tu bylo před rokem...