Tuhle fotografii jsem vyfotografoval nějak v polovině října u bráchy na venkově. Aktuálního roku. Název mě docvaknul asi o týden později. A tenhle článek, tedy pouhý název s fotografií jsem sem vložil minulou sobotu. A opatřil to pokynem ke zveřejnění na tohle úterý ráno.
No těch pár dní mezi tím vložením a plánovaným zveřejněním jsem měl na to, dopsat text. Protože tak by to na blogu spíš být mělo než nemělo. Nabídnout divákovi něco víc než fotografii. Si tak říkám, když si o blogu přemýšlím.
Ale tentokrát písmenka nějak nic nespojovala, slova nic netvořila. Prostě nic hlava klávesnici nepředávala...
Až v pondělí jsem dopsal tohle:
Do hlíny jsem tam nekopnul od té chvíle co mamka odešla nikam. Brácha tam zůstal tak jak chtěl. Sám. Rozmlouval jsem mu to, ale marnost nad marnost.
Teď si ale cestou od někud někam zlomil ruku, klíční kost a kde co. Uvěznilo ho to do sádrového krunýře. A to zahradu nezajímá a dny běží.
Do hlíny jsem nekopnu ale sladké vyzrálé hroznové víno, na to mě užije. Každý rok několikrát žebřík.
No a tentokrát jsem tedy i kopal, hrabal, klestil, ruce si drápal, snažil se mluvit s kocourem i kočkou...a uzavíral zahradu, nehet si zlomil hned...a soused sedlák, nebo spíš kovozemědělec a sarkastik se tomu smál.
To ten sádrový krunýř ve kterém není hnutí za to může.
Měšťák obnažený ve své nemotornosti...strakám k posměchu...
A při tom uklízení měšťák otevřel zahradí přístřešek. Dlouho jsem tam nebyl. Co mamka odešla.
A došel jsem si pro fotoaparát. A udělal pár fotografií tohoto po létech nalezeného zátiší. A tím tu zahradu pro letošek zamkl.
Ta židle, pak otočená na ježka ještě prozradila kus historie dávno zapadlé za mou pamětí. V nohách měla vyvrtané díry. Do těch děr totiž můj táta (dřevomodelář) udělal možná v roce šedesát nasazovací špalíky ... do mojí židle, abych jako malý kluk dostal na stůl a mohl jíst s dospěláky a moc se nepokecal.
Hezká fotka a moc pěkná povídání. Obzvlášť mě zaujal poslední odstavec.
OdpovědětVymazatKdyž jsem byl mlád, nikdy bych do sebe neřekl, že mne jakožto prudce exaktního člověka bude tak neodbytně přepadávat nostalgie, a už je to tady a stále to sílí. Pokaždé, když jedu za rodiči na druhý konec republiky (odkud jsem prchnul ve svých 22 letech), procházím své rodné město a vybavují se mi vzpomínky, tu na chytání čolků v potoce, tam na pravidelné sobotní zkoušky dechovky. A návštěvy malé vesničky Ostrovce, kde jsem trávil s prarodiči každou volnou chvilku, si musím dávkovat. A když mi bylo jednou novým majitelem dovoleno projít brankou dovnitř... možná jsem to neměl dělat, například na vratech stodoly jsem objevil do dřeva zakousnuté diabolky a broky, asi 35 let poté, co jsem je tam nastřílel při kontrole "kam zanáší" dědova vzduchovka.
OdpovědětVymazathttps://mapy.cz/zakladni?x=12.8879778&y=49.7899963&z=14&pano=1&source=ward&id=1344&pid=38395362&yaw=1.702&fov=1.257&pitch=-0.044
pointa: "doma" u svých rodičů jsem se potom pohádal (s úsměvem) s tátou, tvrdil že to nebyly moje, ale jeho broky, on je tam sázel ještě mnoho, mnoho let přede mnou (((-:
Foto nostalgické, povídání mne zasáhlo.
Děkuji Ti za moc fajn povídání :-)
VymazatVelmi působivé nostalgické zamyšlení i foto.
OdpovědětVymazatNěkdy jsou ty úrazy vlastně i ku prospěchu věci. Někdy můžeme být i užiteční,přihodí-li se něco nedobrého někomu nám blízkému a někdy to vede i k nečekaným objevům,jako v Tvém případě. To krásné zátiší je vlastně jakousi odměnou za zlomený nehet a další příkoří v podobě manuelní práce... ;-)
OdpovědětVymazatSkvělá
OdpovědětVymazatKvůli tobě jsem si dnes vzpomněl, jak jsme lezli na půdu a objevovali tam různé poklady.
OdpovědětVymazatNo vidíš a já tam obhlídku historie na půdě už nějakou dobu plánuji a zatím na ní nedošlo...
VymazatAspoň se máš na co těšit.
VymazatMoc hezky napsáno. A těch vzácných vzpomínek, které se Vám díky tomu sádrovému krunýři vybavily :-) ... SX
OdpovědětVymazathttps://www.youtube.com/watch?v=4xDXzWNM_Kw
OdpovědětVymazat