Nic víc než nic...

Bylo to na počátku letošního jara. Přišel za mnou soused mých rodičů, jejich vrstevník, jestli bych mu nepomohl zbourat kozí chlívek.

Poslední kozu po kusech odnesli už v lednu vlci do nedalekých kopců a on že už další k jejich radosti pořizovat nebude. Ostatně i ten chlívek už dozrál a vlci si toho málem bezbarierového přístupu byli dobře vědomi. Ježek co by narychlo povolaný strážce a ochránce málem démonické podstaty jim byl spíš k smíchu.

Zavzpomínali jsme na řízky z kůzlečího a i bez lesa pak třísky lítaly. Vlastně spíš papundeklové výplně, jak se ukázalo. Během těch let se jich něco po dírách natlouklo. No a pohleďme, jaká to abstrakce z nich může být.

Umění je prostě všude. Stačí se pořádně dívat...i v kozím chlívku. Soused výtvarně nevzdělán, nechápal o co mě jde a nakonec mu visí na zdi v jeho šumperáku jako připomínka kozích dob. Spíš mu prý ale připomíná to vlčí řádění, než vůni kozího chlívku. Intelektuál. 

Pro mě to mělo ale ještě pokračování na delší dobu. Totiž dole, tam kde stékal roky déšť ze střechy na to kozí močení ležela dlouhodobě rezavějící železná tyč. V délce celého kozího chlívku. Jemu připomenula situaci jak k ní kdysi přišel a mně můj občas oprašovaný cyklus "tyčoviny".

Nenechal jsem ji vyhodit a poprosil o ni. Sice mě hned nenapadlo, jak na to, jak ji využít k oprašování, ale ta myšlenka zůstala živá. Šest metrů nikam na malém přívěsu neodvezu, tím byl dán limit. A tak došlo na ohýbání. Tedy vytvořit artefakt, jako základ pro fotografii do uvedeného cyklu. 

Dal jsem si takový limit, takový záměr, že výsledek nebude divákovi připomínat nic figurativního. Vůbec nic. Ani nikoho. Těžký úkol v době kdy všechno kolem něco nebo někoho připomíná až to děsí... 

S ohledem na stav tyče se ukázalo, že každé ohnutí je jedinečné a nejde vrátit zpátky, aniž by to tyč v relativním zdraví přežila. Vlastně taková poťouchlým okem častá lidská vlastnost. Pomočená tyč.

Pokaždé, když jsem na vesnici jel a k němu zašel, došlo na několik předem promyšlených ohybů. Samozřejmě rukavice, brýle a později i rouška. Tak aby byla dodržena bezpečnost práce. V náčtrtníku předem načtrtnutá představa.

Vzhledem k tomu, že výsledkem bude fotografie, nikoli samotný artefakt, nebylo nutno tyčovinu obcházet kolem dokola a vylučovat ohyby jen proto, že při obcházení z nějaké jiné strany artefakt něco připomíná. Fotografie řeší jeden pohled, na rozdíl od sochy. V tom to tedy bylo naopak jednodušší. Žádný objet trouvé nebyl záměrem. 

Když jsem měl naohýbáno tak, že se tyč vešla na můj malý přívěsný vozík, naložili jsme ji se vší opatrností, až obřadně, řekl bych, ukotvili, opatřili rudým hadrem a převezl jsem ji k dalšímu ohýbání do Salonu Republiky. Tady už do bylo snadnější, operativní. Když mě napadl další ohyb, bylo to k realizaci kousek. 

Doohýbáno bylo koncem července. Pak nastala etapa vyhledávání. Tedy do jakého prostředí artefakt umístit. A pak jako související celek vyfotografovat. (Ještě před tím se konal malý piknik. Pilo se kozí mléko a jediným účelem bylo dozvědět se zcela upřímně, jestli z toho uvažovaného pohledu "TO" opravdu nikomu nic a nikoho nepřipomíná. Jen jeden náhodný účastník se cítil provinile. Nezachytil záměr a tak "TO nic a nikoho nepřipomíná" považoval sebestředně za svou intelektuální nedostatečnost. Upil se z toho málem kvašeným kozím mlékem a odešel dříve než Ti intelektuálně normální.) 

Podařilo se, v protisvětle za východu slunce, až obřadně, řekl bych. Obřadně vyfotografováno.

Až ukončí všechny archeologické vykopávky, zasypou ta místa zeminou, položí na vzniklou dálnici asfaltový povrch, namalují pruhy a šipky...a vy se elegantně tím pádem vyhnete oklikou velkoměstu směřujíce na Jaroměř, Náchod a překročíte pomyslnou hranici do Polska...snad si vzpomenete. I když Vám teď nepřipomíná vůbec nic. Vůbec nikoho...to ohnuté, rezavé nic...