Můj starý přítel z Rozkoše

Večer si natahuji budík, což už samo o sobě je činnost málem zapomenutá. Tedy natahuji si vlastně mobil. Budíky na čtvrtou jsem si natahoval kdysi dávno a dlouho. 

Do té dávné doby se datuje mé první setkání s přítelem z Rozkoše. To ještě s dřevěným stativem, klasickým středo formátem a v zelených holinkách jaké používal strýc jdouce do živočišné výroby. 

To už byl přítel pokrácený na těle a většinu doby trávil zcela pod vodní hladinou, aby tam čekal na to správné období, kdy se bude moci nadechnout a rozhlédnout po okolí. Až uvidí své dávné kamarády co dopadli stejně.

Nějak od roku 2000 jsem tam jezdil rok co rok. Ve skutečnosti několikrát za měsíc. Až teď nastala dlouhá prodleva. Celý rok tudy moje cesta nevedla.

Rozhodnutí, že povede padlo nějak před Vánoci. No a nakonec zbyl jen tento den. Tedy žádné rozmýšlení jaké bude počasí, jestli bude zrovna zima, či už tradiční bláto.

Ráno jsem, ještě za tmy škrábal auto od omrzlin, což bylo dobré znamení.

Moje nadšení pro tohle ráno ale poněkud ochladlo po té, když jsem sešel u vody dolů. Bylo vlastně ještě šero. Hlavně ale od té vody táhlo vlhko, sychravo a nevlídno. Asi to chtělo silnější svetr, rukavice a klapky na uší. Jenže v rukavicích se stává fotograf blbcem. A blbec u vody za šera, to bych přišel o poslední sebevědomí.

A to jsem ještě netušil, že mě někdo tiše pozoruje. 

Cesta za kamarádem po vyschlém dně, navíc s rezervní botou právě nalezenou mě ale z toho pesimismu rychle dostala.

Zatím spíš dokumentuji mobilním telefonem cestu

Že jsem si ho nedal na mute profil mě dochází, když slyším zapípání v kapse. 

Musím se smát, píše Rudy z Floridy aniž tuší kde právě jsem. A posílá fotografie. Koukám nevěřícně. Posílá fotografie krásně upečené kačeny, bramborových knedlíků a moravského zelí, jak si to dnes přichystali k obědu. Já ani nesnídal a teď na hladový žaludek takové podívání. Je prostě vidět, že místo obvyklých řízků z krokodýla, které si opakují málem do omrzení došlo o svátcích na virtuální návrat ke kořenům. Trpím tou myšlenkou, že já si s sebou nevzal ani koláč. Nic. 

Snažím se to rozejít. Netrpělivě už očekávám výhled na kamaráda a jeho skupinku. Ještě dříve ale registruji, že staré dobré molo, možná starší než já, je pryč. Trnu aby to nesignalizovalo nějaké větší změny. Nějakou odpornou modernizaci, která vzala s sebou i místo které jdu navštívit. 

Bloudím ještě očima a najednou se setkají. Na břehu stojí vlčák. Vedle něj cedule, na které neumím na tu dálku rozeznat nápis. Sleduje mě jistě už od začátku. Proto tu je. Aby sledoval.

Klidu mě to nepřidá, neprovokuji ani zvednutím fotoaparátu k oku a zrychlenou chůzí mizím jemu z dohledu a kamarádovi na dohled.

A skutečně tu je. Je tu jako touhle roční dobou vždy. Může se rozhlédnout. Voda si zamrzá až o několik desítek metrů dál. Když povolí mráz, nikdo se k němu i tak nedostane.

Žije tu naprosto mimo důležité informace. Vůbec nevěděl, že už ho na Digiarénu vystavit nemohu. Nicméně neplakal, naopak ještě se tomu smál..

Nastal čas fotografování. Jeho, jeho kamarádů a přilehlé krajiny. Celkem malý prostor z různých úhlů.

Až později při návratu mě docvakne, že to také může být spíš dokument toho co teď ještě je a pak už nebude. Nezbude nic. To cestou zpátky potkám už na prázdném náspu tu z dálky viděnou ceduli. A pak další o kus dál a ještě jednu. Psané špatnou češtinou. Privatizace (svérázná) z východu zasáhla už i toto území. Potvrzují to občas pohozené lahve. Vodka s etiketami které tady v marketu asi nekoupíš. Natažené šňůry, pletivo, výkopy, stavivo a další náležitosti budoucího dění. Cedule s psaním zakončeným molodcem vykřičníkem.

A tak kdo ví, jestli tu kamarádi za rok ještě budou, nebo je vyrvou aby lodě nemusely mezi nimi kličkovat a místo nich kamery na plotech a vratech kam se jen podíváš.